Fotolovec | Krahujčí anabáze.

Krahujčí anabáze.

Psal se první jarní den roku 2011.

Od rána se na nás usmívalo slunce. Já byl většinu dne v práci. Co chvíli jsem ale pohledem zvedal hlavu na střešní okna výrobní haly, kde se krásně modrou barvou skvělo nebe. Když mi, jak se říká, "padla", spěchal jsem domů s cílem užít si ještě posledních odpoledních hodin prvního jarního dne.

Přivítal mě můj věrný z nejvěrnějších, malý munsterland Cir.

Doma jsem se skutečně moc nezdržel. Jen doplnění tekutin bylo třeba.

Vybavil jsem se teplou fleecovou bundou a spolu s čtyřnohým přítelem jsme přímo vyběhli ven. Následoval kalup na autobus. Každá minutka dobrá, naštěstí jel hned. Svezli jsme se dvě zastávky a do lesa na Klajdovce jsme to tak měli už jen pár minut.

Slunce již zvolna klesalo k obzoru, stále ale pěkně hladilo duši.

Na makadamové cestě jsme nebyli sami, pěkného počasí využila k procházce kupříkladu maminka s kočárkem, nebo postarší pán s šedým démonem, jak přezdíváme plemenu VOK (Výmarský ohař krátkosrstý)

My jsme ale raději než po asfaltce vykročili do borového lesíka.

V této části lesíka mívají krahujci svoje hnízdiště. Loni jsem tam sledoval samici, sedící na hnízdě. I když se v místě nedalo pro hustý borek fotografovat, těšil jsem se na mladé. Jakpak bych se taky netěšil. Jednoho dne však samice nebylo. Hnízdo zůstalo opuštěné. Vysvětlení může být několik. Vinu mohl nést člověk, neboť zrovna když samice seděla na vejcích, nedaleko hasiči probírali borovice a dokonce si dělali ohýnek. Měl jsem chuť jim tenktát vyhubovat.

Další příčinou mohl být jiný dravec, kupříkladu výr, nebo jestřáb. Největší sovu jsem loni v lomu, což od onoho místa není daleko, pravidelně slýchával. Pravdu už se asi nekdy nedozvím.

Často a rád se těmi místy procházím. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Byl jsem zrovna nedaleko stromu s loňským hnízdem. Munsterlanďák Cir se probíhal volně po lese. Odněkud z lesa jsem zaslechl bouchání. Přišlo mi jako blízké a tak jsem si přičupl a zavolal psa. Zcela jistě za hlasitými zvuky stál nějaký člověk. V těch místech jsem si podezřelých aktivit všímal již dříve. Vypadalo to na nějakou partu mladíků, stavících si v lese svoje doupě. Společně jsme naslouchali těm hlasům.

Ty chvilky miluji, když se stávám součástí přírody, když ji v tichosti sleduji.

Pak se stala neuvěřitelná věc.

Vše začalo, když jsem před sebou zaznamenal pohyb. Rychle jsem se vzpamatoval a přímo proti mně nízkým letem těsně nad zemí kličkoval sameček krahujce. Proletěl s jemným ki-ki kolem mně, vzdálen pět až deset metrů. Se zatajeným dechem bez jediného pohybu jsem sledoval každý detail krahujcova zvrchu šedého a vespod oranžového těla. Viděl jsem detailně jeho oranžové oko a žlutý zobák. Obdivoval jsem, s jakou elegancí zvládal vybírat tak nepřehledný lesní terén. Jako kdyby dravčíka vypustil sokolník na přehlídce.

Kdybych měl na krku fotoaparát, vznikly by jistě zajímavé snímky. Vzpomínky na blízké setkání s mým nejoblíbenějším dravčíkem jsem si tentokrát odnášel v hlavě. Nikdy nevyblednou, na rozdíl od fotografií.

I pro takové chvíle je mému srdci blízké procházení našimi lesy, luhy a háji. A nemusím při tom nutně nosit fotoaparát.

Velké díky patří paní Štěstěně a svatému Hubertovi.