Předvánoční prasátka z Horneku.

Předvánoční prasátka z Horneku.

Čtvrtou adventní neděli mne probudily paprsky slunce, jež se pomalu vylupovalo na východní obloze. Měl jsem radost. Přes noc jsem se několikrát probudil a sledoval oknem, z polohy ležícího, nebe. Nejprve to vypadalo na jasnou noc, ale pak připluly mraky. To jsem ještě váhal, zda vůbec ráno brzy vstát a vyjít na pochůzku.

A tak když mne oslepily ráno sluneční paprsky, neváhal jsem ani minutu. Pohled na teploměr mne zmrazil úsměv. Dosahoval hodnoty -9ºC. Ale přece nejsem z cukru, řekl jsem si a dal se do oblékání. Termoprádlo, zelené dyftínové kalhoty, zelené triko, svetr, šálu, zelenou bundu, na nohy pohorky, na holeně návleky. A mohl jsem vyrazit. Napřed ale s čtyřnohým věrným přítelem. Oběhl jsem s ním obvyklou ranní trasu a vyzkoušel tak oblečení. Vše v pořádku, ani náznak zimy a tak jsem Cira vyměnil za fotobatoh s mým Nikonem a vyšel jsem znovu.

Před devátou hodinou jsem vystoupil na konečné u hřbitova a vydal se silnicí vedoucí k Ochozi.

Krátce poté jsem vystřídal silnici za lesní pěšinku. Tam se mi přecijen šlo poněkud lépe. A taky tu vládlo ticho po pěšině. Sněhová nadílka, jež přírodu zahalila uprostřed týdne, díky mrazivým teplotám vydržela a tak byl hned na vše krásný pohled. Kráčel jsem po pěšině jako první dvounožec. V lese vládlo divné ticho. Vše spalo pod sněhovou přikrývkou. Sem tam cestu zkřížily šlépěje zaječí, srnčí, i divočák využil pěšinky, když hledal pod sněhem něco k snědku. V zimě to má zvěř těžké. Ne, že by trpěla zimou. Má hustou srst, dutou, udržuje jí teplo. Srnčí a drobná často za krutých zim trpí hlady. Proto myslivci rozváží do krmelců seno. Ne však ledajaké. Poctivě připravené přes léto, ručně pokosené a řádně vysušené. To si pak srnčí pošmákne. Důležitá je ale taky v krmelcích sůl a trochu toho dužnatého krmiva, zajíci jistě poděkují za řepu.

Pěšina mne vyvedla ke kraji lesa, tam kde se rozkládalo pole. Vykročil jsem na polní cestu, ztrácející se napravo v lese. Vedly tam stopy automobilu. Pravděpodobně myslivec zajel s autem zakrmit zvěři. O pytlákovi jsem raději nepřemýšlel.

Vykročil jsem opačným směrem a ocitl se znova na silnici, jež vede k Ochozu u Brna. Jen jsem se rozhlédl a zaujal mne pohybující se malý objekt daleko v rozlehlém poli, sousedícím s poměrně nedávno vybagrovaným lomem na kaolin.

Nelíbí se mi toto spravování lidí. Lom je ze tří stran obestaven vysokými hliněnými valy a z jedné strany křovinatým porostem.

Nevěřil jsem vlastním očím. Dobrých 200 metrů vzdálená, myškovala liška. Neměla o mě ani potuchy. Hbytě jsem skočil do příkopu a kvapně vybalil foťák, s tím že si ji alespoň dokumentačně na důkaz vyfotím. Lišku za světla a na volném poli spatřit, je u nás velkým štěstím.

Hledáčkem fotoaparátu jsem z uctivé vzdálenosti a se srdcem rozbušeným obdivoval, kterak ta zrzavá šelma loví hraboše. Věru se jí dařilo při tom. Opatrně čárovala polem se smysly nastraženými. Občas se zastavila a pátrala pohledem na zem. To lokalizovala ukrytého hraboše pod sněhem. Skok a byl její. Při myškování, tj skoku a útoku na hlodavce, vypadala srandovně. Ale věřte, že takto uloví plno polních škůdců.

Sledoval jsem jí takto z příkopy delší dobu. Pak mne napadlo, že bych mohl vyzkoušet štěstěnu a přikrást se blíže. Neučinil bych, kdyby pole nebylo rovné jako deska. Ale přecijen se rýsovala menší teréní vlna.

Vstoupil jsem na zasněžené pole a s opatrností šelmy se kradl blíže k lišce. Metodou když nevidím ji, nevidí ani ona mne. Přikrčen jsem dosáhl teréní vlny a moje kořist lovila už jen sto metrů od místa sledování dvounohé šelmy. Přikrčen hlídal jsem každý její pohyb. Zatím o mne nevěděla. Hrálo mi to do karet. Šelmu jsem i na dálku cvakal, abych takový, pro mne vzácný úlovek uchoval v archívu. Co kdyby právě nyní poznala v dřepící hromádce člověka a vzala by do zaječích.

Zkusil jsem i zamyškovat, vydat zvuk hraboše, na který bych lišku zaujal. Asi to zabralo. Liška se zadívala tím směrem a poté se velmi pomalu začala přibližovat. Tep vzrůstal, ruce bez rukavic se roztřásly.  

Však dál při tom lovila svoje jisté hraboše. Při jednom z pokusů, na vzdálenost asi 80m se mi podařilo zachytit jí při myškování. Na dalším záběru už lišce trčí z mordy ocásek hlodavce. Po úspěšném lovu opět přiběhla o něco blíže ke mne. Jakmile mi do zad zavál větřík, věděl jsem, že se zchyluje k nejhoršímu. Liška má velmi dobrě vyvinutý čich a tak už jen malý okamžik jsem jí klidnou mohl sledovat. V momentě, kdy k ní zavanula člověčina, otočila se a jako živá raketa mazala přes sto metrů, bez zastávky až do křovin, z kterých asi původně vytáhla. Jistě tam někde má svojí noru.   

Fotolov zkončil. Děkoval jsem v duchu svatému Hubertovi za krásný zážitek.

Vrátil jsem se na silnici. Tep se pomalu vracel do normálu a naplnil mne pocit štěstí. Znova jsem si přemítal celý příběh s liškou. Ale bylo na čase jít dál. Moje kroky směřovaly směrem k vyhlídce Hornek. Tam, kde se od silnice odděluje polní cesta, vedoucí do lesa, se rozjíždělo několik aut, jež ještě před chvílí stály zaparkované. Myslivci. Nejspíš si z rána vyšli na pochůzku spojenou se zakrmením. Zůstalo jedno, z kterého člověk v zeleném vytáhl pytel a vyšel pěšky přes pole do lesa. Místní myslivci na zvěř v zimním období nezanevřeli. To je moc dobře.

S přátítelem v zeleném jsme se mlčky míjeli a pokračoval jsem dál polní cestou k lesu, tam, kde se nachází malé zvěřní políčko. Ještě v zákrytu stálo další auto. Patřilo zřejmně místnímu pejskaři, jež zrovna vypustil svého černého psa, podobného vlčáku. Opatrně jsem vyšel na zvěřní políčko a v jeho spodním rohu si pochutnával kus srnčího na hromadě s kukuřicí, jež tam navezli myslivci zřejmně na černou zvěř. Záhy zvedl kus hlavu a jistil. O mne zatím nevěděl, byl jsem kryt částečně větvemi. Srnčí tušilo blížící se nebezpečí. Uvědomil jsem si, že se blíží stejným směrem ke mě pejskař s černým psem na volno a bez náhubku. Přitom cedule, jež visí na prvním stromě u polní cesty hovoří o tom, aby si páníčkové svoje mazlíčky v lesích nepouštěli na volno a měli náhubek, aby tak zbytečně nerušili zvěř.

Zradil jsem srnu, která mne z počátku nebrala vážně. Až na lámání rukama a se slovy "kšá, kšá" odběhla do lesa. Tam ale zastavila a čekala, co bude dál. Přidal se k ní druhý kus, jež skryt před mými zraky zalehl v lese. Vydal jsem se místo pěšiny políčkem, abych srnčí dokonale odradil. Povedlo se. To vše před tím černým psem samozřejmně. Vždyť strhnutých kusů od toulavých psů jsem viděl již hodně...

Pokračoval jsem pěšinou vedoucí k Horneku. Les celý v bílém, jen to křupalo mrazem. V takových podmínkách se často nepodaří našoulat v tichosti zvěř. Aktivita zvěře v této oblasti šla znát na každém metru listnatého lesa. Zvlášť mne lákaly četné stopní dráhy od rytířské černé zvěře. I dal jsem se po jedné takové, s touhou vystopovat divoké prase. Nebylo mi přáno. Stop otiskla zvěř ve sněhu mnoho a navzájem se prolínaly. Toulal jsem se jen tak lesem. V zdejších místech to znám a zkratku přes malé údolíčko k vyhlídce Hornek jsem taky znal. Zatím ale po zvěři ani památka. Jen četné znaky. Tu jsem pod stromem objevil čerstvě rozrytou zem, jak v ní divočák hledal kořínky, a tam jsem objevil zálehy srnčího. Kdepak asi jste, pomýšlel jsem.

I bez zvěře mi v lese bylo fajn. Slunce svítilo a bílá peřina se chlubila svým zdobením blýskavých diamantů.

Nyní jsem přišel k samotnému Horneku. Povšiml jsem si, že na rovné střeše chaty, odkud majitelé mají jistě překrásný výhled na zalesněné stráně Mariánského údolí hopsala zrejmně kuna nebo lasička. Stopní dráha vedla až na samý kraj střechy. Chtěla se i ona pokochat pohledem, či jen obhlídnout svoje teritorium. 

Zvažoval jsem, zda sejít k samotné vyhlídce na Horneku. Slunce svítilo špatným směrem na případné fotografování zimních lesnatých strání. I kdyby, neměl jsem sebou na krajiny objektiv. 

Přesto mne cosi řeklo, ať se ke skalkám s pěkným výhledem jdu podívat. Ale co, když už jsem tady, alespoň se pokochám jen očima a třeba něco cvaknu mobilem.

Sešel jsem o pár metrů dolů. Rozhlédl se do krajiny a až druhý pohled směřoval pode mne. Zaujala mne v křovinách pod nohami velká černá hromada. Brr, až mne zamrazilo v zádech. Vždyť se dívám na divočáka.

Stál podemnou, asi 10 metrů. Podezřele klidně. Zamířil jsem s třepajícími se rukami na tu černou hromadu objektiv a to co nebylo vidět pouhým okem, mi objektiv prozradil. Vedle velké bachyně spočívalo několik letošáků! Napočítal jsem zběžně tři, ale přes křoví šly špatně vidět. Váhu letošáků bych odhadl okolo 40–50 kilo.

Hledal jsem alespoň malou skulinku, přes níž by bylo lépe na tu skupinku černé zvěře pozorovat. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, husté křoví mi to nedovolovalo. Několikrát jsem exponoval a z fotek jak-takž jde poznat velká hlava bachyně s malými slechy a ryj. Vedle ní jdou spíš tušit potomci.

Sledoval jsem rodinku hodnou chvíli. Slézat o něco níže se mi ani v nejmenším nechtělo. Zdejší skalnatý terén je zrádný i bez sněhové pokrývky. A tak jsem se kochal.

Bachyně po chvíli zvedla ryj a nasávala vítr. Nedívala se však na mne, ale dolů, do údolí. Vítr jsem měl dobrý. Poté se zvedla a pomaličku odtáhla. Letošáci zůstali na místě. Myslel jsem, že bachyně projde přes malé volné prostranství a tak jsem se pohnul v ta místa. Neobjevila se. Zato se probrala partička mladíků a k mé hrůze začaly stoupat směrem ke mě. Adrenanil v krvi stoupal. Ani za ten nejkrásnější záběr jsem nechtěl čekat na původním bodě, odkud jsem skupinku v klidu sledoval. Couval jsem pozadu, s výhledem a vidinou, že se každým okamžikem z poza stráně vykulí na mne divočák. Když se tak nestalo ani po minutě, dostal jsem odvahu podívat se na vyvýšenou skalku znova. A spatřil jsem opět pod sebou, už poněkud vlevo ve skalách mezi stromy siluetu divokého prasete. Ulevilo se mi a vůbec mne nemrzelo, že si prasátka můj vyhlídkový bod traverzovitě obešly.

Fotit se mezi stromy nedalo a když už se velké tělo bachyně objevilo v dobré skulině, než jsem stačil zalícit, zatáhlo do neprostupných křovin. Ještě jsem zahlédl partu mladíků, kterak poslušně následují mámu.

Do takového terénu se mi za nimi pouštět nechtělo. Zbytečně bych riskoval napadení či klopýtnutí.

Jakoby věděla, že se fotí, nechtěla se ukázat celá, nechala si tajemství pro sebe.

I tak mne setkání s divočáky přímo na vyhlídce Hornek potěšilo a zapíše se zlatým písmem do zážitků s touto tajemnou černou zvěří.