Mezi blesky a kamarády.
Jeseníky mne opět přivítaly, v krátké době mezi dvěma týdny. Vždy a rád se do nich vracím. A tak když se mi nabídla příležitost, ztrávit víkend v horách s dvěma kamarády, nezaváhal jsem ani minutu.
Do ticha probouzejícího se rána zapěl svoji píseň králíček. Jistě že ne ten mezi nejmenšími ptáčky se řadící, malé klubko žlutavých peříček dozajista ještě zachumlaně zpočívalo ve větvích smrkoví. Abych uvedl na správnou míru, to mobilní telefon s vyzváněním hlasu drobného ptáčka rozezvonil se sobotním ránem
Jen tak pro zajímavost, má to svoje výhody, vlastnit v mobilu nahrávky ptačích hlasů. Zatím co jiní fotolovci, mající obyčejné vyzvánění, musí při fotolovu v přírodě telefon mít odhlučněný. Což kdyby jim zrovna někdo volal a nepříjemná melodie, nepatřící do přírody, by zrovna jejich kýženou zvěř zradila. Odhlučněný mobil není pak zcela zárukou, že hovor, třeba důležitý, zrovna v kapse neuslyší.
Mám tedy nespornou výhodu, že mohu mít i při slídění za zvěří mobil bez tichého režimu. Případný hovor se ozve líbivou melodií s přírodní tématikou a zvěř, která je na hlasy opeřenců zcela jistě zvyklá, vydrží před hledáčkem.
Potřeboval jsem napravit reputaci. Z minulého víkendu, kdy králíček leč se snažil sebevíc, neprobudil mne, vytrestal jsem se nestihnutím autobusu do Pradědových kopců.
Tím spíš jsem to ráno vstal. Vše už v předvečer sbaleno, zbývaly maličkosti, však ty jsem stejně nakonec nevyužil. A po páté hodině již svižným krokem na šalinu a kvapem na Zvonařku. Vše se zadařilo na výbornou.
Autobus jsem stihl. Tu první cestu, vcelku nezáživnou, rovinatou krajinou jižní moravy a Olomoucka, jsem klimbal, ne-li přímo spal. V hlavě se mi jistě honily sny o kamzících. Matně si je i dnes vybavuji.
Následoval přestup v hlavním městě Hané a druhá, ta zajímavější část cesty příjemně začala ubíhat.
Autobus projížděl zvlněnou krajinou kopečků a luk, pastvin pro dobytek, míjel i podhorské vesničky se stylovými domy právě tak příznačnými pro podhůří Jeseníků. Až nakonec silnicí v hlubokých lesích vystoupal na Hvězdu.
Hvězda mne uvítala za plného světla, kdy slunce na svojí denní pouti hřálo již notně vysoko.
Zamířil jsem známou cestou do stejnojmené restaurace, nacházející se v centru pro většinu turistů s automobily.
Mám nadevše rád nejen dobré jídlo, jakožto i přívětivý personál a celkovou čistotu podniku. Všechny mé podmínky splňuje právě ona restaurace. Nespěchal jsem. S Martinem a Honzou, mými dvěma kamarády fotolovci, jsme měli dohodnutý čas, jenž od posezení v restauraci ubyl za hodinu a půl.
Objednal jsem si krmi z drůbežího masa a pokorně čekal na číšníka s talířem. A věřte nebo ne, dlouho netrvalo a jídlo mi servíroval na stůl. Abych drůbež nejedl na sucho, svlažil jsem hrdlo mým oblíbeným nealkoholickým nápojem tmavě hnědé barvy. Spokojeně jsem dojedl, zaplatil, i nějaké to dýško sympatické číšnici a pln dobrého pocitu z dobrého jídla jsem se pomalu z restaurace vykutálel ven. Blížil se čas našeho setkání.
Usadil na kládu vedle silnice. Volil jsem strategické místo. Od něj jsem měl přehled o všem dění na Hvězdě. Za krátko přijel Honza. Po pár drobných nedorozumění se zaparkováním auta mi vyšel naproti. A již jsem podával ruku postaršímu, leč svalnatému pánovi, nižšího vzrůstu a šedavých vousů, majícího na hlavě plátěný klobouček. Tak takhle nějak jsem si představoval horala.
Honza mi hned padl do oka. Ten den jsme se viděli poprvé. Znali jsme se jen přes komunikaci na internetu.
Když za nedlouho přibyl i Martin do party, nebylo řešit. Byli jsme kompletní. Martin, ten věděl jak zařídit povolení k vězdu. Objednával totiž chatu Barborku. Z budky u závory, jenž pouští vozidla serpentýnami na šest kilometrů vzdálenou Ovčárnu chtěli mít potvrzení, že jsme ubytovaní a očekávaní. Krátký hovor na recepci staré chaty pod Pradědem vše ujasnil. Dostali jsme průkazku, oprávňující k parkování před chatou.
Závora se nacházela stále v horizontální poloze. Nebylo divu, vjezd do království Pradědova je povolován vždy v celou hodinu.
Ještě půl hodiny zbývalo. To nám ale ani v nejmenším nevadilo. Trojice dobrodruhů se usadila na kládu a živě debatovala. O čem jiném, než o fotografování zvěře. Diskuzi neunikl například barevný klenot našich řek. Ano, řeč byla o ledňáčkovi říčním. Fotografové si postěžovali, kterak jej letos zastihl úbytek na vodní nádrži jižně od Bruntálu. Vinu nelze spolehlivě házet na predátory, stejně tak na vrtkavé letošní počasí, období velkých dešťů, jenž hrozivě zvedaly hladiny severomoravských toků. Prvé sněhem odtékajícím z jesenických hor a druhé, díky tání sněhu, nasáklá půda mnoho nevydržela. Koryta se tak plnila a mnohde vylila.
Řeč se stočila i k opeřeným šedým harpunám. Vody a přítoky Slezské Harty toho roku taktéž zchudly o řadu volavčích mistrů lovu. Naopak se objevila a svůj klid snad našla vodní rybářka vydra.
Nebyli pozbyti ani jeleni, vysoká zvěř. Po každé toužím spatřit svého velkého korunáče. Potkám ho pokaždé jen ve snu. Doby, kdy Jeseníkům vládli silní jeleni karpaťáci, je již dávno ta tam. Nad zvěří zvítězil člověk.
Přiblížilo se poledne. Opustili jsme s kamarády žhnoucí kládu a odebrali do příjemného prostředí Honzova automobilu. Závora se otevřela a my mohli stoupat silnicí, vlnící se jako šedý had lesnatými stráněmi. Povšiml jsem si zajímavosti. Během jízdy se měnila skladba lesa. Dole, nad Hvězdou se do nebes tyčily vysoké smrky. Větší nadmořská výška srmkům ubírala. Naopak rostla jejich rozloha. Pravda, vítr, jenž je v těchto stráních častým návštěvníkem by ztepilým smrkům ukázal svoje umění. Zato nízké horské smrky si s větrem umí poradit. Měnil se i podrost. Nevinnou jehličnatou hrabanku vystřídaly čerstvě zelené kapradiny. Na podzim i ony vymění za zelený ryšavočervený háv. Pro oko pěknější. V stejnou dobu lidem i zvěři darují sladké bobulky borůvkové keříky, které by se snad na mne urazily, pakliže by věděly, že jsem je vynechal v popisu horského podrostu.
Atmosféru pralesa dotvářely staré spadlé kmeny stromů, jenž svůj životní boj z nejrůznějších příčin prohrály. Porostlé mechem netečně často jeden přes druhého spočívaly v kapradí a travinách. Zdálo by se: smutný osud, ale jejich kmeny poslouží jako živiny pro nově rostoucí budoucí generaci horských smrků.
Honzův Citroen zvládal táhlé stoupání s francouzským nadhledem a za necelých deset minut nás uvítala Ovčárna.
Bez zastávky jsme pokračovali dále silnicí k naší chatě, stařičké ale pořád štramácké dámě – Barborce. Překvapilo nás, méně turistů, toužících pěšky po asfaltce dobít vrchol Praděda. Přitom vládlo toho času nad horami pěkné slunečné počasí. Jen pár ne nebezpečných mráčků vznášelo se až u samotného vrcholu. Příslovečné ticho před bouří, napadlo mě.
Vrátím se ještě k ozdobě Pradědově. Je jí betonová věž. Pokrok nezastavíš, říká se, a tak je ještě dozdobena televizními a mobilními anténami, pro pokrytí signálu do všech koutů severomovaského kraje.
Dříve takové možnosti nebyly.
Nestála tu ani věž. Nýbrž nejvyšší vrch Moravy Praděd krášlila kamenná rozhledna. Ta ale postupem času chátrala, až ji nařídili celou strhnout.
Říkám si, věčná škoda. Co by se stalo, kdyby stará věž prošla rekonstrukcí. Či by ji stavebníci postavili novou, podle původních plánů. Místo nich se investovalo tehdy do moderního betonu a projekt vysoké věže, která by vrchu dominovala i z největších dálek byla na světě. Vše zlé je nakonec k něčemu dobré. Mezi jelenáři v zdejších horách, kterým od pradávna přísnou rukou vládne vousatý stařík Praděd, kolují zvěsti: Prý věž na nejvyšším bodu Moravy přitahuje jeleny a jsou zde nejlepší říje. Snad je tomu tak, věřme lesáckým bájím. Ale možná je to i pro klid, vládnoucí v horských lesích a mýtinkách v nejvyšších partiích, přímo stvořený pro jesení se nesoucí troubení, oslavující jelení milování.
Hodinky ukazovaly krátce po půl jedné, když výprava tří fotolovců zaparkovala před chatou. Honza prozřetelně radil, nechat si batohy napřed v kufru, napřed se pojďme přesvědčit, zda nás již dovolí ubytovat. K naší smůle zela ale recepce prázdnotou. Z výčepu prošla pověřená osoba a sdělila nám, že pokoj pronajme až od druhé hodiny. Odešli jsme s nepořízenou. Štěstí, že věren tradice, jež pokaždé přibalí i nějaké čtivo, Martin z útrob batohu vylovil pěknou publikaci Kamzíci v Jeseníkách. Hodila se nám. Místo zahálky jsme našli volná místa na letní zahrádce před chatou, něco k zapití koupili a již nad Kozlem a kofolou hojně debatovali a rozebírali situaci, ve které se nacházejí původem alpští kamzíci, dnes již ikona Pradědova království. Jistě by všemožní lidé, milovníci přírody těžce nesli, kdyby z holí a pralesů divoký kozel vymizel.
Sledoval jsem mimoděk oblohu. Ta již neoděna v nevinou modravu, nýbrž i kupící se mračna neslibovala do večera pěkné počasí. Kamarádi ale tvrdili svou, že z takových mráčků nic nebude. A mnou na vlastní uši slyšené zahřmění vysvětlovali jako trošku nešetrné stěhování nábytku v prvním patru chaty.
Hodinka a půl v rozhovorech příjemně utekla a tak jsme konečně dostali šanci se ubytovat. Paní Slovenské krve nám zaskočena bůh ví z čeho málem zapoměla vydat klíče. Až Martinův jemný vtip jí probudil do reality recepční horské chaty.
Klíčařem jsem byl pověřen já. Razil jsem jako první cestu do prvního patra, hledajíc dveře našeho pokoje. Když číslo na jedněch odpovídalo číslu na klíčích, byl jsem si jist svým nálezem, a snad s nadsázkou, hlásil jsem zaštěkáváním nález.
Tak tou škvírou, co je mezi futrami a zavřenými dveřmi se snad i protáhneme, komentoval s vtipem Honza nepřesnou práci stavařům.
Klika cvakla, dveře se otevřely. Tři přátelé se utahaní ale štastní ocitli na pokoji. Měl vše co mít má. Tři postele, malý stolek, něco na sezení, umyvadlo s tekoucí vodou, přidám i nějakou tu skříň. Oknem bys dohlédl k Ovčárně a nad ní k Petrovým kamenům. Pěkný výhled, na ten jsme si stěžovat nemohli.
Pomalu jsme se vybalili, Honza nabídl domácí krmi, mezi níž vynikaly výborné sýrové tyčinky. Prý je pekla sama paní domácí.
Na výlet je ještě brzy, pojďme si zahrát pinec (stolní tenis), navrhl jsem. Souhlasili. Zvlášť Martin. Věděl, že opět bude sranda a že si opět při hře s ním neškrtnu. V suterénní místnosti Barborky jsme objevili stůl a k prvnímu turnaji nebylo daleko. Sportovní výkony nám možná trochu kalila kaluž vody, jenž odtékala z bojleru ve sklepě sloužícím jako herna. I tak nás hraní na dlouhou dobu dokázalo zabavit a veselo při ní též nechybělo. A to ve hře snad nesmí chybět nikdy.
Každý si zahrál s každým a čas zase postoupil. Navrátili jsme se na pokoj. Obloha nepřinesla do mé mysli mnoho optimismu. Zatím co se Martin s Honzou radili, na jakou tůru se vydají, já jen smutně seděl. Do kouta mne zahnal strach z elektických výbojů. Kamarádi mne mohli ubezpečovat, jak jen chtěli, že se při hrozbě bouřky obracíme na chatu, se mnou však nehli.
Martin s Honzou se vystrojili a před pátou hodinou vyšli k hřebenům.
Osaměl jsem.
Má nálada se blížila k bodu mrazu. Jsem takový strašpytel a trhám partu jen kvůli strachu z bouřky. Nic se mi nechtělo. Sice jsem zkoušel číst příběhy lovců z jesenických hor, za nimiž se podpsal výborný spisovatel a milovník těchto vrchů Ota Bouzek. Ani spánek se nedostavoval. Co teď? Sedět na palandě a tupě zírat do zdi pokoje? Napadlo mne, že bych mohl posedět v restauračním zařízení chaty. Třeba tam příjdu na jiné myšlenky. Tam bylo živo. Pomalu jsem zapomínal na chmury. Objednal jsem si kuřecí medajlonky a trpělivě čekal. Bývá zde zvykem dlouho čekat. Tentokrát sebou hodili. Za deset minut byl stůl prostřený.
Z okna byly vidět Petrovy kameny. V dálce. U chaty si s větvemi smrků pohrával vítr. Zachtělo se mu vpřed večera zatancovat. Na hřebenech musí vát silněji, pomyslel jsem si. Zvedne li se vítr, je to vždycky předzvěst něčeho špatného. Přesvědčil jsem se i nyní. Mračna nebezpečně tmavla. Za krátko i někde nad Medvědím dolem zablísklo a zaduněl hrom. Nezáviděl jsem kamarádům, jež asi stihne bouřka. Vítr sílil a pokročilé odpoledne spolu s clonou mraků, nedovolujících slunečnímu paprsku podívat se alespoň klíčovou dírkou, na to chystající se drama. Šeřilo se. Už jsem dávno dojedl výborné medajlonky na smetaně s hráškem a opékanými brambory. Útěchu jsem opět šel hledat na pokoj. Ovšem nenalézal. Místo ní mysl ovládl strach. O kamarády, kteří v tom nečasu chodí někde po kopcích. Vítr charakterem ne nepodobný slabší vychřici neúnavně čeřil větvoví smrků. Sporadicky se nad kopci blískalo. Bouřka se každým krokem blížila. Pravou nepohodu gradovala mlha, valící se od Petrových kamenů. Tam někde se nacházeli mí přátelé. Bezmocní, na pospas přírodním živlům. Nastala tma. Vyhlížel jsem Martina s Honzou dlouho z okna. Ale kýžených osob jsem se nedočkal. Bouře sílila. Nespočet blesků rozsvěcovalo nebe tak, že jsem rozeznal siluetu Petrových kamenů. Chyběly snad už jen čarodejnice na mýty opředených skalách. Svíralo se mi srdce. Situace se stala infarktovou. Co teď? Co když do nich uhodilo? Co já tu sám zmůžu? V tom svém strachu jsem uznal za nejlepší zajít si na vychlazenou Plzeň. Jako tělo bez duše jsem sedl ke stolu a poručil si jeden zlatavý mok. Venku to zuřilo. Už i déšť se přidal. Bičoval proudy vody vše, co nebylo někde v úkrytu schované.
Myslel jsem na nejhorší, když tu do restaurace vešly dvě osoby. Zelené hávy měly celé mokré. Někoho mi připomínaly. Ano, stáli tu předemnou. Martin s Honzou. Živí a zdraví. Ještě jednou jsem si promnul zrak, zda mne netahá za uši. Netahal.
V tu chvíli jsme se všichni tři vřele přivítali. Rázem mi spadl kámen ze srdce. Tak rád jsem je zase oba viděl. Sedněte kluci, na tohle si musíme připít. A objednali jsme další zlatavé moky ze západočeského pivovaru.
Venku se mezi tím rozpoutalo pravé peklo. Blesk střídal blesk, podle ohlasu hromů se bouře dostala k Pradědu. Martin s Honzou na moje prý zbytečné obavy jen suše prohlásili, že ty blesky začínaly být nebezpečné až u rozcestí na Barborku. K chatě to měli nějakých pět minut. Být s nimi, těch pět minut by nejspíš moje srdce nevydrželo. Tolik jsem byl rád, že jsem poslechl vnitřní hlas, radící nikam do kopců se navečer neškrabat. V bezpečí chaty všem třem díky zlatavému moku rostla nálada. Povídali jsme si lovecké historky. Až hodinky ukazovaly jedenáctou hodinu, zaplatil jsem za kluky a odebrali jsme se na pokoj.
Radit se o zítřejší ranní pochůzce bylo asi zbytečné, nicméně, králíček nás měl probudit o půl paté. Po půlnoci jsme zhasli a za vydatného deště usnuli.
Za sebe mohu říci, že jsem neměl klidný spánek. Několikrát mě probudily hrozivé sny. Při každém probuzení jsem se podíval na hodinky. Nad ránem se stejnou intenzitou z nebe padala voda. Padala i za hlasu králíčka. Usoudili jsme, že ven jít je zbytečné. Odložil jsem pro jistotu budík o hodinu a usnul. Probudil mne až Honza a radostí jsem div nevypadl z okna. Přestalo pršet a na západní obloze se trhaly mraky. Obrázek až k neuvěření, vzhledem k celonočnímu lijáku.
Na tento okamžik tři přátelé čekali. V mžiku se oblékli a přichystali k ranní vycházce. Kalil jim to jen fotolovec s instatní polévkou. Nakonec jsem hrnek s teplou tekutinou obsahující i nudle zakryl ručníkem a rozhodl, že zbytek sním až po potulkách.
Měli jsme velkou šanci potkat po mokré noci zvěř, jenž vytáhne na volná prostranství, usušit srst.
U Ovčárny se povalovala mlha. Nevinně, Honza na moje obavy, že nakonec celé hory zaplaví, nedbal. Nestraš, Radime, odradil mne. Honzo, já jen že s mlhou tady mám hodně zkušeností.
Vzduch voněl ránem, svěžím, čistým. A pořádně mokrým. Když jsme se vydali naší oblíbenou stezkou. Kalhoty za chvíli promokly, šlo se nám špatně ve vysoké trávě. Nepříjemně studěla. Poháněla nás touha setkat se se zvěří. V porostu nad stezkou cosi zapraskalo. To osamělá laň, zrazená našemi hlučnými kroky ve vlhké trávě a možná i větrem od nás odskočila do bezpečí. Na dlouhou dobu jediná. Z hlubokého dolu stoupala mlha. Postupně zalila i nás. Místy díky ní nebylo vidět na víc než dvacet metrů. Možná, že jsme nějakou zvěř přehlídli.
Malou radost třem fotolovcům udělal až nález Radimovy ukryté slivovice, dva z nich si dali po kalíšku. Třetí Honza nemohl. Za pár hodin měl řídit. Kamzík se tentokrát na louce nepásl. Rozhodli jsme se pro šoulání další stezkou. Martinova slova, že kamzíky toho rána musíme potkat se vyplnily. Velký kozel, náš starý známý, náhle stál na dvacet kroků. V okamžení v nás ale vyčetl nebezpečí a spásu hledal vysokými ale ladnými skoky. Nadobro se ztratil až dole za skalním útvarem. Vychutnávali jsme si tu krásu probouzejícího se pralesa. A snažili se neslyšně šoulat dále. Martin, vůdce nás tří náhle zarazil. Přímo na chodníčku ne víc než třicet kroků před námi se rýsovalo kamzičí tělo. Martin, šoulající v tu chvíli po pěšině, měl kamzici jako na dlani. Nacházel jsem se v tu chvíli pod chodníčkem a výhled na kamzici mi kalil strom. Martinova závěrka několikrát cvakla. Bude mít záběr, radoval jsem se z kamarádova jistého úspěchu. Minule jsem nafotil silného kamzíka já, tentokrát Diana, bohyně lovu přála jemu.
Stará kamzice, trofejově snad nejsilnější v Jeseníkách kamarádu s fotoaparátem pózovala dlouho. Po minutě se otočila a s mírnějším klusem za účasti druhého kusu zmizeli nám z dohledu. Pěkný zážitek byl za námi. Přistoupil jsem k Martinovi. Prohlížel snímky na displeji a potvrzoval, že jde o starou známou kamzici. Oni dva si snad dávali rande, nebylo to jejich první vzájemné setkání. Slyšel jsem do té doby jen z vyprávění o této ostražité vládkyni tlupy.
Toužili jsme spatřit další zvěř. Diana nám nadělila svým dílem a nenechala se obměkčit. Malý fotolov při zpáteční cestě jsem pořádal na hnědou kuličku, zpívající v kořenech vyvráceného smrku. To střízlík vítal ráno svým zpěvem. Lákal jsem jej na nahrávku v mobilu, však moc se mu nechtělo do nějakého zahánění vetřelce. Nakonec jsem ulovil Martina, kterak si krátil čekání na mne vyplavováním vody z botů.
Zbýval návrat.
K deváté hodině jsme se konečně dostali na chatu.
Vyhnali jsme vodu z botů, vše mokré i to ostatní zabalili, uklidili pokoj a odebrali jsme se do restaurace na chatě, jež nám dobře posloužila. Na závěr jsme snímky a zážitky spláchli kofolou, prohodili pár dojmů z ranní šoulačky. Čas se krátil. Po desáté hodině jsme se z Citroenu loučili s Jeseníky.
Stěrače neměly těžkou práci. Drobně pršelo.
Možná jsi měl s námi včera jít, přežili jsme to, přežil bys i Ty, povídal mi Martin, když jsme spolu klepali kosu, čekajíce na autobus.
Možná měl pravdu. Strachu je dobré postavit se čelem.
Díky kamarádi, bylo mi s vámi pěkně!