Na návštěvě u datlů.

Na návštěvě u datlů.

Těžké dešťové mraky konečně odpluly. Namísto nich ovládlo oblohu slunce. Svými paprsky hřálo a sušilo po květnovém dešti skrápěnou přírodu. Prosvítilo i do pokoje a probudilo mne ze spánku po noční směně. Vstal jsem s dobrou náladou. Slunce dokáže vyléčit člověčí chmury a boly.

A hned jsem plánoval odpolední fotoloveckou výpravu. Když jsem v únoru při mých toulkách přírodou Mariánského údolí objevil v starém buku jako pěst velké dutiny, hned tři pod sebou, dávaly příslib, že si je v létě vybere k bydlení nějaký nájemník. Při dalších pochůzkách jsem vždy nedaleko slýchával bubnovat našeho největšího šplhavce, černého datla. Silným zobákem ne nepodobným nástroje tesaře si hájil svoje teritorium. Druhým datlům oznamoval, kdo je tu pán. Jaro se pomalu probouzelo a já datla a jeho partnerku vídal při každé další výpravě. Dokonce vlétali do dutiny. Mé přání pozorovat a fotografovat datla černého při hnízdění se pomalu plnilo. Tito ptáci si každoročně tesají nové dutiny. Když však naleznou vhodnou, mnohdy z loňského hnízdění, odpadne jim rázem jedna starost.

Začátek května se zdál vhodným k další návštěvě černých tesařů.

Když ani po poledni mraky nezakryly oblohu, oblékl jsem se a zanedlouho už kráčel Mariánským údolím proti proudu Říčky k restauraci u Raka.

Jsem rád, že bydlím jen kousek od přírody. V centru města by mne to nebavilo. Sídliště je sice díky panelům šedé, ale i tady se najde život. Přírodu si najde ten, kterého baví. Ten, který se umí pořádně dívat okolo sebe. Přes noc tu vládnou kuny, pod okny dupou ježci a přes den je slyšet zpěv četného ptactva. Vyjímkou není ani bažant. Když bych se chtěl vypravit na jeho fotolov, pak by mi cesta zabrala 5 minut. Tramvají. Z dravců vídám prakticky většinu zástupců. Vzpomenu například jestřába, kterého jsem přistihl útočným letem kopírovat panelový dům a mířil si to za holubem věžákem. Hned před domem mi kdysi proletěl krahujec přímo nad hlavou, když pořádal bleskový nálet do nicnetušícího hloučku vrabců v smrčkovém porostu. Nebojácní jsou při lovu tito nádherní dravci.

Dalším častým návštěvníkem je milá poštolka. Několikrát sedla sousedům na parapet, já zatím na tento okamžik za oknem čekám. Nepřekvapí mne už ani vysoko na obloze kroužící káně lesní. Co mne ale překvapilo, byl nedávný jarní přelet párku krkavců velkých.

Ani nemusím na hromadnou dopravu, stačí mi deset minut a jsem v lese. Mám štěstí, že hned za humny nám začíná CHKO Moravský kras, lesy v okolí Líšně jsou tedy rozlehlé, hluboké a místy mající pralesovitý charakter. V zdejších listnatých porostech se tedy moc rád toulám.

Odbočil jsem z asfaltové silnice klikaticí se údolím s pozvolným stoupáním, aby mohla vyústit nad Mariánským údolím u Horákovské myslivny. Dal jsem se úvozem prudce stoupajícím nahoru. Cesta vedla po chvíli mýtinou, pomalu zarůstající vegetací. Po ránu tam jistě paství srnčí. Nyní ale tato ladná zvěř odpočívá v stínu lesa. Odpolední slunce není nic pro ni. Snad jen vyjímka – srnec v době říje, starý harcovník, který obchází své teritorium a hledá srny, které by mu byly povolné.

Za mítinou se jsem již šoulal po rovině, hřebenem kopce. Nedaleko nad pasekou mají svoje mnohaleté nory lišky. Liščata v tomto čase se již sluní před vsukem. Jindy, řekl jsem si a pokračoval svoji cestou. Do daleka se táhla rovná linie průseku. To místem procházelo vedení. Lesníci chtě nechtě musí taková místa vykácet, aby stromy nebránily drátům. Sluneční svit pak dovolí rychle vyrůst hustým keřům, které potom skýtají kryt pro srnčí a černou zvěř, ale též pro četné ptactvo, hnízdící v křovinách. Po nedávném čištění tohoto průseku rašila jarní tráva. Tu by mohlo být srnčí, pomyslel jsem si. Myšlenka se potvrdila. Při kraji mýtiny v březovém háji odskočila ladně srna. Jistě zalehlá čekala na to, až sluneční paprsky notně postoupí k západu, aby se mohla na čerstvé trávě napást. Stihl jsem si všimnout, že měla vyměněnou srst a pěkně velké bříško. Brzy v ústraní jako to srnčí mámy dělávají, přijdou na svět její potomci – srnčata, vybarvené bílými tečkami.

U mysliveckého krmelce, vzorně vyčistěného po zimních návštěvách zvěře u bohatého stolu jsem se dal přímo po průseku. Obdivoval jsem kvetoucí pomněnky. Přímo v trsech se to na zelené travičce jen modralo. Pěkný motiv pro fotografování, pomyslel jsem si, ale ještě lepší v pozdějším přímém západovém světle. Pokračoval jsem dál. U stožáru vysokého napětí, prvního tyčícího se nad údolím jsem si nachytal maskovací síť. Výhled z místa vybízel k obdivu. Hluboko podemnou posedávali rybáři na břahu prvního sádkového rybníka soustavy celkem čtyř vodních ploch pro tiché lovce. Jako na dlani jsem měl i pole na protějším kopci. Hradiště Staré Zámky, osidlené již z dob jako vystřižených z románu Eduarda Štorcha. 

Sestoupil jsem z vyhlídky lesní strání. Již byl nadohled buk s dutinami. S opatrností jsem hledal nejvhodnější místo pro fotografování. Zvolil jsem místo u paty dubu. Výhled na dutinu zdál se dostatečným. Rozbil jsem stativ, na něj umístil fotoaparát s teleobjektivem, namířil k vletovému otvoru a nakonec jsem vše i sebe překryl maskovací sítí. Ve dvě hodiny odpoledne začala trpělivá čekaná.

Les žil. Všudypřítomné sýkorky a pěnkavy prozpěvovaly svojí písničku a po větru posílaly všem návštěvníkům stromového chrámu. Zbystřil jsem. Na větev předemnou přistál drozd. Nevěděl o mne, já o něm ano. To je výhoda dobře zamaskovaného fotolovce. Chvíli prozpěvoval na vyhlídce, načež s několika skoky zmizel vlevo ke kmenu, který tvořil s větví pěkné místo pro hnízdo. Vždy zašel z druhé strany, jeho hnízdo jsem neviděl, nýbrž jen tušil. Dělal mi společnost po celou dobu čekání. Několikrát přiletěl s plným zobákem. Vida ho, tak přeci.  

Nad vrcholky stromů vískla káně. Vracela se na nedaleké hnízdo. Vysoko v koruně modřínu, tam se dravec cítí bezpečně. 

Naslouchal jsem zvukům lesních obyvatel.

Dolehlo ke mně bubnování strakapouda – barevného datlího bratrance. Vzrušeným hlasem varoval před nebezpečím. Jakému čelil, jsem se nedozvěděl. Snad jen druhý sameček se mu vloupal do revíru. Ozývala se mi z daleka svým příznačným smíchem i žluna zelená, další z rodiny šplhavců.

Minuty nepohodlného sezení se vlekly a datel stále nikde. Měl jsem chuť svůj fotolov vzdát. Ještě alespoň chvíli vydržet, přemlouval jsem se.

Za hodinu a půl se to stalo. Na vedlejší strom přistál s hlasitým svistem tvrdších letek můj vysněný datel. Ozval se jemným, velice příjemným hlasem, který jsem u něj nikdy před tím neslyšel. Oznamoval samičce přílet. A mne zahřálo u srdce. Z dutiny do lesa nesměle pohlédla samička, načež vyletěla ven. Sameček přiletěl k dutině, chvíli u ní setrval, nahlížel a zase se vzpřímil. Kontroloval, zda je od odletu družky vše v pořádku, až v ní docela zmizel. Žádný snímek jsem neexponoval. Natolik jsem se obával posunutí objektivu, aby pohyb velmi plachého datla nevyplašil. Měl jsem objektiv namířený na špatnou dutinu. Rodinné představení se odehrávalo v dutině nejspodnější ze tří. Navíc mi právě přes stejný otvor přecházela větev, s čím by si objektiv asi jen těžko poradil.

Jakmile zavládl klid, rychle jsem se odmaskoval a posunul se o jeden strom dolů. Výhled v tom místě se zdál být dobrým. Chvíli mi trvalo, než jsem si našel polohu a zajistil stativ, který, pod váhou fotoaparátu, měl tendenci naklánět se dolů a musel jsem ho předtím stále přidržovat.

Když jsem konečně našel tu správnou polohu, slunce již notně pokročilo k západu. V tmavém lese každou chvíli mělo zapadnout za horizont. Fotografické časy se stávaly neúnosnými. Při citlivosti ISO 800 a cloně 8 vycházel čas zprvu čekané 1/80s. Nyní jen 1/20s. Nedoufal jsem v dobrý snímek, ale toužil jsem si počkat a alespoň pohledem pokochat na přílet samičky. Uplynula hodina a samička přistála u dutiny. Srdce mi začalo poněkud prudčeji tlouct. Sledoval jsem jí přes hledáček fotoaparátu. Krásně mi pózovala. Bohužel ve chvíli, kdy poslední paprsky nakoukly do lesních tišin. Osvětlovaly strom zleva a dutina se nacházela už ve stínu. Přesto cvakla závěrka. Samička po chvilce bez hlasu nakoukla do dutiny, vletěla dovnitř. A hned nato pohlédl do svého revíru sameček. Datlova červená čepička přímo zářila, jak ji nasvětlovaly sluneční paprsky, protáhlé skrz husté větvoví. Exponoval jsem několik snímků. Chystal se vyletět a tento okamžik jsem chtěl mít zachycen. Ve výsledku na posledním snímku ze série samečka vykukujícího z dutiny jsem našel v spodní části jen rozmazanou černou skrvnu.

S poplašným křikem sedl na vedlejší kmen. To už jsem tušil, že ho znepokojilo moje sériové snímání. Obával jsem se nejhoršího, že jsem si datla zradil. Za malý okamžik však přiletěl znovu, sedl při kmeni nad dutinou, sešplhal jako horolezec k prostřednímu ovtoru a vletěl dovnitř. Z obavy o další vyplašení jsem fotoaparátem nepohnul a tak ani tento okamžik není zvěčněn na snímku.

Hřálo mne u srdce, že se vrátil zpět do dutiny, strážit samičku.

Čekal jsem nehybně pod sítí ještě několik minut, a když větve už sluneční paprsky nepustily k osvícení datlího stromu, rychle jsem se odmaskoval a s největší opatrností, dávaje pozor na větvičky pod nohama, vystoupal strání na průsek. Ještě naposledy jsem se zadíval do hradby lesa a žehnal těm datlíkům dole podemnou, nechť se jim daří a úspěšně vyvedou mladé.               

Sbalil jsem si síť, vyprášil kalhoty na zadku celé od hlíny a vklidu se vydal k domovu. S dobrým pocitem a pěknými zážitky.