Únorové ráno...

Jedno únorové ráno jsme plánovali s kamarádem Zdeňkem focení východu slunce na Babím lomu, kopci s pěkným výhledem nedaleko Brna. Ale ačkoliv jsem si nařídil budík a nastavil tu největší hlasitost, tak mě probudil o hodinu později právě Zdeněk, viditelně rozladěn, že čeká už 10 minut na našem místě srazu a kde že jsem. Tak jsem mu poděkoval za probuzení a vzkázal, ať jede krajinu fotit sám, vědom si svého hodinového zpoždění a nemožnosti dostat se na Babí lom včas. Mrzelo mne to, ale vstal jsem a při pohledu ven jsem se už do teplé postele nedostal. Zadal jsem si cíl, být před východem slunce v mém oblíbeném fotorevíru, kde bych se mohl setkat se srnčí zvěří.

Vlčí hlídka.

Druhý únorový víkend jsem měl v práci volno. Vzácnou shodou volnem v stejný termín disponoval i kamarád Honza. A protože jsme se naposledy viděli na sklonku starého roku, už týden dopředu jsme domlouvali společnou akci v jeho fotorevíru, v jednom krásném koutu Beskyd. Do harmonogramu jsme zařadili kontrolu fotopastí a já přidal nápad nafotit si, či alespoň se pokusit zvěčnit na snímek plachého jeřábka lesního, kura už dnes vzácného, žijícího především v pohraničních horách. Sám jsem se s ním setkal pouze jednou v Jeseníkách, když odlétal s typickým frčivým zvukem křídel z borůvčí. Doma mám jako trofej jedno jeřábčí peříčko, přivezené z lesů Šumavy a zdokumentované stopy, taktéž z hor, sousedících s Bavorskem. Touha ulovit jeřábka na filmové políčko pramenila z nedávného nafocení onoho kurovitého ptáka na Honzově fotopasti.  Současně jsem chtěl celou akci pojmout jako individuální pochůzku Vlčích hlídek, s nimiž už od loňského roku spolupracuji.

Říjnové Jeseníky.

Měsíc dopředu jsem se těšil na to, že zavítám se svým kamarádem z Valašska do jednoho koutu divočiny kdesi na Slovensku. Tam jsem měl štěstěnu pokoušet o huňaté medvědy. Vše jsme domluvili, vyměnili si nemálo e-mailové korespondence, z Jirkovy strany velmi bohatě okořeněné zážitky z poslední doby. Chlap s železnými nervy, přestože stále produktivní část života věnuje dřevu, dojíždí za medvědy skoro každý týden a tak nemá o setkání nouzi. Jeho a vlastně i můj kamarád, výborný kameraman, jehož jsem na jaře při kalíšku slivovice poznal, musel nedávno čelit nebezpečí, zvanému naštvaná medvědice. Dostal se mezi matku a mládě. Ta s prskáním a vrčením přiskočila až na vzdálenost, že by jí mohl dát – jak se říká na Slovensku – bozk, napadnout přímo si však urostlého horala nedovolila. Nucen couvat, zjistil, proč medvědice vyváděla. A tak zase musel zvolit cestu k matce, přičemž se jí pro jistotu spodem vyhnul. Když mi ukazoval Jiřík fotografie chaty, jež se rozhodl "zkonfiskovat" medvědí samec, skoro mi vstávaly vlasy hrůzou. Přesto na druhou stranu lákalo mne to vzrušující setkání zoči – voči...

Jelení říje 2012

Mé milované hory. Vypínají se na dosah města Bruntálu. Nikdo jim nevezme jejich nepřehlédnutelnou dominantu – horu Praděd s vysokou věží. Snad jen chamtivá mlha může moderní chloubu nejvyššího vrcholu Moravy skrýt před zraky zvědavců. Ta když má svůj den, na horách je nevlídno. Má Jeseníky ráda, tato tajemná dáma, oděná v bílý závoj. Svoji lásku severomoravským horám vyznala i v den před svátkem svatého Václava. I když cestou z jihomoravské metropole nebe nabízelo krásně modrou oblohu, jen jsem vystoupil z autobusu na sedle Hvězda, viselo ve vzduchu plačtivo.

Jelení říje 2013, část první s podtitulem Mokré peklo.

Nastal zas čas jeleního milování. Už od půlky září koncertují v Jeseníkách trubači na slovo vzatí, mistři svého oboru, jeleni lesní, aby oslavili příchod podzimu a zároveň za chladných nocí řekli své ano, narozdíl od člověka, ne jedné něžné polovičce, nýbrž celému harému laní. Tak jako fotograf paparazzi loví slavné osobnosti, chtěl jsem býti já zase u svých jelenů. Vlastně se mi to ještě nikdy nepodařilo, být jim blízký a pořídit obrazový dokument ze svatby králů lesa. Však mnohokrát už jsem jim byl téměř nadosah a jednou se to přece musí podařit!

Od škodovky ke kudlance.

Příběh neuvěřitelné smůly, mixované na konci se špetkou štěstí se odehrál v září. V druhé polovině měsíce, v němž vyměňuje příroda barvy ze zelené za rezavou a v horských hvozdech po nocích slaví svatby jeleni. V mých milovaných Jeseníkách právě začínali s hrami lásky, za nimiž stojí prostý pud, ten o zachování rodu. Nejsou to žádní tichošlápkové. Impozantní troubení dělá jelení říji tu nejpřitažlivější ze všech říjí v živočišné říši. Kdo jednou mohl zaposlouchat mistry muzikanty při podzimních koncertech, dá mi za pravdu, že ho chce slyšet stále, rok co rok, jen těžce na jelení svatbu čekává a nejraději by byl rád, troubili by celoročně. Jenže přírodní zákony se obejít nedají. Ještě štěstí, že jsou nastaveny dobře.

Střípky ze srnčí říje 2013.

Říje. Magické slovo, jež nenechá klidným žádného z pravověrných milovníků přírody. Zamyslím-li se nad důvodem, proč tolik přitahuje čas lásky, ať již naší nejběžnější zvěře srnčí, či svátek milování královské jelení zvěře,

(Ne)úspěšné hledání rysa ostrovida III.

Březen je měsícem nastávajícího jara. Sněhová pokrývka pomalu odhaluje, co celý čas před štiplavým mrazíkem pečlivě chránila. Jarní slunce začíná z pod peřiny vytahovat první bílé kvítky, přiléhavě nazvané sněženky. Jindy mám tento čas v oblibě, těším se z probouzející přírody. Letos činím vyjímku. S radostí jsem sledoval zimně naladěné předpovědi počasí v polovici třetího měsíce. Meteorologové prorokovali vydatné sněžení. To opravdu dorazilo. Po krátkém předjaří. Zimní závan stačil čerstvě a bohatě prostřít bílou peřinu na místech, kde docházelo ke klubání jara. Tím vytvořil dokonalé podmínky pro stopování. Dychtil jsem po zimním lesním čtivu. Toužil jsem do třetice v rysím království objevit stopy samotného panovníka...

Prvního března...

Na pátek s datem prvního března jen tak nezapomenu. V tento vskutku předjarní den jsem prožil pěkné chvíle v lesním chrámu. V pravé poledne jsem se vydal do lesních koutů, omrknout místa, kde bych zamaskován čekal na výra. Úvodem mne však potkal smutný nález. Hned vedle cesty jsem objevil staženou kůži ze srnčího kusu. Místo notně zapáchalo, pytlák svůj ohavný čin provedl dle mého odhadu před týdnem. Po vyhlédnutí místa pro monitoring výrů jsem zašel na jedno z hnízdišť krahujce do modřínového lesíku, abych si zdokumentoval a detailně po čtyřech – jak je u mne ve zvyku – prohledal dravcovo trhaniště. Průzkum poukázal na zbytky mladý strakapouda, kosa a holuba. Tři ptačí druhy zpracovával krahujčí zobák na zbytcích bunkru po airsoftových vyznavačích, tedy využívané místo.

Po stopách beskydského tygra.

Má první účast na monitoringu velkých šelem, jež proběhl v půli ledna v prostředí beskydských kopců, se více než vydařila a ještě více mne utvrdila v obdivu naší největší kočkovité šelmy – rysa ostrovida. Když přišla další možnost účastnit se v polovici února mapování rysa, neváhal jsem ani minutu a přihlásil se. Od té chvíle jsem byl jako na trní. Podaří se opět najít jeho stopy? Tato i mnohé další otázky mne nechaly klidně spát. Konečně nadešel pátek 15. února. K Beskydám jsem se však chtě, nechtě vydal až navečer. Ještě před tím jsem absolvoval cestu Brno – České Budějovice a zpět. Jízda tmou proběhla bez problémů a střetů se zvěří. Však jsem myslel na toto nebezpečí a uzpůsobil rychlost jízdy. Mimo to s takovými výtluky, jež se vytvořily na českých silnicích, se moc rychle jezdit nedá... U Vsetína mi cestu navíc zkomplikovala mlha a vytrvalý déšť se sněhem. Počasí tedy nic příznivého neslibovalo. Přesto jsem doufal, že se nakonec umoudří.