Povídání z časů srnčí lásky.
Den, kdy k nám před více než tisíc sto lety přišli Cyril s Medodějem, Slovanští věrozvěstové, ještě ani pořádně nezačal a mým pokojem se rozezvonil mobilní budík. Psalo se sice pondělí, kdy obvykle již vstávám do práce, ale státní svátek jsme dostali volno.
V půl čtvrté ráno byla ještě ulice ponořena do tmy. A já jsem již jako obvykle před každou pochůzkou kontroloval z okna počasí.
Po večeru ve znamení zatažené oblohy a intenzivního studování radarových snímků s předpovědí počasí bych nečekal krásně jasnou oblohu. Hvězdy se blyštily jedna radost. První věc tedy vyšla.
Od okna vedly mé první, ještě roezspalé kroky do kuchyně. Nachystal jsem si v rychlosti snídani – v přírodě vyhládne. Nato se v mžiku vhodně a vkusně do lesních míst oblékl.
Přes rameno objemnou brašnu s fotoaparátem a již jsem si to mířil na zastávku. Jako vždy jsem si dal ranní běh. Do kopce ráno neuškodí. Autobus jsem díky tomu stihl a tak časový harmonogram vycházel.
Nestihnout autobus by znamenalo čekat dlouhých dvacet minut a ráno je přitom každá vteřina dobrá. Deset minut před čtvrtou bylo již znát, že se slunce pomalu chystá k východu. To jsem již kráčel asfaltkou k známým místům podél říčky.
Procházel jsem kolem místa, kde má svoje teritorium vysoký šesterák, v neudržované části lesa s protýkající říčkou. V ten moment ze tmy něco zafrkalo. Jako by divoké prase dostalo špatný vítr. Když se k tomu přidalo několikeré prasknutí větvičky, krve by se ve mne nedořezal. Věděl jsem i ve tmě že poblíž cesty je louže, kterou využívají černí rytíři. Malou chvíli jsem čekal co bude dál a nakonec pro bezpečnost svou pokračoval dále.
Nyní jsem už tiše šoulal cestou kolem rozparcelovaných políček. Obezřetnost byla na místě. Na druhém konci úzkého pásu jetelinového pole, tam kde začínala krytina stromů jsem si všiml dvou tmavých skvrn. Srnčí se za ranního rozbřesku páslo na zelené paši. Nevědělo o mně. Proto jsem, jako rys krůček po krůčku přikrčen postupoval za nimi. Světlo na fotografování nebylo žádné, přesto jsem se pokusil pastvící se zvěř fotografovat. Znamenalo to velkou citlivost a dlouhý čas. Taky pevnou ruku pro nějaké ty ostré záběry. Nakonec jsem fotografoval s isem 1600 a časem 1/2.5s. Jeden záběr ze série se jevil jako docela ostrý, tak mi zbyla z toho zážitku památka.
Musel jsem srnčí dvojici opustit. Čas kvapil a já chtěl stihnout divočáky.
Vycouval jsem zpět na cestu a pozorujíc kusy pokračoval. Srnčí mne sice sledovalo, ale nezradil jsem je. Dále si dávalo svojí ranní porci.
O několik set metrů dál jsem v dalším pásu zaregistroval srnu. Dávno o mě věděla, jen sledovala, kdy si jí všimnu já. Zarazil jsem a to byl podnět srně, aby se dala na útěk. Mezitím se z pšenice poněkud dál za srnou zvedla hlava srnce. Již pouhým okem jsem viděl, že mezi slechy má parůžky. Srna odskočila a mířila do pole se slunečnicí. Před ní se zastavila a vypadalo že se bude v klidu pastvit. Zkusil jsem zamířit na parůžkáře, který stále jistil mým směrem. Bylo to však marné, jen co jsem přiložil fotoaparát k oku, skoky se vzdaloval. Obloukem k srně. Ta se otočila a srnec potom v jejích stopách jako ohař. Srnec se dal do běhu a pronásledoval srnu. Spolu zmizeli v již vysoké slunečnici. Stačil jsem si ale všimnout, že mají namířeno do starého sadu. Museli tedy přeběhnout cestu. A taky že ano. Nejdříve vyběhla srna a v těsném závěsu za ní srnec. Vběhli do sadu. Poznal jsem a těšilo mne, že jejich běh nebyl jen takový. Vše nasvědčovalo, že srnec srnu honí, veden prastarým zákonem o zachování jeho rodu. Je tu čas srnčí lásky. Loňské léto jsem řijný pár fotografoval a pozoroval kalendářně jen den před tím. Srnčí říje má začínat až v polovině srpna, ale toto datum je ovlivněno nadmořskou výškou a taky počasím například.
S radostí jsem pokračoval dál. O dalších několik desítek metrů stál jako vytesaný v nekosené trávě srnec.
Ne však žádný silák, teprve mladíček, roční srneček. Slabý v paroží, nasazeny měl jen paličky obalené ještě líčím. Ve zvěřině též slabší kus. Tento si ještě na svoji říji nějaký ten čas počká. Roční srnci se ještě takových dospěláckých věcí nezúčastňují. Jednak proto, že, řečeno lidsky "na to ještě nemyslí" a pak, situaci mají pevně pod kontrolou staří srnci, kteří velice neradi ve svém okrsku jiného. Pravdou ale je, že roční srnce ve svém teritoriu strpí. Nevidí v nich konkurenty. Dvouletý srnec už je na tom ale hůř, ten se musí mít na pozoru na území obývaném teritoriálním srncem. Jinak mu hrozí výprask.
Ale zpět k srnčekovi.
Pozoroval neznámého tvora svými tmavými a krásně hlubokými světly. Světla už přibylo, mohl jsem citlivost snížit na iso 800. Vyfotografoval jsem jej jednou a nechal ho být. Pokračoval jsem dále vstříc dalším zážitkům v ranní probouzející se přírodě.
Když jsem procházel silnicí mezi lánem kukuřice a ječmene, hovořila o nedávné přítomnosti černé zvěře vychozená cestička v ječmeni. Divočáky jsem neviděl. Opět mi unikli tito záhadní tvorové, po kterých zůstavá vše, jen ne jejich zhmotnění. Ještě jsem však neházel flintu do žita, mohli se nacházet na oblíbeném místě, pokosené loučce u kraje remízu. Kde jsem se s nimi taky před nedávnem jednoho večera setkal.
Naději pohřbily až čerstvě vyjeté koleje v blátivé polní cestě po automobilu. Bylo mi už vše jasné. Na rohu remízu s výhledem na loučku je postavená kazatelna, dobře dostupná. V noci bylo jasno a měsíci chybělo pár dní do úplňku, podle mysliveckého zákona povolení k nočnímu lovu černé zvěře. O půl šesté ráno byl už na loučce klid. Snad jen Žluna zelená si prolétávala s křikem svůj okrsek. Přilehlý pás pšeničného políčka byl ale od divočáků poválený, jako kdyby ho přejel parním válcem.
Přemýšlel jsem co dál. V úvahu připadala jetelina, na které mohla být ráno na paši srnčí zvěř.
Vrátil jsem se tedy celý promáčený přes pás pšenice na cestu a odbočil nahoru. Šoulal jsem v protisvětle, nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Slunce, již naplno zářící se teprve nyní vyšplhalo na horizont pole a rozlilo celou pláň slunečním svitem. Kráčel jsem po cestě nahoru, k jetelině. Cestou jsem četl stopy. Tu polní cestu využilo divoké prase, tam srnec. V zimě pak vždy sleduji čárující lišky, které též z oblibou jako člověk využívá cest. Po levé straně rostla slunečnice. Pěkně vysoká, mladému jelenu by se ztratily i parohy. Letí to, uvědomil jsem si, vždyť před dvěma měsíci se mi podařilo v stejném lánu vyfotografovat odrostlého zajíčka březňáčka který v protisvětle přiběhl až ke mne. Nepříjemné je, že slunečnice bude skýtat kryt srnčí zvěři po žních. Bude z ní vycházet jen nerada a když tak v tajnosti za svitu hvězd. Zatím ale tato krásná zvěř nemá potřebu stahovat se do slunečnice. Hned jsem se o tom přesvědčil.
Šoulal jsem už k jetelině, s kazatelnou na kraji malého remízku. Pojednou ve mne vyvanul pocit že jsem někým sledován. Podíval jsem se napravo do pšeničného pole. A opravdu. Ze vzdálenosti osmi desítek metrů z obilí vystupovala hlava srnce. Teleobjektivem jsem obeznal pěkného raritního srnce. Na první pohled ze kus zdál být za vysokého špičáka s perlením po celé délce, s jednou lodyhou zlomenou. Pravděpodobně po souboji s jiným srncem. Věděl o mě, to se ví. Stál jsem tam jako socha na cestě a vzájemně jsme se pozorovali. Myslel jsem, že za pár vteřin odskočí. On ale stále setrvával na tom svém místě. Záhy se ukázalo proč. Nedaleko od něj zvedla hlavu srna. Až mi oči zasvítily.
Srnec pojednou ožil. Dal se rozvážně k srnčí slečně. Chvíli se na sebe dívali a srnec svoji vyvolenou krátce prohnal.
Poznal jsem při tom že se nejedná o špičáka, ale o slabého vidláka. Krásná trofej, řekl jsem si, toho musím dostat ještě před objektiv.
Zalehl. Na přírodním jevišti zůstala jen srna. Nevěděla o mne, ale odcházela dále do pole. Zalekl jsem se, že ji bude doprovázet i srnec. Jedinou možností jak srnce vyfotografovat bylo přivábit ho. Možnost dostat se k němu zalehnutému byla zavrhnuta pro nebezpečí zrazení srnou, protože dostat se ke zvěři v skoro zralé pšenici, která dělá rámus je takřka nadlický výkon.
Vytáhl jsem svoji třešňovku – srnčí vábničku vyrobenou z třešňového dřeva. Měl jsem ji naladěnou z předchozího lovu s plánem přivábit černého kňoura na pískání srnčete.
Zmíním se krátce o apetitu kňourů. Prase divoké je všežravec. Kromě larev a různých drobných obratlovců nepohrdne ani mršinami. V horských revírech s medvědy lovci položili jako újeď starého koně, o kterého se s medvědem dělil i statný divočák. Má-li takovou možnost kňour, napadne i mladičké srnče. To osamoceno strachy píská a tím přiláká kance. On nebohé srnče rozpárá...
Vraťme se k příběhu.
Na třešňovce jsem měl naladěno pískání srnčete.
Klekl jsem si kousek od cesty do trávy a začal pískat jako odložené srnče. Pokoušel jsem se přilákat odcházející srnu k "odloženému srnčeti". Za srnou, tedy blíž ke mě, měl přijít srnec.
Vše bylo ale nakonec jinak.
Srna na srnče nereagovala. Při mém pískání sice jistila slechy mým směrem, ale nechtěla přijít. Srnec byl stále zalehlý. Ještě jsem měl v rukávu jedno eso. Co nejopatrněji jsem se obilím kradl blíž místu se srncem. Podařilo se mi přemístit o dvacet metrů do pole. Zrovna procházela místem traktorová kolej. Té jsem využil jako krytu. Klekl jsem si a teleobjektivem kontroloval srnu. Ta pomalu odcházela pryč. Vytáhl jsem opět vábničku. Tentokrát jsem ji ovšem naladil na hlas řijné srny. Chtěl jsem mu přebrat jeho vyvolenou.
Lovecká horečka stoupala, začínaly se mi třást ruce. Za chvíli jsem se ale uklidnil a párkrát jsem zavábil.
"Piu, Piu, Piu" neslo se nad obilným lánem těsně před šestou hodinou ranní. Napnutý jako struna jsem sledoval situaci před sebou. Nezabírá, ještě asi není tak při chuti, říkal jsem si. Přesto jsem po chvíli opět zabávil.
"Fííp, fíííp, fíííp."
Jen co jsem dokončil sloku vynořil se náhle z obilí srnec. Připadal mi v tu chvíli mohutný. Ač vzdálen něco přes padsát metrů. Zavábil jsem ještě jednou. "Fííp, fííp." Srnec okamžitě registroval ten vábivý hlas říjné srny. Jako by se chtěl před randěním zkrášlit, otočil hlavu a lízákem si upravoval hřbet. Přitom po očku sledoval mým směrem. Hledal tu nápadnici. Jen co se upravil, vydal se menším obloukem ke mě. Nešel jako to dělají mladí srnci přímo, ale "šel si pro vítr". Chvilkami se zastavoval. Povzbuzoval jsem ho dalším vábením a tak nakonec přidal láskychtivý srnec do kroku. Sledoval jsem jej vzrušeně v hledáčku fotoaparátu. Chvílemi cvakala spoušť a parůžkář se stále blížil. Na horizontu se mi ho podařilo vyfotografovat s pěkným pozadím Prackého kopce a Mohyly míru. Srnec se dostal až do úrovně koleje, kde se zastavil, chvíli jistil a když zjistil, že byl napálen, vysokými skoky nad obilím se zachraňoval před nebezpečím do krytu slunečnice. Zkontroloval jsem srnu. Zůstala na samém místě, zřejmě ani celou věc nezaregistrovala. Opatrně jsem tedy opustil jeviště a vycouval klidně na cestu.
Děkoval jsem za zážitek svatému Hubertovi, patronu myslivců, takový scénář nepřipraví každý den. Bylo mi trochu líto srnce, který se po této zkušenosti bude chovat ještě opatrněji a nedůvěřivěji, ale třeba se mi ho, když ho při svých toulkách potkám, znovu přívábit na hlas řijné srny.
Vábení zvěře je neopakovatelné pro svou atmosféru a když se podaří, pocit to je krásný - člověk přelstí zvěř. Naštěstí mi to nikdo nemusí míti za zlé, zvěř lovím jen fotograficky.
Radim Kalivoda, (c) 2009