Jelení říje 2008

Jelení říje 2008.

Jeseníky, Chata Barborka, 27.9. 2008

Já jihomoravák přijel jsem do těchto kouzelných hor již potřetí. A pokaždé se stejným elánem.S Martinem, dobrým to člověkem s velkým srdcem a fotografem, který dokáže ve svých snímcích zachytit vždy atmosféru odehrávající se v tu chvíli v přírodě..

Se starým dobrým Eskortem jsme ve dvě hodiny odpoledne stanuli před horskou chatou. Počasí zatím vycházelo. Nebe azurově modré, jen sem tam se povalovaly chomáče sněhově bílých mráčků. Vál mírný vítr.

Po delším čekání, které si Martin krátil teplou kávičkou jsme byli ubytováni. Zaplatili jsme nemalé částky a hurá na pokoj. Po otevření dveří na nás dýchla pěkná zima. Vybavení bylo strohé. Dvě postele, stolek, v předsíni skříň se dvěma ramínky, z toho jedno bylo prasklé. Nám to ale nevadilo. Nepřijeli jsme kvůli pobytu na pokoji, nýbrž kvůli chození. Bylo půl třetí. Nastal čas první šoulačky. V rychlosti jsme si sbalili do batohů to nejpotřebnější a vhodně oděni v zelené jsme vyrazili. Počasí k nám bylo stále přívětivé. Až mně to samotného převpapovalo. Slunce bylo stále dosti vysoko nad hřebeny a naplno hřálo.

Za sousední Kurzovní chatou jsme se vydali bývalým loveckým chodníkem v prostředí pro nejvyšší partie Jeseníků typickém – prales zakrslých smrků v podrostu s travinami a krásně rezavými kapradinami, jejichž barvu tak umě vykouzlil podzim, nezvratně střídající léto. Sem tam prorůstá maliník. Ona osudná bylina pro jesenické kamzíky. Zdejší "ochranáři" jim šíření maliníků takříkajíc přišili na triko. On to kamzík v Jeseníkách nemá lehké. Je vyháněn, plašen a intenzivně loven. Proto je toto krásné zvíře velmi plaché a ti, kdož by se chtěli kamzíkovi dostat na kobylku, musí využívat různých lstí.

Šoulali jsme obezřetně chodníkem. Avšak zvěř byla ještě v houštinách daleko pod námi. Jesenická vysoká z hlubokých dolů vychází pomalu vzhůru na hřebeny bohaté na výživné borůvky až před setměním a s východem slunce táhne opět dolů. Je to pravděpodobně způsobeno velkým turistickým ruchem. O tom jsme se koneckonců opět mohli přesvědčit. Místo zvěře jsme se míjeli napřed s dvěma lidmi a poté s další dvojicí, které sekundoval ještě teperamentní hrubosrstý foxteriér. O náhubku a vodítku nemohla být vůbec řeč. Měli jsme tedy zrazeno. Náladu nám zpravil a pobyt zpestřil Jestřáb, kroužící nad holým hřebenem Vysoké hole a pátrající po skromné horské kořisti. Trochu mně překvapila přítomnost dalšího dravce v těchto tisícimetrových výškách - poznenáhlu se objevil krahujec. Chvíli nám zakroužil nad hlavami a když nic neobjevil, nechal se vzdušným proudem odnést zase o kus dál. Abych doplnil zástupce z ptačí říše – sem tam svoji písničku na zakrslém smrku pěl horský kos, příbuzný městských černých kosů, odlišující se jen malou bílou skvrnou na prsou.

Po malé přestávce jsme mohli pokračovat. Pátravě jsme se rozhlíželi do stráně hledajíc zraky známky života. Ani kamzík, kde jsou ti kluci, mrzutě prohodil Martin. Světla bylo ještě dost. Postupovali jsme chodníkem a stále nic. Na kouzelných místech s géniem loci jsem naslouchal průvodcovým příběhům o dřívějších setkáních se zvěří. Avšak dnes ani živáčka. Bylo půl šesté. Za malým potůčkem, stékajícím z hřebenu dolů, nyní mocnějším díky tání prvního sněhu, jsme se zastavili. Dál jít nemá smysl, rozhodl Martin. Tady si dáme malou přestávku a potom se vydáme nazpět. Aby jsme přišli na chatu do tmy. Tehdy mi přišlo vhod teplé kakao z termosky, kterou jsem si ještě před odjezdem do Jeseníků nachystal...

Slunce již tolik nehřálo, bylo vidět že se chystá pomalu za obzor.

Nakonec jsme se dohodli pro šoulání těsně pod hřebenem, kdyby se snad ti kamzíci objevili. Cestou nahoru jsem objevil malý exemplář jesenického jeřábu. Zakrslý strom s pomalu ale jistě červenajícími listy. Stál tam osamoceně v borůvčí, snad kromě nedaleké skupinky mladých horských smrčků. Martin mi pověděl, že takový malý stromeček tu může růst s klidem i osm desítek let. Přitom se mi honily hlavou myšlenky na ty těžké zimy, větry vytrvale vanoucí a sněhové metelice, které musel po roky snášet.. Přesto v plném zdraví stojí dál.

Konečně známka říje! Martina, zkušeného horala, který prožil jeleny v říji tolikrát, že bys na prstech dvou rukou nespočítal, praštil do nosu závan jeleního prku. Říje! Kromě onoho neviditelného a pro rýmu mnou necítitelného pachu se tu povaloval i hmatatelnější důkaz, totiž čerstvý hrudkovitý trus. Mohl tady být v noci, zkušeně zašeptal můj neocenitelný průvodce. Zvedlo nám to oběma náladu.

Výstup do strmé stráně byl náročný, ale výhledy na okolní kopce stály za to. V září pro mne nezvyklý jev, sněhové plotny jsem hned musel fotografovat. Slunce již bylo opravdu nízko. Sešli jsme krkolomně na náš lovecký chodník a za šera se blížili stejnou cestou k chatě. Už by mohla být nějaká akce, povídá Martin.

Byla už tma, když jsem před námi na cestě cosi "zasvítilo". Byl to kus vysoké. Světlé tělo do tmy bylo pěkně vidět. Vzdálen na padesát metrů. Martin s dalekohledem kus obeznal a naznačil mi parohy. Zasvítily mi oči. Pokoušel jsem se jelena vyfotografovat, naději na dobrou fotografii jsem si ale musel nechat zajít. Nastálá tma a malá světelnost jinak dobrého Nikkoru nedělala dobrotu. Nakonec jsem jeden snímek přecijen s obtížemi exponoval. Byl to pěkný mladý jelínek, parožím špičáka. Držel. To až se za ním mihla laň, jeho máma - zkušenější kus nás navětřil a společně odskočili do lesa. I přes mizernou kvalitu jsem ze snímku měl radost. Vždyť každé setkání s touto královskou zvěří potěší a rovná se v těchto horách zázraku.

Pomalu jsme postupovali dál. Pod námi v pralese byl pojednou slyšet pohyb. Lomoz jak zvěř odskakovala a též duté ozvěny tam kde se střetlo paroží s větvemi na stromech. Nebylo pochyb. Zradili jsme říjícího jelena stoupajícího i s holou, se kterou jsme se před pár chvílemi díky zástupkyni matce lani se synkem špičákem setkali, na hřeben, aby se tu pod tajemnou rouškou noci popásal na borůvčí a též v této době jelení lásky toužebně sbíjel svůj harém laní na jeho říjišti. Běda jelenovi, který by chtěl třeba i jen "nakouknout po očku" po jeho vyvolené, uštědřil by výprask. Taková jsou krutá, ale krásná pravidla přírody.

Utahaní, ale plni příjemných zážitků ze setkání se zvěří jsme se vrátili na Barborku. Bylo po sedmé, vládu světla převzala tma a s ní se na nebi objevily první nesměle poblikávající hvězdy.

Jasno a zima. To jsme tolik potřebovali.

Nyní jsme doplnili síly a při zlatavé Plzni v restauraci na Barborce jsme si vyprávěli příběhy o řijných jesenických jelenech a vymýšleli plány na další den.

Bylo po osmé. Nevydržel jsem a šel před chatu zkontrolovat stav. Bylo jasno, na obloze hvězdy a na teploměru čtyři stupně nad nulou. Výborná zpráva!

Honem jsem pospíchal na pokoj k Martinovi. Tomu se též zpráva zamlouvala. Jak by ne, když přesně takové počasí přeje mimořádně jelení říji. Vytáhl z batohu svůj kravský roh, na nějž mistrně napodobuje paroháčovo troubení.

Nastal čas nejkrásnější na který jsem se těšil snad nejvíce. Noční poslechy.

Teple oblečeni jsme po deváté hodině večerní vyrazili.

To mi loňskou říji, které vládla zatažená obloha s mlhou a tichem, chybělo. Byl jsem jak v sedmém nebi. Takřka po slepu, než si oči zvykly na tmu, jsme mířili po silnici na nejvyšší vrchol moravy, Praděd.

Již nás žádná světla chaty nerušila a tak se nám naplno ukázala noční obloha plná nespočetných méně či více svítících hvězd a hvězdiček. Sem tam proletěly oblohou bolidy. Člověka v té chvíli napadají různé myšlenky.

Počátečí euforii o jelením troubení vystřídalo mírné zklamání. Přestože dávno byla tma a zima, jeleni netroubili. Něco se děje, konstatoval Martin, který co chvíli zkoušel nějakého toho paroháče roztroubit, leč marně. Jen krátce se ozval jeden u Petrových kamenů. Tak přece. Opět jsem tedy, byť jen na chvíli, zaslechl jelení zatroubení. Při poslechu láskychtivého jelena mne pokaždé zamrazí v zádech. Kdo nepoznal ty chvíle, nemůže pochopit. Pokračovali jsme dál. Krátká jelenova exhnibice nám dodalo sil. Bylo deset hodin a my jsme, samotní v noční krajině, stáli u rozcestí na chatu Švícárnu. Vysílač, který dle legend přitahuje paroháče v říji nejvíce, osvětlovala tři červená světla a jemně vrněl. Po troubících jelenech ovšem jakoby se zem slehla. Pujdeme dál Martine? Přemluvil jsem ho i když jsem v hloubi věděl, že počínání nemá smysl. Vydali jsme se ke Švícárně. Bylo ticho jako v hrobě, žádné zabroukání ani zatroubení. Tak a jdeme zpět. Nemá to cenu Radime. Bohužel, jeleni netroubí. Vrátíme se na chatu a uvidíme ráno, třeba se roztroubí.

Jako bez duše jsme se vraceli silnicí k chatě. Naposledy jsem Martina poprosil o zatroubení a dušoval se že tentokrát nám nějaký určitě odpoví. Zatroubil. Ozval se nám, podle hlasu mladší jelen kousek od Barborky.

Trochu mě to navnadilo.

Popošli jsme dál a Martinovi to nedalo, opět zkusil napodobit onen hlas na který tak říjný jelen slyší. Určitě i přes tmu bylo vidět, jak nám zasvítily oči. Ozval se jelen u Petrových kamenů. Náruživě jsme si s ním vyměňovali názory. Já měl podezření, že to byl ten zrazený při návratu z odpolední vycházky. Martin mi to nevyvrátil. Jelen stále dál troubil. Napadla mne myšlenka. Že projde i u mého průvodce, jsem nepočítal. Zkusili jsme jít k němu blíž. U Kurzovní chaty jsme po krátkém hledání správného vstupu odbočili po šouláku. Co nejobezřetněji, pokud to v ojíněné trávě šlo, jsme se krok po kroku při občasném svitu baterkou kradli jelenu vstříc. Sem tam Martin zatroubil, jelen nám odpovídal. Paroháč náhle utichl. Nepodařilo se nám ho opět přivést k roztouženému troubení. Pořád ale jiskřička naděje v opětovné ozvání se v nás vládla.

Po jednom takovém Martinově troubení najednou jakoby blesk do nás uhodil, zkameněli jsme. Zkušený průvodce zaznamenal dvacet metrů před námi pohyb. Ano, i já už ho slyším.

Co to může být. Hlavou se v tu chvíli honily myšlenky. Co kdyby to byl jelen, který se na nás, tedy na svého soka v lásce v tichosti přišel podívat. Takové setkání může být dost nebezpečné. Příběhy lovců to potvrzují. I můj průvodce zažil jeden takový.

To když nad ránem pod Petrovými kameny roztroubil žárlivého jelena. Mezi fotolovcem a zvěří byla jen malá hranice – kosodřevinové pole. Jelen nyní troubil tak hrozivě, že již fotolovec utichl a se strachem ukryt pod smrkem čekal co se bude dít. Do rozednění po jelenu ani stopy, zmizel s laněmi do denních stávanišť.

Stáli jsme tam na pěšině, zticha a jakoby bezmocní.

Pohyb neutichal. Měl jsem opravdu nahnáno. Moje chvíle ale měla teprve přijít. Srdce se mi zastavilo v momentu, když jsem uslyšel lámání a praskání, představujíc si jelena řítícího se na nás. Žádná rána, žádný náraz ostrými hroty paroží. Pro tentokrát jsme měli z pekla štěstí. Byla to jen holá, několik laní, které zradil špatný vítr.

Viditelně se mi ulevilo. A Martinovi myslím také.

I přes tuto příhodu jsem ho přemuvil jít ještě kousek dál. Jelikož ale jelen stále mlčel, pomalu jsme se vrátili zpět. Plní dojmů z prožitých zážitků ne nepodobných adrenalinovým, jsme za svitu hvězd v jedenáct hodin v noci stanuli u naší chaty. Podíval jsem se na teploměr, ukazoval dva stupně. Brr. Ještě naposledy jsem se krátce zaposlouchal. Kdesi ze Sokolí hory krátce zatroubil jelen.

Pokoj nás uvítal zimou.

Topení nehřálo. Přes zákaz manipulování jsme termostat zapnuli, přece nezmrzneme, při myšlence na zlodějského majitele chaty naštvaně odsekl Martin. Měl pravdu. Teplá voda? Tu jsme neznali, to je luxus jen pro hotel Kurzovní.

Zachumlali jsme se do dek a zatím co Martin po naplánování zítřejšího rána a budíčku v pět hodin zabral, já se ještě začetl do příběhů o lovcích a zvěři. Plánoval jsem si že se ve čtyři hodiny vzbudím a pujdu před chatu poslouchat toužebné troubení. Martinovi to nevadilo ale potutelně se smál. Budík jsem si nařídil na čtvrtou. Při čtení mi ale spadly oči a probudil jsem se až v jednu hodinu v noci. Nad stále stejnou stránkou jak jinak než jeleního příběhu. Ožil jsem, vyloupl z postele a šel si do předsíně pro mobil. Byla mi ale taková zima že jsem se co nejrychleji vrátil do postele a na vstávání ve čtyři hodiny ráno jsem si nechal zajít chuť.

Raději jsem se opět uvelebil v posteli a do pár minut usnul spánkem spravedlivým. Ne beze snů, provázelo mne v nich nespočet jelenů, od mladých až po staré, jejich urputné souboje a jak to tak obvykle u snících bývá, v tom nejlepším jsem se naneštěstí probudil.

Mohl za to Martinův budík, nařízený na pátou hodinu. Jen neradi jsme se vzdávali svých vyhřátých postelí. Tak co Martine, jdem ven, nebo jdem spat, žertoval jsem.

Po chvilce procitnutí jsme se začínali teple oblékat. Nemáme čas, cesta je dlouhá Radime, nasnídej se a vyrážíme. O půl šesté. Otevřel jsem okno. Venku byla tma a zima. Hvězdy vidím, z vesela vískl Martin. Po skromné snídani - marmeládové koblize a vlažného kakaa z termosky jsem se pomalu začal oblékat. Zatím co můj průvodce, rychlejší, již byl nachystán a odcházel si dát povinnou ranní cigaretku před chatu.

Přesně o půl šesté jsem zamykal pokoj a v přítmí chotby se vydal vstříc novým zážitkům v lůně jesenické přírody.

28.9. 2008, svátek Svatého Václava

První co mně uhodilo do nosu byla zima. Můj kolega již netrpělivý postával před chatou a informoval mne o situaci. Nebyla nikterak příznivá. Přestože jsem chtěl rád slyšet, že jeleni troubí, dozvěděl jsem se pravý opak. Opět ticho jako v hrobě.

Nemohli jsme to pochopit. Ale pořád doufali, že přecijen svatý Hubert nám dopřeje..

Vydali jsme se na cestu. Zachumlaní do bund jsme kráčeli osamoceni po silnici k Ovčárně. Po hodné chůzi nás patron všech lovců vyslišel. Na východním horizontu jsem sledoval rudnoucí pás oblohy, to jako by ranní slunce chtělo už už vystoupit nad obzor a začít hřát. Sledoval jsem tu scenérii se zaujetím. V tu chvíli zatroubil jelen. Krásným basem, oznamoval že je při laních. Byl blízko. Martin odhadoval že se jelen mohl nacházet na Petrových kamenech. Tedy opravdu dost blízko. Troubil často. Pokaždé jsme se zastavili a zaposlouchali do písně jelení lásky. Hřálo mě u srdce. Potichu jsem Martinovi povídal, co nyní navrhuje. Moje životní šance našoulat ráno troubícího jelena ale měli jsme naplánováno jinak. Chvílemi se můj průvodce za hlasem chtěl vydat, ale poukazoval na špatný vítr, který jsme v tu chvíli měli sice dobrý, ovšem na haroře u Petrových ošidně točící se. Navíc jelen ztichl. Bylo kolem šesté a začalo se rozednívat. Dali jsme se po turistické značce k rozcestí pod Petrovými kameny. Od něj jsme pak odbočili k našemu cíli, Velkému kotli. Zem byla zmrzlá, ojíněná. Vál mírný vítr. Když jsme konečně vyšli na hřeben ze kterého byl do dálav kraje pod masívem Jeseníků nádherný výhled, opět zatroubil král zdejších lesů. Tak ten je blízko Martine!, vzrušeně jsem povídal. Sebevědomým hlasem jelen oznamoval, kdo že je tu pánem. Aby toho nebylo málo, odpověděl mu z protějšího kopce další, podle hlasu starší. Nádherný koncert na krátko přerušil stereotypní mlčení rána. Budeš troubit? Optal jsem se. Počkám, nechci se mýlit a povídat si s nějakým lovcem. Obezřetně jsme šoulali po stezce dále. To bude jelen, ne lovec, slýchaje dokonalé představení, namítl jsem, tak Martin vytáhl svůj roh a krátce šálivě zatroubil. Jelen se ozýval, již jsme věděli jeho přibližnou polohu. Troubil asi tři sta metrů pod námi v porostu pod hranicí horského lesa. Vzrušení s tepem v tělech našich vystoupalo. Jak ale na něj. Do lesa se za ním přes louku dát nemůžeme, máme špatný vítr. Obejdeme si ho a zkusíme ho našoulat zespodu.

Dostal jsem pokyn o skrčení.

Na scéně se totiž objevil jelen. Mladý, tříletý jelen, krejčík, kterého "vypráskal" hlavní jelen. Přišel se podívat k hranici lesa. Již jej vidím. Mířím na něj fotoaparátem, autofokus div že zaostřil přes vysokou trávu jeho velkou hlavu s trofejí slabého osmeráka. Pěkný zážitek. Jelen ale dostal vítr a ladným krokem mladého kusu zmizel pod námi v lese. Po chvíli čekání jsme opět šoulali dále. Za našim hlavním jelenem. Potichu, všude tady může být holá, šeptl Martin. Pojednou odbočil krok ze stezky do trávy, snad aby měl lepší výhled dolů k hranici lesa. Laň. Zalehlá po celou dobu se náhle postavila na všechny čtyři a podrážděně civěla na cizího nepřítele. Stačil slabý závan větru a byla ta tam. Laň je ostražitá. Já už jen slyšel praskot, jak jelenova družka lámala při běhu větve. Nebyla sama, do "bezpečí před člověkem" strhla druhou laň. Zatracený vítr, jelena jsme si tím určitě zradili, holá a její pán urychlili ranní cestu z hřebenu do krytu houštin. Konstatoval otráveně Martin. Jen co domluvil, ticho Velkého kotle protnul kulový výstřel. Až jsme se oba polekali. Než odezněl v ozvěnách okolních strání uběhla dlouhá doba. Tak ten byl blízko. Uvědomil si, že tím směrem se nacházel náš jelen. Lovec! A musel střílet po onom králi říjiště, který s laněmi scházel do houštin. Byl jsem v šoku. Ještě nikdy v životě jsem nezažil podobnou situaci. Až nyní jsem si uvědomil krutou a bolestivou pravdu. Jelen si v poklidu troubil na říjišti, už už chtěl zcházet dolů, když v tom ho stihla olověná kulka. Stále jsem se nemohl vzpamatovat. Jelen tu ještě před chvílí byl, plný životní síly, sám jsem ho slyšel. A teď už tu není, jeho životní pouť překazila v nejlepším lovcova zbraň.

Zanedlouho padl druhý výstřel. Že by dostřeloval? Jelen byl v běhu zasažen a v ohni nezůstal, lovec šel po jeho barvě a když ho spatřil znovu vystřelil. Ano, ta možnost tu byla.

Tak máme po něm. Má to za sebou Radime, smutně povídal Martin.

Jen kvůli lovecké touze musel padnout král říjiště. Ovšem za jeho smrtí nestála jen lovcova touha po trofeji, nýbrž nemalá finanční částka, zaplacená hostem za poplatkový odstřel. Martin mi vysvětloval, jak v okolních lesích jsou rozkouskované soukromé honitby, v říji plné poplatkových lovců. Vydělané peníze za trofej potom putují na údržbu revíru a nájem LČR. Já nesouhlasím s poplatkovými lovci. Nelíbí se mi, že se střílí za peníze. Nikdy mně nenapadlo, že se sám takového lovu, byť nepřímý svědek, zúčastním.

Mrzelo mne, že jsme jelena ještě před výstřelem nespatřili.

Nikam se mi nechtělo. Martin plánoval další akci. Velký kotel musíme vynechat, zvěř je zrazená a setkání s lovcem nestojím. Jediná šance se nabízí vystoupat šikmo na hřeben Vysoké hole a tam se uvidí, zda nepotkáme kamzíky.

Nyní nás čekal pořádný ranní výšlap. V půl metru vysokém borůvčí jsme s námahou stoupali výš a výš a kontrolovali co chvíli, jestli se náhodou někde nad lesem neobjeví postava s úlomkem za kloboukem. Neobjevila. Zato ticho protnul třetí výstřel. Zhruba ve stejných místech. Nic jsme nemohli pochopit. Jen Martin černým humorem prohodil, Víš co praví staré myslivecké pravidlo? Jedna rána maso, dvě rány ještě maso a tři rány žádné maso. Lovec a ještě neumí pořádně mířit, to je tedy pěkný potentát, řekl jsem si pro sebe.

Stoupání jsme na okamžik přerušili. Můj průvodce vzal dalekohled a kontroloval stráň nad námi. A konečně. Kamzík. Poklidně se pastvící, dobrých 300m před námi. Postupně jsme spatřovali další a další kusy, až jsme jich napočítali ke dvacítce. Tolik kamzíků pohromadě? To jsem ještě neviděl. Zaradovali jsme se. Jak ale na ně, spekuloval Martin. Nikde žádný stromek, jen samé borůvčí. Určitě nás vidí. Jediná možnost je že zmizí na hřeben, který je už klečí a smrky nehojně ale přesto porostlý a tam se k nim nepozorovaně přiblížit na fotografovatelnou vzdálenost.

Předem prohraný boj. Vskutku pěknou hru s námi kamzíci hráli. Jakmile jsme překročili jejich únikovou hranici čítající asi 200m popoběhli dál a opět se vklidu popásali. Nic nám nepomohl jinak výborný Martinův fígl, zakládající se na faktu, že kamzíci jsou zvyklí na borůvkáře. Měli jsme zelené oblečení a chytré horské kozy si dobře uvědomily hrozící nebezpečí od takto oděných osob. Důsledek jejich intenzivního lovu. S vypětím sil se nám podařilo přijít až ke skupině smrčků, za které skupinka před pár okamžiky před námi zaběhla. Chvíli jsme je pozorovali, jak ve skupince patnácti kusů spokojeně leží, avšak jeden kus vždy stál a hlídal. Jeho bystrý zrak spatřil i dva fotolovce uktyté za smrčky a tak se partička opět vydala na postup. Tentoktáte mířila k hřebenové cestě. Rychle jí přešla a my v závěsu za ní. Terén na Vysoké holi byl přijatelný. Porosty srmčků skýtaly úkryty. Tlupa byla ale hodně rozložená, nebylo v našich silách kontrolovat všechny kusy. Našli jsme příležitost. Většina kusů v poklidu zatáhla za horizont. Našim zrakům se ale stále vystavovaly dva kusy. Museli jsme čekat. Konečně již i poslední dva kamzíci zmizeli za horizontem, mohli jsme přidat do kroku. Posledních pár desítek metrů jsme již obezřetně šoulali a pátrali po hnědých hřbetech. Štěstí stálo při nás. Kamzíci byli nedaleko. Využili jsme stromku, za kterým jsme sledovali několik kusů témeř z bezprostřední blízkosti. Jesenický kamzík na dvacet metrů. Takový pohled se poštěstí málokomu. Závěrky cvakaly jak o život, snímků nakonec, díky nervozitě vyšlo málo. Ale vděčil jsem Martinovi za zážitek.

Po chvíli se parta horských koz za již rychlejšího klusu opět ztratila, chystali se sestoupit do Sviního dolu. Protože stráň byla orientovaná na západ, slunce do ní nesvítilo. Chvíli jsme shora dolů sledovali kamzíky, jak s ladností sobě vlastní manévrují na kamenité stráni. Již zatáhli do mladých smrčků a dále dolů, čímž nám tato partička dobrodruhů dala valais. Víc jsme za nimi nepásli.

Bylo po osmé hodině ranní. Slunce již hřálo. někde v dálce zatroubil jelen a dřevorubci nastartovali daleko slyšitelé motorové pily.

Výlet se pomalu chýlil ke konci. Po malé hřebenové přestávce jsme se traverzovitě vydali dolů a posléze jsme se napojili na starý lovecký chodník, kterým jsme už tak šoulali za víkend po třetí. Do poslední chvíle cestou k chatě jsem doufal, že potkáme jelení zvěř. Svatý Hubert mně nevyslyšel a tak o poslední pozdrav se postaral pár krkavců, chytrých černých ptáků, kteří nám prolětěli nad hlavami u Kurzovní chaty. Alespoň že tak, radoval jsem se, protože se mi povedla vyfotografovat jejich studie letu.

Odbyla devátá ranní, když jsme se mokří, utahaní ale plni zážitků vrátili zdárně na naší Barborku. Výlet tak definitivně zkončil.

Po příchodu na pokoj, z kterého na nás dýchla vskutku domácí atmosféra jsem musel na chvíli otevřít okno. V rychlosti jsme se sbalili, Martin spěchal k Eskortovi, rozehřát mu motor, po takové zimě nemusel vůbec chytnout, přesto diesel zabroukal. V deset hodin jsem odevzdal klíče na recepci, ještě naposled se ohlédl s přáním že se sem za rok opět vrátím.

Poslední pohled z auta na útulnou chatu a již jsme si to mezi davem turistů mířili na Ovčárnu, ze které nás organizovaně o půl jedenácté dopoledne pustili dolů na Hvězdu.

Opouštěl jsem tedy zemi Děda Praděda. Se smíšenými pocity. Štestím že se mi podařilo vidět kamzíky, ale taky se smutkem za zhaslého jelena.

Všechna voda nakonec steče a to špatné odplaví a tak se s příchodem září 2009 opět budu těšit na setkání s dobráckým fotografem Martinem, pohádkovou krajinou Jesenických hor a troubících jelenů.

Kdo jednou navšíví tento kraj, bude se sem pokaždé s radostí vracet.

Nashledanou Jeseníky.