Setkání...

Setkání pří ranním světle.

Bylo září.

Pár dní před odjezdem za jeleny do jesenických velehor jsem si musel ještě obejít revír. Dávno před východem slunce jsem byl již vzhůru a z okna sledoval situaci oblohy. Tak jako vždy před samotnou výpravou. Bylo jasno. Hvězdy ještě svítily do naší ulice. Teple jsem se oblékl a vyrazil jsem. Autobus mě přivezl na konečnou, já osamocený vystoupil a vydal se jako obvykle úzkou asfaltkou podél potoka, po levé straně stráň dubů a nahoře pole. Někdy chodím strání přímo nahoru pěšinkou, dnes jsem ale pokračoval dále. Tak abych fotil po světle. V údolí bylo chladno, ale krásně. Listí pěkně žloutlo, potůček po předchozích deštích pěkně rozvrkočený. Bylo již trochu vidno, když mě zaujal pohyb na stříšce jedné z chatek zahrádek za potokem. Veverka. Chvíli jsem ji sledoval. Na stříšce bylo staré listí a to milé stvoření (co dokáže bez servítků vybrat ptačí hnízdo) v něm hrabalo a hledalo něco k snědku.

Neměl jsem kam spěchat, pomalu jsem veverečku opustil.

Vystoupal jsem lesní pěšinou až k zahradě jedné chatky kde začíná pole. Strniště, zelenalo se. Protože v těch místech je vždycky srnčí, a zvláště ráno, opatrně jsem nakoukl zpoza plotu. Ano, nemýlil jsem se - tichošlápek byl vhod.

Asi na padesát metrů v stoupajícím poli si svou ranní paši odbývaly čtyři kusy. Poznal jsem v nich jednoho krásného šesteráka, se kterým jsem měl to léto zážitek při srnčí říji, takže jsem byl rád že ho opět vidím živého.

Dále kousek od srnce se popásala srna se dvěma srnčaty. Bylo mi hezky. Tyto kusy jsem též znal a vždycky jsem je moc rád potkával. Jednou jsem i s těmi srnčaty měl pěkný zážitek. Když se mi bude chtít napíšu vám o něm a přidám snímek...

Ale abych pokračoval.

Srnčí se dlouho páslo, já ho se zatajeným dechem sledoval z kraje pole. Neodvážil jsem si je našoulat blíž, každý pohyb po strništi by byl znát. Zkoušel jsem je i fotit, ale světla bylo ještě málo. Slunce sice již vycházelo, ale ještě se schovávalo za stromy. Musel jsem asi udělat něco špatně, ale srnče mě zjistilo a postupně se srnou i druhým srnčetem zmizeli v krytu křovinatého lesíka. Srnec odskočil na druhou stranu a ztratil se někde za horizontem. Už mi nic nebránilo šoulat krajem pole dál do mírného svážku, kde jsem za horizontem viděl náznaky prvních ranních paprsků. Měl jsem ten dojem, že srnec pěkný šesterák co mi odskočil od té skupinky se bude zdržovat někde tam nahoře a já ho pak třeba líp vyfotím. S opatrností šelmy jsem postupoval dál, sýkorky švitořily v zahradě, foukal mírný větřík, zkrátka krásný rozbřesk. V přírodě je každý rozbřesk pro mě blahý. Však kolik jsem jich již zažil, nepočítaně. A stále mě tyto scenérie a atmosféra baví.

Aby toho nebylo málo, náhle jsem na horizontu asi čtyřicet metrů před sebou zpozoroval srnčí hřbet. Pomalu postupoval ke mně. Už jsem ho měl v hledáčku, když se mi ukázal i s hlavou, pěkný srneček slabý vidlák, kterého jsem znal už od jara. Srnec s občasným pastvením stále postupoval ke mně. Lehl jsem si na nocí promrzlou zem a se zatajeným dechem sledoval počínání milého srnečka. V duchu jsem doufal že na něho vyletí starý šesterák a prožene ho, ten samý vidláček totiž jednou vyprovokoval mého Rváče, povídání a mizernou fotku z onoho zážitku tu už mám...

Jak píši stále, stále mně dokáže srnčí zvěř fascinovat. Nebylo tomu jinak i v tomto případě. Srnečkův pohled mluví snad za vše. Když se k takovým pohledům přidá ještě nějaká pěkná atmosféra, ať již východová, nebo západová, je to pro mne přímo jako rajská hudba.

Srnec postupně přišel až ke mně, nebýt cvakání závěrky by o mně snad zakopl. To se ale nestalo, zradila ho závěrka a s krátkým bekáním odběhl do lesa.

Já se pomalu zvedl, vzpamatoval se z právě prožitého zážitku a s východovými paprsky v zádech v podzimním jitru pokračoval vstříc novým setkáním s touto půvabnou zvěří a vůbec celou naší kouzelnou přírodou a jejími obyvateli.

Podolí u Brna, 22.9. 2007

(c) Radim Kalivoda, 2007