Májové ráno

Probudil jsem se do krásného májového dne. Paprsky vycházejícího slunce mne lákaly z postele. A já uposlechl. Nemusel jsem do práce. Byla totiž sobota.

Jako ostatně každou volnou chvíli, jen co to šlo, oblékl jsem se v zelený šat, sbalil fotoaparát v objemnou brašnu, a vyrazil jsem vstříc zážitkům jarního rána.

Kráčel jsem polní cestou kolem biokoridoru. Byl již zahalen do svěže zeleného hávu. Štěbetalo to v něm sýkorami a jiným zvěvným ptactvem, vždyť poskytuje díky místím ornitologem vyvěšeným budkám ideální místo k sběru potravy, hnízdění a vyvedení nové generace.

V rostoucím lánu pšenice sousedícím s důležitým prvkem v dnešní hospodářské krajině se v poklidu rána pastvil zajíc. Obezřetně co chvíli zvedl hlavu a jistil. Aby ne, v tuto dobu mu hrozí nebezpečí. Může se stát kořistí lišky. Mámy co musí nakrmit svoje liščata.

Krok po kroku jsem se k němu přibližoval, abych si ho mohl vyfotografovat. Fotolov začal. Když již situace nedovolovala, musel jsem na zem. Jednak proto abych si ho nepoplašil a též také z fotografického hlediska – úhlednosti a kompozici fotografie. Efektnější je vždy pohled z očí do očí, než z nadhledu.

Plížil jsem se jako šelma mladým obilím.

Zajíc chvíli držel a potom ve mně poznal člověka, od kterého nemá dobré zkušenosti. Nepozná že si ho chci jen vyfotografovat. Zbystřil slechy, napřímil se na zadní běhy aby lépe viděl. V tom okamžiku cvakla spoušť mého Nikonu. To už zajíc nevydržel a rychlým během zmizel v krytu zeleného pásu. 

Pokračoval jsem naplněn vzrušením z lovu dále po polní cestě. Kdesi ve výšinách nad remízem kroužil pár kání lesních. Pátravě se rozhlíželi po jejich hlavní kořisti – hraboších polních a užívali si volnosti oblohy.

Zanedlouho i u nich v domácnosti stane se ta dlouho očekávaná událost. Vysoko před nepřáteli, tam kde větve mohutných stromů rozvírají koruny, tam v ukrytém hnízdě se proklube na svět dravčí mládě. Radostnou událost kánětí mater poletí říci slunci. Ovšem jsou tu i starosti. Teprve jim začne kolotoč soustavného lovení a přinášení kořisti na hnízdo. Je samozřejmé že hraboši v této době nestačí, sem tam káně ukořistí i mladého a nezkušeného zajíce. Nebo naopak nemocného a starého. Tím koná v přírodě zdravotní policii. Zkušený pardál zajíc se nenechá dravcem ulovit. Kličkuje, používá finty.

Ze zamyšlení nad korunovanými pány přírody mne vyrušil zvuk.

Přicházel z biokoridoru. Vracel jsem se zpět a v tom na cestu vyšla.

Srna. Vznešená dáma. Ještě se zbytky zimní srsti. Neučený člověk by v ní poznal nemocnou srnku. Ovšem to je jen mýlka, srst srnčí zvěře se v průběhu roku mění dvakrát. Na podzim se její skořicově červená tenká mění v šedočernou či šedohnědou delší a husčí. Díky její dutosti nositelku zahřívá.

Stála ode mne necelých deset kroků. Já jen se zatajeným dechem sledoval schován obličej za fotoaparát. Naštěstí byla kolem cesty vysoká travina. Ta též se stala mým krytem.

S napětím jsem pozoroval tu něžnou krásku.

Ohlédla se směrem odkud vyšla.

Nastal okamžik, při kterém každému milovníkovi přírody musí poskočit srdce radostí.

Ze zeleně se ještě nejistým krokem vylouplo malé srnčátko. Chvíli jen tak stálo na kraji krytu, dívajíc se na svoji mámu. Srna, snad zvlášním smyslem který je před moderním člověkem skryt, srnče zavolala k sobě.

Srnče pomaličku mířilo k mámě. Ta stále hlídala okolí. Vítr byl dobrý a hlídala mne tráva.

Okamžik a již stálo u ní. Láskyplně ho očišťovala lízákem po celém jeho tělíčku. Bílé tečky na srsti srnčátka zířily do májového dne, tak jako hvězdy v noci. Srna a srnče se na okamžik zadívaly svými černými světly směrem ke mě. Jejich pohled mne okouzlil. A okouzlí vždy když stanu tváří v tvář hlubokým černým očím srnčím. Jako nevinné černé knoflíky zdály se mi světýlka srnčátka. Snad na okamžik ve mne něco spatřily. Snad slabý závan opačně vanoucího větříku, způsobil že se na mne dvojice zadívala. Když se ukázalo že je vše v pořádku, srnče popošlo svými malými krůčky k maminčiným slabinám. Protože svědomitá, srna nebránila a srnčátko začlo sát výživné mléko. Byl to nezapomenutelný zážitek. Ani jsem se neodvažoval tisknout spoušť, bál jsem se dýchat, abych tu svatou krásu nezradil.

Po chvilce, když již srnčeti bylo sání dost, udělalo pár drobných krůčku opět k mámě. Sklonila k němu svou hlavu a jemně lízákem očistila tvář.

Ještě jednou se zadívala srna svým pohledem směrem ke mě. Lehce pošťouchla větrníkem srnče, tím ho vyzvala k pochodu. A oba dva zatáhli do místa odkud vyšli. Nejspíš měli v krytině svůj záleh.

Já se ještě hodnou dobu neodvažoval vstát a až po chvíli jsem pokračoval na druhou stranu.

Po silném zážitku jsem šoulal polní cestou mezi dvěma obilnými lány. Společnost mi dělali skřivani, vylétávající z rostoucí zeleně, kde měli ukrytá svoje hnízda. Vylétali do výše a pěli svou píseň jara, při níž napodobovaly i různé jiné opeřence naší přírody. Tak by se mohlo zdát, že nad námi krouží vesele vypadající poštolka.   

Šoulal jsem kolem jarního lesa. Větve habrů obaleny svěže zelenými listy a spodní patro, podél cesty tvořily keře planých růží. Svými bílými kvetoucími lístky lákaly včely. Sem tam se v křoví mihnul mlynařík. Ono tak trochu zvláštní stvoření s bílou hlavičkou, černým tělem a dlouhým ocáskem, dobře sloužícím v letu.

Směřoval jsem k zahradám. I tam se mohlo něco to již pokročilé ráno něco přihodit. Mýlil jsem se. Ale přecijen vlastně. Prohnal se tu motorkář.

Nešvar, který se bohužel nedaří z naší přírody odstranit.

Musel vše zradit.

Již jsem měl namířeno s notnou dávkou rozhořčení zpět k domovu, když jsem se rozdohl projít ještě kraj strmé akátové stráně sousedící s menším lánem pole. Stráně skýtají srnčí zvěři dostatek krytu a pole v jarních měsících čerstvou paši. Opatrně jsem šoulal traktorovou kolejí podél akátového lesa, připraven na srnčí zvěř, která se mohla objevit každým okamžikem. Na kraji v trávě měla svoje zálehy. Ty však byly prázdné. Zvěř se asi stáhla před stoupajícím a čím dál více hřejícím sluncem do stínů akátí, pomyslel jsem si.

I přesto jsem postupoval opatrně.

A již jsem ho spatřil. I přes velkou vzdálenost v poli jsem rozeznal zalehlý kus srnčí zvěře. Teleobjektiv potvrdil mou doměnku. V poli byl zalehlý "můj srnec". Dvouletý mladík s parožím slabého vidláka, levou lodyhu měl pár centimetrů nad růží mírně křivou.

Zatím vklidu odpočíval. Dokonce byl otočený hlavou odemne.

To slibovalo naději a rozhodlo. Musím jej mít nafoceného, řekl jsem si.

Opět tedy začal lov.

Co nejtiššeji jsem se plížil mladým ječmenem. Využil jsem mírné nerovnosti terénu, mohl jsem se srncovi skrčen stratit z dohledu. Po teréní vlně už nešlo přibližování po dvou. Musel jsem na zem. Slunce sálalo proti mně. Pařilo do dlouhých kalhot, které jsem si vzal do ještě chladnějšího rána. Pot z čela se jen lil a stékal i do očí. Já však přesto dál postupoval vleže obilím, kousek po kousku se blížíc k stále ještě nic netušícímu srncovi.

Co se ale nestalo. Naše vzdálenost nepřesahovala třicet metrů, když v tom těsně předemnou vyrazil z pelechu zajíc. To se ví, srnec se zvedl a hned jistil co se do děje. Mým směrem. Ta hrouda v poli která tam předtím nebyla se mu po právu nezdála. Pár kroků odpichovým krokem popošel. Já ho sledoval svým fotoaparátem. Vzrušení stoupalo, ruce se mi třásly. Udělal dobře. Tím že popošel, dostal se mi do záběru jak se říká ve fotografii "po světle". Byl zvědavý, pár kroky se přiblížil. Tak jsem mohl z blízkosti obdivovat jeho krásně sbarvenou masku a dívat se mu do jeho kouzelných mladických světel. Několik okamžiků mi sebevědomě pózoval, jako kdyby prošel rychlokurzem fotografování modelů. Když se mu už zdála chvíle strávená před fotoaparátem dlouhá, ladným odpichovým krokem mladíka odběhl do stínu nedalekého lesa.

Já, sic notně spocený, ale šťastný ze setkání s mým srncem, vrátil jsem se opatrně do lesa, navázal na pěšinu, do Mariánského údolí na zastávku a strakapoud svým křikem ukončil moji sobotní májovou pochůzku. 

Radim Kalivoda, (c) 2009