Zimní den

Zimní den.

Ten den se prostě povedl. Bylo skoré pondělní ráno a já z inverzí mlhavého městečka ještě za tmy odjížděl autobusem do nedalekých Heřmanovic, kam jsem měl naplánován výlet.Přestože předpověď kamarádova slibovala pro kraj od Polska stále nízká mračna, zastavil mi autobus a já vystoupil s radostí malého děcka, dívajíc se přitom na tu krásu ještě mladých slunečních paprsků. Tyto totiž jsou mi vzácné. V Brně by se jich, respektive slunečních dní, dalo napočítat na prstech jedné ruky každou zimu. Holt nížina je nížina.

Dvaceti číslová sněhová pokrývka, kterou jsem též viděl po dlouhém roce a sluníčko, to dávalo tušit opravdu krásnému dnu. Ovšem pozor, kdo by tušil teplo ať leží v posteli. Slunce bylo jen chvíli vzhůru a potom, zimní paprsky jsou zubaté.

Ale naštěstí jsem byl vybaven dobře a k promrznutí konečků prstů nedošlo. S postupným přibýváním sluníčka na nebi a pohybem zima ustupovala a tak rukavice mohly do kapsy. S těmi se totiž špatně fotografuje.

Vydal jsem se do tichého zasněženého lesa. Brzo z rána ani sýkorka nebyla slyšet. Šoulal jsem tiše po lesních cestách a sledoval stopy návštěvníků. Takto jsem postupně objevoval stopní dráhy obyvatel. Tu přesadilo srnčí ze smrčí do smrčí, tam zase čárovala liška. Každou chvíli se mohla zvěř objevit. Avšak ta se neobevila. Les stále mlčel. Jen sem tam provál větřík. Ale já si stejně užíval. Slunce už bylo natolik vysoko, že osvětlovalo lesní samoty. To svádělo k fotografování s širokoúhlým objektivem na těle D40 která se na krku houpala vedle D80 s nasazeným teleobjektivem. Krásy rána v zimním lese se mi myslím párkrát podařilo zvěčnit. Já stále putoval a na zvěř ne a ne narazit. Stoupal jsem do strmých kopců, stopoval vysokou, nacházel čerstvé zálehy a všemožné znaky napovídající o nedávné přítomnosti této královské zvěře, ale kýženého setkání s ní, kvůli kterému jsem si výlet naplánoval se stále nedařilo uskutečnit. Až jednou odpoledne ve dvě hodiny, sešel jsem z cesty rozhlédnout se z jedné stráně. Byla sice orientovaná na východ, tedy slunce se tam již nenacházelo, ale možnost výskytu zvěře tu byla. Po krátkém rozhlížení jsem záhy podemnou objevil pohyb. Hřbet zvěře. Hlava byla zatím kryta starou jedlí. Po počátečním vzrušení, že se jedná o vysokou, usoudil jsem že se jedná o neméně milé zvíře. Srnčí mladík si kousek podemnou "stlal" k odpočinku. Hrabal předními běhy v sněhu záleh. Jak pěkný pohled, toto činí jen pokud není rušena. Potom klidně zalehl. Na scéně se ovšem objevil druhý kus. Pár metrů od srnečka zamýšlela lesní kolegyně též záleh. Exponoval jsem záběr, dva, a další. To když se zadívala mým směrem. Chvíli takto vydržela. Zadívala se na objekt který ji sleduje. Ovšem její bystré smysly vyvíjející se po generace zaregistrovaly jejího úhlavního nepřítele - člověka. Tak se milá srna otočila a v poklusu zmizela v lesní vegetaci. Jen na okamžik jsem zahlédl mezi stromy její kaštanové, v bílé pokrývce nepřehlédnutelné tělo. Srneček zůstal zalehlý. Ale z jeho pozorování jsem vytušil jak se dále zachová. Sledoval totiž ubíhající srnu a tak se na mě jen podíval a za moment již byla scéna opět prázdná.

Byl jsem rád, že jsem dvojici potkal.

Toho dne to byla první zvěř. A také poslední, v tomto zimním dnu. Domů jsem přijel až pozdě za tmy, to když končil televizní Večerníček. Příjemně utahaný. Je to drsný kraj, kde vyfotografovat i srnčí zvěř dá námahu a chození. Ale alespoň jsou takováto setkání o to krásnější.

Mám vás rád, Jeseníky.

Radim Kalivoda, (c) 2008