Po dešti.

Mám jedno velké štěstí.

Mám možnost trávit víkendy krom nudy v šedých panelákových zdech Brněnských v "mém" Podolském revíru, kam se vždycky uchyluji když si potřebuji vyčistit hlavu od všech těch starostí, tam je mi krásně, tam znám každý kout, kdoví jakého srnce, i ty zajíce v Zahradách. Ale též ty víkendy můžu trávit u babičky na vesnici. A tam je věru krásně, začínající Drahanská vrchovina, pivovar Černá Hora co by kamenem dohodil, víska obklopená lány polí, lukami a -dříve krásnými, dnes již trochu zplundrovanými lesy. Hlavně je tam ale klid a do přírody to mám jen co otevřu na zahradě bránu. Za bránou totiž začíná pole. A cesta, která vede na jednu louku sousedící z jedné strany s polem pšenice a ze strany druhé z křovinatou svažující se strání. Je krásný výhled do okolí a na celou ves. I v sobotu k večeru jsem touto cestou kráčel. Bylo po deštíku. Ano, čekal jsem víc, každá kapka vody v přírodě dobrá. Obloha byla zatažená, však slunce na západě ještě sem tam nesměle protrhlo mraky aby pohladilo svými paprsky mokré klasy pšenice.

Po dešti je aktivita zvěře velká, již za zahradou ale daleko zvedla hlavu srna. Opatrně jsem šoulal po loučce kolem aleje s planými třešněmi do míst kde byl na hranici s polem, na uschlé třešni dlouhá léta postavený malý posed. Mám z něj překrásné zážitky, protože místo to bylo přímo rajské. Zvěř tu v této části má klid, dostatek krytových možností a i pro srnčí zvěř výbornou potravu. Bohužel posed už asi dva roky nestojí. Spolu s ním zmizel i starý stromek. Já ale zvyklý chodit k němu opatrně jsem prošel travnatou mezí abych měl výhled na pole. Ještě jsem ani nebyl přímo na poli, byl jsem z části krytý travinami a v tom se asi deset metrů přede mnou zvedla hlava.

Krásný pohled, srnčí zvěř opět dokázala že v mém žebříčku populárnosti vítězí. Svým překvapeným výrazem, svými hlubokými černými kulatými světly, pěkně zbarvenou maskou, jelen je jelen, majestát, ale srnčí je půvab sám.

Začaly se mi třást ruce. Zaostřil jsem ale měl jsem ve výhledu trávu, po několika pokusech s autofokusem jsem ho odstavil a ostřil jsem ručně. Srna mi nechala na vyfocení tři snímky, ale dva z nich byly nepoužitelné, na jedné zrovna srnčí modelka mrkla a druhá byla celkově neostrá. Po těchto cvakáních závěrky mého nikonu se srna nedůvěřivě dala na ústup. Ne však rychle, opatrně, obezřetně, jakoby se chtěla vytratit jak duch. Opět se zastavila a jistila na mě. Zkoušel jsem jí fotit ale tím že jsem pořád stál na jednom místě nehnutě, s nevalným výsledkem jsem se potázal. A navíc už byla daleko. Za chvíli se dala opět do pohybu a v tom jsem u ní uviděl v obilné koleji podivný černý tvar, ne prase tentokrát ne, další srnčí kus. S obtížemi jsem zaostřil a v kusu přečetl krásného ročního srnečka s parůžky tak nízkými, že vypadal jako malé kůzle. Tak jsem ho překřtil na Čertíka. Ten můj čertík se k srně měl. Cosi tušil v mém směru ale v klidu vydržel. Opatrně jsem se vrátil na louku a zkusil jsem si oba kusy podejít, to se mi nakonec podařilo a když jsem opět vykoukl na pole zpoza jedné třešně Čertík už mě měl přečteného. Z jedné ruky se mi ho podařilo po dvakráte nafotit, ale pro málo světla a už tak vysokého ISA jakým 640 na mém nikonku bezesporu je, snímky na publikování nejsou. Ovšem mám je a když si je prohlížím vybavuji si krásy tohoto fotolovu..

Malá Lhota, 12.7. 2008

© Radim Kalivoda, 2008