Srpnové ráno

Ještě na obloze vládly hvězdy, když jsem to sobotní ráno dík nelítostnému budíku protřel oči. Vstal jsem, otevřel okno a v pokoji se usídlila zima. Ne nadarmo se říkává, Svatá Anna, chladna z rána.

Obloha se zdála býti v pořádku. Polojasno.

Tak jsem, oděn v zelené opustil v přítmí panelákový byt a směřoval jsem na autobus. Ten jel podle jízdního řádu. Jako pokaždé byl jsem nucen si zaběhat. Do prudkého kopce to není příjemné, ale než abych čekal v zimě dvacet minut na další bus...

Za deset minut jsem již stoupal strmou strání do revíru. I když je kousek od civilizace, i tu už můžete potkat obyvatele přírody. Ve stráni jsem jedno jarní odpoledne sledoval zlatého srnce. Stráň je situovaná a západ, zvěř toho využívá a v zimě a na jaře se nechá hřát od slunce.

Ráno ale ještě byla stráň pustá. Sluneční paprsky byly ještě daleko na východě. Postupoval jsem lesní pěšinkou dále k poli. Našlapoval jsem potichu. To kvůli jednomu obyvateli kouta lesního, v procházených místech měl svoje teritorium starý srnec. Potkával jsem se s ním pravidelně. Vesměs mi ale pokaždé vynadal svým hrubým bekáním. V lesním šeru moc není vidět. Srnec byl pokaždé zalehlý a i pro vegetaci ho moc vidět nebylo. Jen jednoho rána jsem měl navrch. Přeopatrně jsem kráčel po pěšině, zkontroloval jsem pohledem pravou stranu a najednou jsem ho spatřil. Asi čtyřicet metrů ode mě. Zalehlý a upřeně mně sledoval. Pohled z očí do očí takovému starému srnci je vždy silný zážitek. Přikrčil jsem se a v té ranní tmě na nějakou tu desetinu jsem mu exponoval snímek. Víc nevydržel. Jako vždy s bekáním odběhl.

To ráno jsem na něj opět narazil. Stál a sledoval mně. Jeden snímek vznikl, ale byl postavený tak, že skrývá jeden svůj tenký a vysoký parůžek. Opět na dlouhý čas, snímek do encyklopedií nepublikovatelný.

Pokračoval jsem až na pole. Tam bude víc vidět, říkal jsem si.

Bylo již dávno po žních, tak jsem se nemusel bát že mně uvidí nějaký ten zemědělec jak mu šlapu v obilí.

Na poli bylo mrtvo. Krom zajíčků kteří v dáli vyskočili z lesních koutů na čerstvý vzduch aby paběrkovali na zbytcích pšenice.

Neztrácel jsem naději, vždyť ani nevyšlo slunce. Co mně ještě čeká, povídal jsem si. Najednou na kraji lesa v křoví něco zapraskalo. Že by tlupa prasat? Ne, to byly jen mé bujné představy. Zapraskání způsobila srna se srncem. Zahlédl jsem je na malý moment. Byli zalehlí v křoví po nočních radovánkách. Pomalu jsem šoulal dál. Za moment ale opět praskot, otočil jsem se po zdroji zvuku a na poli se objevil srnec. Okamžitě jsem si lehl. Zima nezima. Ještě o mně nevěděl. Sledoval jsem zde ohaře, který postupoval s větrníkem u země a neomylně podle pachu řijné srny. Byla srnčí říje. Po chvíli hledání si to srnec namířil ke mně. Ani jsem nedýchal. Když přiklusal na dvacet metrů, cvakání závěrky na sériové snímání ho zaujalo. Zvedl hlavu a neomylně se podíval do těch směrů rušitele. Zvědav udělal ještě pár kroků ale ta malá hromádka na poli s tmavou rourou nebyla nic pro jeho oči. Otočil se o devadesát stupňů a s větrníkem u země zatáhl do lesa. Pravděpodobně si tam opět našel svou vyvolenou a pokračovali v říjných radovánkách...

A já děkoval svatému Hubertovi za tak pěkný zážitek.

Podolí u Brna, 5.8. 2007

(c) Radim Kalivoda, 2007