Za příběhem z časů srnčí lásky stála, jak už to tak někdy bývá, velká náhoda.
Vydal jsem se toho dne autem k našemu mezinárodnímu brněnskému letišti Tuřany, kde u jedné z bran rád sleduji přílety a odlety velkých i menších dopravních letadel, jež s příchodem léta a dovolených zvýší charterovými lety svojí přítomnost na zdejším aerodromu. Okolí letiště mám též v oblibě pro pozorování a fotografování především drobné zvěře, jíž se daří na okolních polních kulturách. Je to ráj *1) zajíců, bažantů, koroptví a dokonce uměle vysazených, exoticky vyhlížejících kurů - orebic rudých. Obloze vládnou motáci, poštolky a káňata a v letní části roku všudypřítomní špačkové, jež se k nelibosti pěstitelů živí dozrávajícím ovocem v přilehlých zahrádkách.
Hlavní protagonisty mého příběhu; srnčí zvěř, jsem v polích okolo Tuřan viděl málokdy, nejvíc v zimě, kdy uprostřed velkého lánu odpočívala jistě desítka našich nejběžnějších sudokopytníků. Nemají to v příměstské krajině druhého největšího sídla naší republiky vůbec snadné, neboť je protkaná silnicemi a hustota osídlení a doprava v Tuřanech bývá nadmíru velká. Klid najde tato polní srnčí zvěř v menších remízech, či v křovinách, roztroušených tu a tam po krajině. Přesto se dokázala přizpůsobit prostředí a i na okraji města má trvalý domov.
Svůj vůz jsem zaparkoval mezi poli na odstavné ploše příjezdové komunikace k zahrádkám a k jedné z letištních bran, odkud se dá pozorovat provoz okřídlených obrů. Jako každé ráno přistál na dráze Boeing 738, jež dopravil na pevnou zem cestující, vracející se z turecké Anthalye. Na posekaném poli, kde nedávno zemědělci sklidili úrodu pšenice mezi tím v klidu pohopsávali zajíci a z vysoké trávy u silnice najednou vykročila na strniště celá bažantí rodinka, včetně již dospívajících mladých bažantíků. Projelo - li kolem auto, pospíchali rychlými kroky co nejdál a jakmile nebezpečí pominulo, zase se pokojně rozprostřeli po strništi a paběrkovali na tom, co zbylo po kombajnech. Často si při tom tlumeně pokvokávali. Společnost na strništi mi dělali i holubi domácí, přilétnuvší v hejnu ze vsi na zrní. Ale neměl jsem v plánu stále sedět v autě. Vydal jsem se na procházku do nedalekého remízu. Přeběhl jsem silnici z Tuřan do vesničky proslavené koňskými dostihy - do Dvorské a pak už klidnou asfaltovou silničkou, kde mají až na vyjímky auta zákaz vjezdu, k vzrostlému lesíku. Cestou jsem míjel nejednu kaluž, jež tu zůstala po nočním lijáku. Po bahnitých krajích lánu, v nemž se už zelenaly mladé výhonky řepky jsem s očima zabodnutýma do země pátral po stopách, kterak to s oblibou v takových terénech činím, ve snaze dozvědět se něco o tamních obyvatelích. Nejčastěji jsem nalezl otisky bažantích stojáčků a taky psích šlépějí, jelikož trasa je oblíbeným koridorem lidí a jejich čtyřnohých přátel...
U nevábně vyhlížející hromady hnoje, obehnané ze tří stran betonovou zdí, vystartovalo zpoza přilehlých keřů několik bažantů, na hnoji potom bez ostychu cupitali konipasi bílí a radost mi též udělal chocholouš obecný, vzácný ptačí druh. Už jsem byl u lesíku, když v tom se z něj ozvalo datlí volání. To mě překvapilo, neboť datla černého znám z velkých lesních komplexů a spíše se starými vzrostlými buky, než v mladém hvozdu, rozlohou mírně převyšující průměrné fotbalové hřiště. Vkročil jsem v tento malý lesní chrám a obeznával okolí. Objevil jsem srnčí zálehy a též hraby, jimiž si tamní srnec značil svoje teritorium. Opodál v steně lesíku stál nízký posed. Krátce jsem na něm poseděl, ale štěstí na zvěř jsem neměl. Však místo to bylo pěkné, sousedící s pásem řídce rostlé kukuřice. Jen dvě poštolky, hrající si v dáli nad polem potěšily mé oko. Po chvilce rozjímání bylo na čase jít dál. Dostal jsem se až na druhý konec remízu, kde skladbu stromů tvořily nejčasteji mladé borovice, s vtroušenými listnáči. Rozhled do kraje strážila kazatelna, ale tu už jsem nanavštěvoval. Vydal jsem se po asfaltce cestou zpět k autu. Ještě jednou mi svoji přítomnost prozradil největší ze šplhavců, datel černý. Docela blízko, ale přes hustý porost jsem jej nespatřil.
Největší překvapení toho rána mě čekalo u auta. Tou dobou již sluneční kočár cestoval vysoko po nebeské dálnici, když strniště hostilo srnčí pár. Dvojice stála jako vytesaná, padesát metrů od vozu a jistila směrem ke mě. Nikde se nedalo skrýt, bylo jasné, že si srnčí pár musím zákonitě zradit. Ale srnec se srnou vykazovali klidné chování. Skoro jsem stačil přijít k autu, když se dali oba mírným klusem dál od místa jištění. Jako první vystartovala srna a srnčí parádník v závěsu za svoji nevěstou. Měl jsem tu čest se srnčím párem, předvádějícím říjné chování. Už z krytu kabiny jsem pozoroval, kterak srnec dlouze svoji vyvolenou prohání, načež se oba ztratili na druhém konci strniště, v keřích, lemujících plot fotovoltaické elektrárny. Myslel jsem, že už nastal konec divadla, ale po chvíli opět zamilovaný srnčí pár vyběhl na přírodní jeviště a proháněl se v kruzích lásky. Byl jsem svědkem blížícího se vrcholu říje. K mému úžasu se opět oba aktéři hry lásky dostali postupně k autu a já si je tak mohl prohlédnout docela blízko. Ovšem jen pouhým okem, neboť fotografické vybavení zůstalo doma.
Když si srnčí pár zamířil odpočinout do keříků, z místa jsem odjel a svoji další návštěvu naplánoval na večer. A toho času jsem se nemohl dočkat. Bude se opakovat představení z rána? Vytáhnou ve stejných místech? Bude srnec srnu ještě prohánět? Hlavou se mi honily myšlenky na srnčí pár a já si přál, aby mi štěstěna pokynula.
S odpolednem se obloha zatáhla a jihomoravskou metropoli začal skrápět déšť. Naštěstí jen přeháňka. Na západě byly sice proužky protrhané oblohy, ale obavy, aby se skrz ně dostalo světlo, potřebné k pěkným snímkům, trochu sílily. Večer se nebe nad Brnem trochu rozestoupilo a mě pohladily paprsky nízkého slunce. Sbalil jsem tedy batoh s fototechnikou a ujížděl směrem k Tuřanům. Ze svého bydliště mám latiště co by kamenem dohodil, tak netrvalo dlouho a zaparkoval jsem opět na stejném místě, jako ráno. Strniště zelo prázdnotou. K mojí smůle po příjezdové cestě procházeli lidé. Ale při pozornějším pohledu v dáli se mi rozbušilo srdce. Spatřil jsem svoji známou srnčí dvojici. Jejich svatební rej se zatím odehrával dvě stovky metrů daleko, poblíž silnice k Dvorské a na rozhraní pole a řídce zarostlého plotu fototovoltaické elektrárny. Pro můj fotoaparát s nasazeným teleobjektivem byli až moc vzdáleni, ale i tak jsem neváhal stisknout spoušt, aby mohly vzniknout první dokumentační záběry. Co kdyby se jim zachtělo zmizet z očí... V této vzdálenosti jsem byl svědkem pokládání, tedy vrcholného okamžiku říje. Snad poprvé v mojí fotografické kariéře. Dobré záběry tohoto aktu mi však byly zapovězeny, neboť srnec srnu pokládal vždy na ostro, či daleko. Jednou, dvakrát, třikrát. O další generaci měl srnčí pár, zdá se, postaráno. Poté se dvojice trochu uklidnila a začala brát paši. Přitom jistila směrem k silnici. Zanedlouho se k této stromy lemované komunikaci srnčí pár vydal a já měl o ně obavy, aby do ní nevkročili, ve chvíli, kdy kolem projede auto. Zpoza stromů by řidiči nemuseli zvěř zaregistrovat a tragédie na obou stranách by byla na světě. Nic takového ale nenastalo. Zrejmě zkušenosti jim vozovku přejít nedovolily, vždy, když se blížilo auto, poplašeně odběhli stranou. Srnec posléze běh srny pochopil jako výzvu k milostným hrátkám a tak jí opět začal popohánět. A k mé radosti tím správným směrem! Přímo k autu, z něhož jsem skrz stáhnuté okno sledoval a fotografoval nádherný děj srnčí svatby. Vychutnával jsem si plnými doušky večerní divadlo a když se pár přibližoval, prostoupila mnou lovecká horečka. Konečně jsem mohl obdivovat krásu a ladnost srny a sílu a mužnost jejího partnera, chovného šesteráka. Závěrka cvakala jako o závod, přitom zamilovanou dvojici nijak nerušila. Občas zajistili střídavě mým směrem, ale hned se dál spokojeně věnovali milostným hrátkám. Tedy zejména srnec, jež něžně natahoval krk směrem k srně a větřil její říjný pach. Leč pokládání jsem se v ideální vzdálenosti před objektivem nedočkal. Mnozí mazáci, mistři ve fotografování přírody takové momenty zažívají každý rok a možná ještě lépší, však já jsem za své skromné fotoúlovky Přírodě nesmírně vděčný. Mezitím představení pomalu končilo. S přibývajícím šerem se srnčí pár vzdaloval, snad odpočívat po rušném dni. Ještě dlouho jsem je sledoval pouhým okem a přemítal si v hlavě právě prožité okamžiky.
*1) Bohužel, příběh se odehrál zrovna v čase, kdy došlo na polích u Tuřan k plošnému použití jedu Stutox II, následkem čehož se v onom ráji otrávilo mnoho drobné zvěře. A bojím se, že účet není ještě konečný...