Fotolovec | Přivábený

Snažil jsem se tedy opět zabrat, zbývaly dvě hodiny. Ať jsem se snažil sebevíc, nešlo usnout. Pořád jsem musel myslet na ráno, promítal jsem si v hlavě instruktážní filmy a promýšlel taktiku jak na mého srnce. Kvůli kterému jsem chtěl vstávat. Velice nervozní jsem byl z počasí. To jsem potřeboval pěkné. Zkrátka aby fotografie za něco stály muselo být jasno. Předpověď byla sice optimistická, ale celou sobotu bylo zataženo a já nedoufal v slunečnou neděli.

Když už jsem tedy usnul zdál se mi sen, že již v Praze prší a frontální srážky s bouřkami míří k nám.

Náhle do toho snu zazvonil budík.

Ve čtyři hodiny ráno.

I přes skoré ráno jsem hbitě vstal.

Otevřel jsem okno a bylo stále jasno. Zaradoval jsem se. Na posteli jsem se ještě poslední chvíle soustředil na taktiku při příchodu na místo.

Nachystal jsem si rozespalý snídani, abych si ji posléze mohl zabalit a dal jsem si ji do brašny. "Bude se hodit uvidíš, nejez ji teďka.", říkal jsem si v duchu.

Bylo něco po půl páté ráno a šel jsem se oblíkat. Nejprve ale rekogniskovat teploměr. Ten ukazoval studených třináct stupňů. Uf, co si obléci, trápil jsem se s touto otázkou. Ne však dlouho. Neměl jsem čas, za pár minut odjíždí autobus.

Ve výstroji nechyběly podvlikačky – již se mi mockrát vyplatily, moje zelené Afarsky, triko, taktéž zelené, aby ne, bavlněný teplý svetr (zelený) a vestu týž barvy. A jde se.

Daleko jsem ovšem nedošel, jen k oknu a ověřit jak se cítím. Špatně. "Za chvíli bych zmrzl, když vezmu v potaz, že budu čekat." Místo letní vesty dostala šanci fleecová podzimní bunda (zelená)

Ano, až nyní jsem se cítil jako v bavlnce.

Již zbýval zelený starý batoh s maskovací sítí a brašna s foťákem, dnes obohacená malou snídaní.

A ještě malá drobnost, z vesty do bundy putovala srnčí vábnička. Co kdyby.

Bylo po třičtvrtě na pět když jsem vyrazil do potemnělého sídliště. Autobus, který mě měl dovést k nástupnímu místu do revíru mi samozřejmě jako vždy ujel.

V těchto ranních časech nemyslete si v Brně bůhví jak doprava jezdí. Další autobus jel až na příšernou půl hodinu. Měl jsem chuť na všechno se vykašlat. Proč mi nic nevychází? Ještě ke všemu se mi zdálo že se snad vyplní můj sen. Ze západu se valily cáry nízkých mraků. "To snad ne." Jediné plus, co mi dodávalo naději v tom čase byl fakt dobrého větru.

Nezbývalo než jít pěšky zpustlým sídlištěm vstříc dalšímu spoji.

Pět patnáct a konečně je tady. Výborně. Ale to již na východě prosvítala přes mraky žlutooranžová barva deroucího se slunce.

Měl jsem všelijaký pocit. Ale konečně jsem byl v autobuse. První etapu jsem měl za sebou. O úspěšnosti, když jsem si plánoval příchod na stanoviště ještě za tmy, se tedy mluvit moc nedalo.

Za necelých deset minut jsem již stoupal lesní cestou.

Les ještě spal.

Ale krásně při tom voněl.

Pravda trochu jsem spěchal. A tak ještě v příšeří lesním zapraskaly větvičky a pak to šlo ráz na ráz. Dvacet metrů ode mě se rýsovala temná postava srnce. Fotoaparát jsem měl ještě v brašně, o snímku nebylo ani pomyšlení. Nevyšel by ani na tu nejvyšší citlivost.

Srnčí mladík mně chvíli pozorně sledoval a pak se dal v hledání pachu srny a slídil jako ohař s větrníkem u země. I když byla tma, setkání mně potěšilo, důkaz že ještě probíhá říje. "Třeba se mi něco podaří dneska.", doufal jsem, protože z letošní říje jsem neměl ani snímek. Když srnec zmizel z dohledu, napadlo mě že si ho zkusím přivábit.

Vytáhl jsem vábničku a párkrát napodobil hlas srny. Nic se nedělo, krom jednoho pohybu olistěné větve blízko mě, která fotolovce k smrti vyděsila, pokračoval jsem dál.

Asi jsem měl ještě chvíli vyčkat. Protože za pár okamžiků jsem srnce spatřil opět a vypadalo že si celý prostor oběhl a snad reagoval na pískání, chtěl se jít podívat. Nu, pohled z očí do světel, sice jsem strnul ale na pořád to být nemohlo, zradil jsem ho, s bekáním odskočil.

Cestou k poli jsem ještě spatřil na dálku dalšího srnce, snad ho něco jiného vyplašilo z odpočinku. A u kraje lesa kodrcal takhle z rána kohoutek bažanta. Snažil jsem se našlapovat v té listy napadané pěšině opatrně. Přikradl jsem se k němu až na pět metrů, bohužel, svatý Hubert mi nepřál, přes husté křoví prakticky nebyl vidět. Čekal jsem že se alespoň objeví v mezeře vchodu do lesa, tam skutečně za stálého kodrcání (až mě šla hlava kolem) málem dostal, už jsem s ním táhl v hledáčku, ale kohout si to rozmyslel a dlouhými kroky za opětovného kodrcání zaběhl zpět do křovin. Zase nic. "Podaří se mi vůbec něco?" Ale vždyť je ráno teprve. Nad cementárnou v dálce vycházelo slunce. Špatně se potom fotí na takových místech kyčovité východy.

Na podmíceném poli v dálce do dvou set metrů jsem objevil srnčí kus. Ještě ve stínu, za malou chvíli ale již osvícený prvními paprsky. Teleobjektiv potvrdil srnce. A hle, kousek od srnce nachází se i druhý kus. Pravděpodobně srna. Ano.

Vysoký šesterák mně prohlédl, ale byl jsem daleko a tak jsem pro něj nepředstavoval nebezpečí. Pár mířil k lesu. Srnec první, srna v jeho stopách. Trochu jsem se tomu divil, má to být naopak. A já pokračoval dál. Mým cílem byl lán sklizené pšenice s balíky slámy. Jeho vrchní část si vybral za teritorium můj srnec, pětiletý nízký šesterák, avšak s dobrou hmotou a barvou, pro jeho jedno ranní setkání kde paroží má na snímku černou barvu, přezdívaný čert, kterého znám již dva roky. Vychází vždy od chatek. Má tam dost klidu, křoví, vysokou trávu ladem na jedné neudržované ploše.

Již jsem stál na poli. Opatrně jsem prohlédl celý lán, měl jsem jej jak na dlani. Zdálo se že je tu prázdno.

Vybral jsem si jeden balík, tak abych měl dobré pozadí zahrádek kdyby srnec vyšel, usadil jsem se na něj a čekal. Slunce již osvětlovalo příjemně strniště a dávalo mu zlatavý nádech. Zpozoroval jsem dole pohyb. Na dvě stě metrů mezi balíky stál pojednou srnec. "Zase tak daleko sakra.", zaklel jsem, což už nikdy neuvidím zvěř z blízka? Jako kdyby nade mnou čněla nějaká kletba.

Jako první přišlo obeznávání kusu. "Že by to byl Čert a vyšel dneska ze spodu?" "Nebo vyšel jako vždycky a zlákala ho srna, či nějaký jiný srnec?", řešil jsem tyto otázky. Přes velkou vzdálenost jsem si nebyl jistý, ale podle postavy mi něco říkalo že to je on. Sledoval jsem ho. Stále stál a hleděl kamsi do míst kde byly balíky, neviděl jsem tam. A již bylo vše jasné. Objevil se druhý srnec. Vyšel zpoza balíků. Ani toho jsem nemohl stoprocentně obeznat. Oba srnci se chovali krásně. Dělali hraby a už už by se mezi nimi strhla potyčka. Byli to dva sousedi. Srnec, kterého jsem obeznal prvního se dal směrem ke mně. Druhý zůstal. "Tak že by to byl tedy můj čert?" Chvíli jsem čekal a doufal jsem že přijde až ke mně. Nestalo se. Ztratil se v místech kam nebylo možno pro terénní vlnu dohlédnout.

"Co ty dole, copak budeš dělat"?, říkal jsem si. A pořád jsem měl v paměti slova Vítka Pavlíka, který mi říkal "Využij těch balíků, dokud tam ještě jsou." Rodil se mi v hlavě jednoduchý plán, opustit stanoviště a pomocí balíků se k němu nepozorovaně na fotografovatelnou vzdálenost dostat. A vyšlo to. Z dvou set metrů jsem minimalizoval na třicet. Blíž to nešlo, všiml si mne.

První snímky přijatelné, radoval jsem se. Čekalo mě ale ještě milé překvapení. Když jsem se mu zahleděl do tváře a uviděl jeho parůžky, okamžitě jsem v něm spatřil Rváče. To jsem bylo radosti, z loňska přežil. A masku má na chlup totožnou jako loni, stejně tak paroží, které je o něco vyšší ale slabší.

Rozloučil se s bekáním a odběhl do starého sadu, kam vnikl děravým plotem. Sotva jsem se vzpamatovával z dobrého lovu a příjemného setkání, otočil jsem se a Svatý Hubert měl pro mě připravené další z mnoha dnešních překvapení.

Přes pole nízko letěl dravec. Na dobrou fotku daleko ode mě ale přesto jsem v něm mým nikkorem objevil Jestřába. A již vidím, jak v drápech cosi třímá. Něco velkého. Něco s dvěma slechy. Zajo.

To bylo poprvé co jsem něco takového viděl. Než dravý Jestřáb zaletěl do zahrádek, kde si pravděpodobně udělal snídani v trávě jsem ho párkrát dokumentačně vyfotografoval.

Již jsem měl Rváče a jestřába. Bylo ale brzo, sedm hodin, proč jít domů, že, když cáry mraků ze západu odešly a rýsovala se modrá obloha!

Pokračoval jsem tedy dál. Na jedno malé políčko, kam snad směřoval Rváč. Alespoň loni se tam zdržoval. Obešel jsem starý sad, cestou jsem pozoroval mladé ťuhýky obecné a mladé sojky, které sedávali na cestě a hledali něco k snídani.

Prošel jsem kolem myslivecké chaty a v křoví mířil pěšinou k poli. Na jednu borovici blízko mě přiletěly ty mladé výtečnice co hned vše v lese ohlásí. Spustily takový povyk, že to snad šlo slyšet až do vesnice.

Nechal jsem je být a šoulal dál. V těch místech si dávám vždycky pozor, protože pole pěšinka sousedí se starým sadem, je tam plno keřů a vhodných míst pro klidný život srnčí zvěře ale také bažantů a zajíců. Snad i liška v sadě má svou noru. Opatrně jsem vykoukl na pole. A asi třicet metrů ode mě na kraji keřů stál srneček. Malý paličkář. "Co teď?" Našoulat ho nemůžu, ví o mně. Zavábit taky ne." Zbývalo jediné. Čekat. V strnulém pohybu. A kdo by to řekl, vyplatilo se!

Mladý paličkář, který dávno měl viset na podložce (ale máme rádi zvířata že, tak nebudeme rozpatlávat téma průběrného lovu) se ke mně začal přibližovat. Nakonec ke mně přišel na necelých deset metrů a fotografie se vyvedly. Začal jsem se chválit. "Tak konečně sakra hochu."

Ale pojďme dál.

Ještě z daleka jsem nechtěl s dnešním pěkně rozdělaném ránu skončit.

Sad jsem nechal za sebou a stoupal jsem polní cestou kolem zahrádek. "Co když tam někde načapám jestřába.", doufal jsem. Jak se ale brzy dozvíte, jestřáb byl již ten tam.

Dole u vsi se na cestě pohyboval směrem ke mě člověk s volně puštěným psem. Jásal jsem, v místech hojného výskytu bažantí zvěře, přitom tabulky mysliveckého sdružení o dodržování dobrých mravů v podobě psů na vodítku visí v okolí tři.

Bylo mi vedro.

Totiž ono to není moc příjemné jít o půl osmé ráno když už teplota stoupla na hodnotu i přes dvacet stupňů s bundou svetrem a ještě podvlikačkami. Tak jsem si na mezi pod smírčím křížem udělal malý piknik – jako z kukly jsem se vysvlékl z fleecové Beretty, rukávy jsem vsoukal do batohu s maskovací sítí a trup jsem měl volně na batohu. Vyhrnul jsem si rukávy u svetru a vyrazil vstříc novým dobrodružstvím. Šlo se hned líp.

Procházel jsem místy kam zaletěl ráno jestřáb, ale ať jsem pátral jak jsem pátral, byl už zkrátka asi nasnídaný. Nahoře jsem odbočil a dal se dolů další polňačkou, po pravé straně strniště po levé biokoridor. Proti světlu ale nějak jsem musel přijít do míst po světle. V něm ryjí prasata, ale dnes tam nebyly. Samozřejmě. To jenom Vítek umí prasata za světla. Za malou chvíli vpravo na zpola podmíceném poli za loučkou jsem v protisvětle objevil dva kusy srnčího. Byli dost daleko, tak na osmdesát metrů, přečetl jsem se jako paličkáře a slabého špičáka. Chvíli jsem se rozhodoval, zda jít dál do míst po světle, nebo se věnovat těmto. Rozhodli zemědělci. Ti totiž na strništi měli balíky sena. "Výborně, jde se na ně, pomocí balíku je můžu našoulat." A tak se taky stalo. Přede mnou se začala odehrávat scéna jak z přírodního národního divadla.

Nyní byli ode mě špičák a paličkář asi na patnáct metrů. Klidně brali paši vedle sebe, snad to byli ročci bratříčci. Opodál jsem si všiml ještě dvou kusů, byla to matka s čiplenkou. Obě skupiny si navzájem sebe nevšímaly. Ale ještě dále za srnou a čiplenkou (její roční dcerou řekněme) vyběhly z lesa a po horizontu směřovaly dva kusy. V prvních chvílích jsem je považoval za srnce se srnou, honící se v říji. To až když se dostaly kusy blíž, zastavily se a srna jistila směrem k špičákovi. Za ní bylo malé srnče. Žádný honící se pár, to jsem se pěkně sekl.

"Co se bude dít?", čekal jsem. Do špičáka vjela síla a rozběhl se za srnou. Paličkář raději zatáhl do lesa. Jeho ještě něco jako říjná srna nezajímala. I se srnčetem mi trojka zmizela za horizontem. Vyčkával jsem, věděl jsem že špičák se musí vrátit. Vrátil. Ale v běhu. První srna, při honění pískala. Jako by říkala svému srncovi tam někde zalehlému "Pomoz mi prosím honí mě chudáček, s ním nic nechci mít." Občas, když máte štěstí uvidíte jak pán teritoria odhání od srny chtivého pronásledovatele.

Sériové snímání je dobrá věc, pár proběhl kousek ode mě, já nacvakal kolem deseti snímků. Rychlost ostření mého Nikkorku je věc druhá, špatná, a tak se žádná fotografie nepovedla.

Přesto jsem nesmutnil. Zážitek to byl pěkný.

Srna se srncem se ztratili v mlází.

Na strništi zůstalo osamocené jen srnče. Blízko ode mne. Sledoval jsem ho zpoza balíku a exponoval několik snímků. Krásné zhruba dvouměcíční srnče. Ještě s tečkovanými boky. Sem tam písklo. Cítilo se o samotě, muselo běžet takovou dálku. A nedivme se mu, vždyť komu by se líbilo, kdyby mu náhle mamka zmizela s nějakým cizím chlapem.

Na jeviště vyšel z lesa opět špičáček, onen cizí chlap který se domáhal srnčí mámy. Nastala komická situace, zmatené srnče se vydalo za ním a chtělo mléko. V těch místech jako má samičí srnčí zvěř kojící orgány, měl tento střapec. Tedy, tam by to asi nešlo. Bál jsem se že špičák srnče okřikne ale nedělo se nic. Srnče zatáhlo pomalu do míst kde vyšel špičák. Šlo najít mámu. Snad se spolu v dobrém shledali. Nyní na strništi byl jen náš špičák. V stejných místech jako před výpadem na srnu. Řekl jsem si že se ho pokusím přivábit.

To byl ale problém, protože vábničku jsem měl v kapse Beretty zpoza batohu. Ten jsem si nemohl kšírovat "na place", sice jsem byl z části krytý balíkem ale určitě bych způsobil šustění a tudíž bych si ho ještě před vábením zradil. Následoval téměř cirkusácký kousek, za zády jsem si otevřel jednou rukou kapsu a vytáhl Třešňovku – tak se říká srnčí vábničce z třešnového dřeva – zatím co v druhé ruce se mi třepal foťák. To vše v kleče. Povedlo se! Mohl bych jít k cirkusákům.

Počkal jsem až se srnec bude pastvit a zkusil jsem párkrát zavábit.

Fíp, fíp, fííp, fííu, fííp.

Srnec nereagoval.

V mlází kam zaběhla před chvílí srna se špičákem, něco zapraskalo.

Nevěnoval jsem tomu praskotu pozornost, myslel jsem že zajíc něčím vyrušený.

Zkusil jsem zavábit ještě jednou.

Praskot neutihl. A již vidím, jak z mlaziny vytahuje krásný šesteráček, s výrazem ... prostě připraveného k páření. Nemohl jsem uvěřit tomu co vidím. Srnec přeběhl loučku a již stál na její hranici s polem. Asi patnáct metrů ode mě. Neomylně za hlasem říjné srny. Dál jsem nevábil, jen fotil. Ruce se mi třepaly div jsem vábničku pustil na zem, tep se zvýšil, byl to ale krásný pocit, pocit, že se mi povedlo přelstít srnce. A ne žádného špičáka, silnějšího šesteráka, věkem zařazeného do tří let.

Stále pátral po srně.

A přitom se pěkně ukazoval. O mně nevěděl. Zavábit jsem si teď již netroufl. Třeba se pustí za špičákem, nacházejícím se kousek od něj. A jako správný milovník srnčí zvěře jsem potichu vyčkal až se sám vrátil zase do svého krytu. Hřálo mě u srdce jednak to že jsem si ho přivábil a jednak i to že jsem mu nezpůsobil stres v podobě zrazení.

A mého chtivého špičáka? Toho jsem nechal vzdálit se, načež jsem opačně příchodu, kryt balíkem v tichosti odešel.

Bylo mi krásně. Osm hodin ráno, modré nebe, obešel jsem ještě kus revíru kde jsem našoulal srnce se srnou, ten si mě ale všiml a tak se srnou se dal na odchod, přitom jsem ale sledoval říji, srnec srně sem tam lízákem zajel do svírky, ale ne a ne pokládat. Nechal jsem je a vzdálil se za terénní vlnu.

Domů jsem pěšky přišel v deset hodin, jako myš mokrý, jako vůl utahaný ale jako kočka v klíně šťastně vrnící z příjemně stráveného rána, a i když nyní se cítím jak mrtvola nelituji nočního vstávání...

Podolí u Brna, 10.8. 2008.