Smutný konec rytíře z Horneku.

Druhá říjnová neděle pro mne začala budíčkem krátce před šestou hodinou ranní. Měl jsem v plánu při svých toulkách přírodou pořídit nějaké snímky v pěkném světle za vřelé podpory prvních paprsků nového dne. Zpočátku, to když mne první kroky z postele zavedly k oknu, se zdálo, že meteorologové s jejich výpočty a modely nelhaly. I přes značný světelný smog, díky pouličnímu osvětlení ulice, šlo spatřit na obloze několik zářících hvězd. Sice pohled na nebeskou klenbu neskýtal krásu tisíce rozesetých diamantíků, jak tomu bývá třeba nad jesenickými kopci, i tak mne jasná obloha potěšila.

Prostě príma zářijový den.

Osmnácté zářijové ráno mi volal kamarád. Snažil se mě usilovně vzbudit. To se mu také po čase podařilo. Já zjistil, že už mám dávno být na blízkém parkovišti, on už tam dávno čekal. Měli jsme v plánu navštívit předem vytipované místo na jednom mlýnském náhonu, kde by mohl být ledňáček. Tak trochu nám pomohl internet, ale o tom bych se nerozepisoval. Zasvěcení ví.

Ledňáččí pátrání jsme přitom domluvili na poslední chvíli večer před výletem. Já jsem Zdeňka lanařil na jeleny do blízkého lesního celku. Tomu se však na paroháče nechtělo a tak zvítězili ledňáčci, že to bude jistější, shodli jsme se nakonec.

Česko-slovenská výprava za jesenickými kamzíky.

Vše začalo ještě za teplých srpnových nocí, kdy jsem si dopisoval přes nejmenovanou sociální síť s kamarádem Petrem Králíkem. On svoje řádky vyťukával na okraji Londýna (GB) a já v Brně (CZ). Milovník přírody a fotograf, jež zakotvil ve vesničce s pěkným názvem Hornie Srnie (SK). Obklopena lesy a jeleny mu už chyběla. Na září si vybavil v práci dva týdny dovolené a protože je opravdový milovník hor, chtěl vždycky navštívit i Jeseníky. A tak jsem mu poslal do Anglie příslib, že do mých milovaných hor slovenského kamaráda vezmu. Radost měl velikou a já taky, že se tam zase podívám a posloužím mu jako průvodce. Termín našeho výletu jsme operativně určili na úterý s datem 4. 9. 2012. Jeleni ještě troubit nebudou, ale kamzíky bychom vidět mohli, plánoval jsem.

Šestnácterák z Ostrého.

Byl čas jelení říje. Ti dva zrovna přijali náruč jesenických hor. V době, v níž se hvozdy obarvily zlatavě svítivou a kapradiny vyměnily svěže zelenou za rezavě hnědou. Však jesenické hvozdy měly i na podzim své osobité kouzlo. Věděli to a milovali ty hory. V jejich srdci nebylo místa pro jiný kout, alespoň po čas jeleního milování. To dokázali vyměnit pohodlí útulných bytů za spoře vybavenou dřevěnici. Těžko je manželky přemlouvali, ať už nikam nejzdí, že prý toho už mají dost... Nic naplat, do hor přišla jelení říje a chlapy už nic doma nedokázalo udržet. Museli nahoru, na holiny, až tam, kde prožívají milování jejich jeleni.

Ještěrky, motýlové a adrenalin navíc...

Předposlední srpnovou sobotu dopoledne jsem doma nevydržel. I když jsem si po minulém ranním fotolovu slíbil pauzu, minimálně do září, víkendový slunečný den mne lákal k toulkám v přírodě. Tentokrát se ranní vstávání nekonalo. K fotografování makra jsem skoré ranní slunce nepotřeboval. Teleobjektiv, vyčištěný a novotou zářící, spočívá v brašně. Čeká na probuzení za měsíc, kdy jej vyzvu ke spolupráci na fotografiích podzimní přírody převážně v Jeseníkách. Už delší čas jsem měl v plánu návštěvu oblíbeného přírodního koutu s makroobjektivem.

Srpnové srnčí ráno.

Mám v oblibě ta rána osmého kalendářního měsíce. Mnohem raději se toulávám přírodou o srpnových jitrech. Červenec mi tolik nevyhovuje. Dny jsou horké, noci tropické. Mnohdy jen co výjde sluneční kotouč, jen co zoranžoví obloha, sluneční žár rozpálí krajinu. Za těch časů moc zvěře nepotkávám. Srstnatí obyvatelé lesů a polí se chladí v krytině a na světlo se jim moc nechce. Zato srpen je jiný. Hlavně v tom, že rána už nejsou tak žhnoucí, přichází zlom. Paprskům v posledním letním měsíci trvá delší dobu vytopení přírody.

Jelení říje 2011

Jelení říje. Tato dvě magická slova mne a mé kamarády Martina z Bruntálu a Honzu od Vsetína tradičně každým rokem táhnou do jesenických hor, abychom čas jeleních lásek prožili v jejich lůně. Nadejde li v koloběhu kalendáře měsíc září, jsem celý nesvůj. Vždyť koncem devátého měsíce neslaví svátek jen svatý Václav, ale i myslivci, lovci a zkrátka všichni milovníci, jenž jsou ochotni vyměnit pobyt v civilizaci za chudé lůžko chaty uprostřed lesa, však chtějí býti nablízku svým obdivovaným králům hor - jelenům a spolu s nimi prožívat lásky a zklamání, vítězství i prohry, jež k životu patří jak je tento svět stár.

Večerní srnec od Břesk.

Malý zážitek z letního večera se mi podařil ve čtvrtek 9. srpna. Když mi rodiče po příchodu z práce zvěstovali zprávu, že za chvíli odcestujeme za babičkou na chalupu, těšil jsem se na ves, na les, ba i pole lány. Věděl jsem, že tam si večer po sekání trávy příjdu na své.

Tak trochu jiná reportáž z výstavy "S foťákem za humny."

Na první srpnovou sobotu jsem se již dlouho těšil. V čase léta, ve znamení srnčí lásky, uskutečnila se v Karlově Studánce vernisáž výstavy S foťákem za humny, pod níž se svými fotografiemi prezentoval čtyřlístek fotografů ve složení Martin Žatka, Honza Ovesný, Honza Moučka a Radim Kalivoda.

Štěstí v neštěstí, aneb po vichru vrátil se ledňáček.

Jednu červencovou neděli dopoledne jsem se už déle doma nudit nemohl. A tak po generálním úklidu mého pokoje, ještě za deště, jenž trval od brzých ranních hodin, jsem si sbalil "fidlátka" a vypravil se do našeho údolí. Fotobatoh tentokrát těžký nebyl. Ukrýval Nikona D7000 a širokoúhlý objektiv. V plánu jsem totiž měl fotografování popadaných stromů po nedávném silném větru, jež se přehnal přes Brno.