Česko-slovenská výprava za jesenickými kamzíky.

Česko-slovenská výprava za jesenickými kamzíky.

Vše začalo ještě za teplých srpnových nocí, kdy jsem si dopisoval přes nejmenovanou sociální síť s kamarádem Petrem Králíkem. On svoje řádky vyťukával na okraji Londýna (GB) a já v Brně (CZ). Milovník přírody a fotograf, jež zakotvil ve vesničce s pěkným názvem Hornie Srnie (SK). Obklopena lesy a jeleny mu už chyběla. Na září si vybavil v práci dva týdny dovolené a protože je opravdový milovník hor, chtěl vždycky navštívit i Jeseníky. A tak jsem mu poslal do Anglie příslib, že do mých milovaných hor slovenského kamaráda vezmu. Radost měl velikou a já taky, že se tam zase podívám a posloužím mu jako průvodce. Termín našeho výletu jsme operativně určili na úterý s datem 4. 9. 2012. Jeleni ještě troubit nebudou, ale kamzíky bychom vidět mohli, plánoval jsem.

Srpen rychle uběhl a nadešlo září, potažmo úterní ráno, kdy k nám Peter měl dorazit. Netrpělivě jsem čekal u sbalené krosny na signál. Telefon oznamující jeho příjezd naštěstí zazvonil o celou čtvrt hodinu dříve. Navigace Garmin našla naši ulici více méně přesně (+-500m). Ale nakonec jsme se setkali a zašli k nám na snídani, kde Petera vyzpovídala moje mamka a celé kolo povídání o Londýně a vůbec poměrech v Británii trvalo až do deváté. Nejvyšší čas vyjet, nesměle jsem každou chvíli předznamenával. 

Odjezd se uskutečnil až po deváté hodině ranní. Jak slíbil, tak splnil a předal mi kamarád klíčky od Škody Fabie combi s žilinskou SPZkou, že prý mám řídit. "ozvěte se mi až dorazíte", ještě zavolala takřka se smrti v očích mamka.

Ale já se jízdy zhostil s radostí a zatím co Peter měl nohy na palubce, já pěkně na pedálech při popojíždění v koloně na známé tepně vedoucí z Prahy do Ostravy. Měl jsem chuť na ledňáčka. Nechtěl jsem si ovšem pochutnat na tradiční české zmrzlině, nýbrž jsem chtěl vidět živého, nejhezčího ze srostloprstých – ledňáčka říčního. Místo výskytu jsem znal, gps souřadnice nás dovedly přesně. A skutečně, jen co jsme udělali pár kroků z auta už jsme z mostku přes potok sledovali kterak se nad vodou mihla blištivá modř ledňáčkových zad. Ten pohled mi tolik chyběl! Usedl na naplavené chrastí nízko nad vodu a jaký údiv při zaměření teleobjektivem. "Vždyť jsou tam dva Peťo, starý a mladý", vzrušeně jsem oznamoval objev slovenskému kamarádu. Peter si až nyní z auta přinesl svůj 500mm objektiv s 1,4 telekonvertorem. Než ovšem sestavu stačil upevnit na obrovský stativ, oba dva ledňáčci nám zmizeli z dohledu. Mezitím jsem úspěšně zamluvil pokoj na jednu noc v oblíbené chatě Barborce. Pozdější procházka okolím potoka přinesla pohled na jednoho ledňáčka, nicnéně mezi stromy si nás všiml a zase popoletěl. Po chvíli jsme toho nechali a usoudili, že bychom ho takto nepřipraveni jen rušili. Motor fábie znovu dostal příležitost k provětrání. Od středomoravské vesničky až k Hvězdě neutichl. Krom krátké přestávky na parkovišti před šternberským obchodním domem, kde osádka mezitím nakupovala proviant.

Peterovi jsem cestou ukazoval krásy severní Moravy. Od olomouckých nížin jsem zvolil cestu do hor okolo hradu Sovinec a přes Rýmařov v touze hned za obcí Stránské spatřit celé panoráma Jeseníků. Radost nám trochu kalil opar, jež nedal vyniknout úplné kráse mého milovaného masívu. Rád jsem projížděl okolo luk a spolujezdci ukazoval pěkná místa pro setkání se srnčím či liškou. V parném poledni se však takové setkání nekonalo. Ale to nám pranic nevadilo, radovali jsme se i při pohledu na spokojené krávy na pastvinách. "Ty musí mít dobré mléko, tak je to dobře", chválil jsem způsobilé chovatele dobytka, jež své kravky nemají zavřené v škaredých kravínech.

Projížděli jsme Malou Morávkou, malebnou vesničkou utopenou v údolí pod horami a nakonec nás škodovka dovezla k sedlu Hvězda. Do výjezdu zbývalo dvacet minut, pokojně a bez komplikací jsme dostali povolení k vjezdu a ještě chvíli odpočívali. Závora se zvedla, auta před námi se začala pomalu škrabat silnicí k Ovčárně. A konečně i my. Silnicí, vlnící se jako šedý had zelenou krajinou – alespoň tak musí připomínat scenérie sokolu ve výšinách nad hvozdy - jsme pokojně hnali vozidlo k cíli. Peter obdivoval okolní lesy, jež postupně změnily z obyčené vizáže tu divokou, horskou. Největší úžas však nastal, když se mu ukázal vrchol Pradědu, jemuž dominuje vysílací věž s rozhlednou. Ta hora uhrane snad každého, kdo ji spatří, usoudil jsem. Vždyť i mne uhranul její ladný půlobloukovitý tvar. 

"Peter a ta chata s tou zelenou střechou tam pod Pradědem už je naše Barborka", naváděl jsem celý netrpělivý kamarádovy oči už od Ovčárny. Poslední metry a proplétání mezi turisty a už jsem parkoval couvačkou nad svahem spadajícím hluboko pod Barborkou. "Tak, dobre, stačí, nech to nemusíme vyťahovať moc daleko.", zažertoval kamarád. Ze všeho nejdříve jsme si šli vybavit nutnou administrativu k pobytu. "Dobrý den, nemáme žádné zvláštní požadavky, jen abychom měli pokoj s výhledem na Petráky", vznesl jsem připomínku na adresu recepčního a vrchního v jedné osobě. Slova od dobře živeného pána v ušmudlaném bílém triku zněla mile. "Tak pánové, bude to 250 na osobu." "A jsme tu autem, chcete nadiktovat SPZku?", připoměl jsem mu, zvyklý z dřívějška. "Ne, dobrý, parkování máte zdarma." "Týjo, časy se mění", podivil jsem se. Nicméně přijali jsme s povděkem. Potěšilo mne i číslo pokoje, jež nám svěřili k ubytování. Slibovalo šlapání jen do prvního patra. Mnohokrát před tím jsme s kamarády měli smůlu na pokoj v druhém patře a ještě k tomu v dobovější části chaty, kde jsou schody větší. To se pak jeden nachodí a při večerním návratu dá poslední stoupání znaveným nohám znát.

Skromně vybavený pokoj 107 se Peterovi líbil. A výhled k Petrovým kamenům taky. 

Jen jsme složili věci a zamířili do restauračního zařízení zahájit pobyt přípitkem vychlazeného pěnivého moku zlatavé barvy. Hned se nás ujal víc než vstícný mladý číšník, už už dvojici málem vnucoval jídlo. "Ja nemam teraz hlad, čo ty Rade? Chcel bych som si dať až po výletu". "Pane vrchní, můžu otázku?" zavolal jsem jej od pípy k našemu stolu. "Do kolika tu vaříte večeře? My si teď nic nebudem dávat, chceme jít na Vysokou holi na západ slunce", vyjádřil jsem naše plány. "Prosím tě", zavolal nadřízenému, jež se stačil vrátit z recepce za bar. "Tady kluci říkají, že půjdou někam na západ na nějakou hůl nebo co, jak romantické, že a rádi by si dali večeři, až se vrátí." "Vaříme do šesti, znělo rezolutně od vrchního. "A mikrovlnku tady nemáte, že byste nám zehřáli večeři, jak se vrátíme?", napadlo mne. Dostalo se nám záporně laděné odpovědi.         

Dopili jsme každý po korbelu piva, zaplatili a odebrali se připravit na pokoj. Táhlo nás ven slunce, jež se prokousávalo čím dál více přes bílá oblaka. "Mám si vzít tu pětistovku?", váhal s taháním se těžkého objektivu po kopcích Peter. "Vem si ji, nebudeš litovat." "No dobře, když už jsem ji sem tahal, tak ať se provětrá." zkonstatoval. Pobalili jsme potřebné věci a v poklidu vyrazili asfaltkou směr Ovčárna. Peter s velkým stativem a monstrózním objektivem vzbuzoval na cestě mezi kolemjdoucími turisty hodně pozornosti. Jeden postarší pán si nás dokonce vyfotografoval a naléhal, ať se mezi fotografy postaví i jeho žena. Ještě že mám jen takový malý, oddychl jsem si. Peter mi na chvíli sestavu půjčil, na mé naléhání, ať si klidně vyzkouším, ale rychle jsem si rozmyslel, zda je dobré mít tak velký objektiv. "Na, nechcu ti ho hodit na zem", předával jsem mu 500mm objektiv.

Vracel jsem mu "dělo" zrovna když od autobusu kráčela skupinka vkusně oblečených mladých lidí v čele s fousatým mužem v černém triku. Okamžitě se mi tvář vedoucího výpravy vybavila z profilu autora na internetových stránkách Birdphoto.cz. 

"Dobrý den, Petr Šaj?", pozdravil jsem jej při bližším kontaktu a přitom už jsem na triku četl název známého webu. Ano, já se snad nikdy nezamaskuju", vtípkoval. Představil jsem se výbornému fotografovi a ornitologovi a společnou reč našel i s Petrem. Mají stejný kus skla. "Dneska bez foťáku?" vyzvídal jsem odborníka přes ptáky. "Dneska jdu s výpravou posluchačů a povídáme si o zdejších opeřencích." Chvíli jsme stoupali chodníkem k Petrovým kamenům společně a povídali si o kamzících a srnčí říji. "Tady v horách byla parádní", pochvaloval si přednášející. Dobrou náhodou stál u prvního úlovku srstnaté zvěře právě Petr Šaj. "Támhle, co to je, vypadá to jako zvěř – srnčí", ukázal pohledem do dálky. Poněkud nad chodníkem v hustém kapradí stála jako vykovaná srna. Už to potvrdil i můj objektiv. Stále stála, ačkoliv turistický chodník docela žil. Asi je zvyklá, usoudil jsem a šoulali jsme chodníkem blíž. Mýlil jsem se v předchozí myšlence, neboť srna náhle odskočila a pohltilo ji vysoké kapradí. Na dobrý snímek daleko, ale i dokumentační fotografie mne potěšila. Společně s druhým kusem – podle postavy se srnčetem táhla výš k Petrovým kamenům. A dvojice srnčích něžných pohlaví se nám ukázala i později, když poklidně pastvila a stoupala výš k skalám. Srnčí duo pod sloupem od šlepru mne inspirovalo k snímku se zvláštní atmosférou nuceného soužití zvěře a člověka. Nejraději bych samotný sloup vyretušoval, nehodí se do kraje. Nelibě nesu plány, podle nichž se v těch místech má stavět nový, modernější vlek. Přijedou bagry, pásáky, nadělají škody. Ale vždyť to přinese do kraje peníze, křičí místní podnikatelé.

Nechcete vyasfaltovat celý hřeben, aby se tam mohlo na kolech, když jsou dneska tolik v módě mezi českou polulací?                                        

Dojala mne Petrova slova. "Rade, to ticho všude. To je tak něco úžasného. Děkuji ti moc, že jsi mě sem vzal. Víš, totiž já v té Anglii nemám možnost vyrazit někam a tam neslyšet nic víc než ticho. Kamkoliv příjdu, slyším všudypřítomný hluk od aut a dálnic", zoufal kamarád. "To ticho tady je uplně božské." A bylo. Kráčeli jsme pomalu chodníkem k Vysoké holi. Travnaté louky osvětlovalo podvečerní slunce a panovalo skoro bezvětří. Plnými doušky jsme užívali toho léku na nervy. Kolikrát mé pohorky dusaly chodník po hřebenu, za mlhy, ba i větru a to většinou. Ten podvečer mi připadal magický. Mocný vládce Praděd chtěl dopřát dvěma dobrým duším, věděl totiž, že ctí zákony Jeseníků. Na vrcholu Vysoké hole jsme na okamžik spočinuli. Z boudy, jíž část tam mají k užívání strážci Jeseníků, vyšel mladý člen. Slyšel hlasy, tak se šel podívat, přitom si mimoděk zapálil cigaretu. Dali jsme se do řeči. Hlídal s dalekohledem celý čas Petrovy kameny před nájezdy lačných turistů. Okolo skal se vyskytuje endemická flora i fauna a přístup k nim je přísně zakázaný. "A chodí tam i přesto lidi?", zajímalo mne, jak se tam dodržuje zákaz. "No jéje, jen dneska dvacítka.", vypočítával ochranář. "Vymlouvají se na nevědomost, přitom museli překročit dřevěné zábradlí se zákazovou tabulkou.", popisoval trable s neukázněnými turisty. "Je to s nimi těžké, my s nimi někdy těžko něco zmůžeme, jednou jeden takový turista vytáhl na kolegu pistoli. Škoda že ho nechal být, mohl zavolat a do dvaceti minut by tam byla zásahovka. To si přece nikdo nemůže dovolit." zlobil se mladý strážce. "My se jdeme podívat na kamzíky, samozřejmně po turistických cestách", zdůraznil jsem naše plány. "Tak to je dobře", hodil úsměv mladík s cigaretou. "Ráno byli v Kotli, pěkné stádečko. Teď navečer už toho moc neuvidíte, ale možné je vše.", dodal. Ještě chvíli si s Petrem postěžovali na společnost a politickém řízení státu našeho a východních sousedů, zatím co já nasadil na objektiv telekonvertor, jež 1,7x zvýší ohniskovou vzdálenost. Dokouřil cigaretku, popřál nám pěkné zážitky a vrátil se do boudy, přes malé okno hlídat skalky.

A my dále pokračovali po hřebenovém chodníku. Společnost nám chvíli dělala poštolka, lovící třepotavým letem nad alpínskou loukou. Překvapil mne moták, prolétnuvší nad Vysokou holí. Připomínala se svým zpěvem i linduška horská. Chtěli jsme dojít až k Jelení studánce, slunce bude svítit ještě tak hodinu a půl, shodli jsme se při pohledu na západní oblohu. "To bychom možná stihli, ale domů bychom došli už za tmy." vyslovil jsem určitou obavu. "Však máme baterky Rade, v tom není problém." Tak daleko jsme ani nemuseli chodit. Peterův orlí zrak objevil po pravé straně chodníku daleko před námi v alpínské louce dva tmavé body, které identifikoval jako kamzíky. A skutečně, teleobjektivy obou účastníků potvrdily dva kusy kamzičí zvěře. Pásly se na trávě. Měli jsme z jejich spatření radost. Ale pro dobrý snímek se rohatá dvojice pásla příliš daleko. "Zkusíme se trošku přiblížit, zatím o nás neví, pár metrů blíž za ty smrčky", šeptal kamarád. Souhlasil jsem a opatrně, nijak nekryti, přikrčeni, jsme šoulali krajem chodníku k smrčkům. Zasedli jsme, nastavili foťáky a vznikly Peterovy první dokumentační snímky jesenických kamzíků. "Nádhera Rade", obdivoval krásu horského prostředí a do něj zakomponovaných kamzíků. Osvětlovalo je slunce v protisvětle, vše se zabarvilo do zlatova. Dvojice dobrých kamzičích kozlů pomalu, ale jistě mířila do kosodřeviny, jež vyrůstala hned vedle chodníku po naší levici. Zkusili jsme se postupně ještě několikrát přiblížit, vždy jen o pár metrů, abychom si krásnou zvěř nezradili. Těšilo nás, že kamzíci o nás věděli. Museli vidět dva muže v zeleném sedící ve vřesu na kraji cesty. Kontrolovali nás občasným zvednutím hlavy, ale jinak se nenechali vyrušovat. "Na co za nimi chodit a riskovat jejich zrazení, když je tu můžeme pěkně pozorovat", spokojili jsme se s pohledem na pasoucí se kusy. Fotografoval jsem kozly s okolní krajinou, zaujaly mne osamocené mladé smrčky a společně s kamzíkem tvořily pěknou kulisu přírody Jeseníků. Kamzíci se drbali, jeden dokonce na krátko zalehl. Peter se rozhodl natočit pohybový záznam, okomentovaný a věnovaný manželce. Já si taky jedno krátké video natočil. 

Od západu kamzíky začala zahalovat mlha. Napřed mírná, jen takový opar a ke konci i docela pěkně husté mléko. V tom se začali kamzíci přibližovat k nám. "Vidíš, říkal jsem, že až padne hmla tak dojdou k nám." prohodil s ironií Peter. "I tak v té mlze to bude pěkná atmosféra", chválil jsem nastálé podmínky fotografování. Nakonec nepřišli. Zatáhli 40m pod námi do kosodřeviny. Do poslední chvíle jsme je s radostí sledovali a hřálo nás u srdce, že se do husté krytiny vydali volně, klidně, nezrazeni. "Peter, tohle je jeden z mých nejkrásnějších večerů", svěřil jsem se kamarádu. "Rade, byla to paráda. Díky moc za tento zážitek." "Však jsi je viděl první ty", poslal jsem pohled na Petera, jež za celým úspěchem stál. Plácli jsme si a bylo nám dobře.

Smrákalo se, mlha na chvíli ustoupila, aby se mohla zase tiše přikradnout a svým bílým závojem překrýt vše včetně dvou posledních lidí na hřebenu. Vydali jsme se na zpáteční cestu, za občasného fotografování krajiny širokoúhlými objektivy. Povečeřeli jsme v osm hodin na Vysoké holi a bouda na vrcholu hory se stala svědkem setkání s mladým ochranářem i skupinou turistů, mířích na přespání k Jelení studánce. Pak už zbývalo sejít skoro po tmě k Ovčárně a za svitu hvězd nás uvítala potemnělá chata Barborka. "Restauraci zamkli", posmutněl jsem při zjištění faktu. "No nevadí, máme jídlo na pokoji, dáme si utopence" pozval nás Peter na pokojový maskrt. Chutnali dobře! 

Zasyceni promýšleli jsme zítřejší plán a hlavně budíček. "Peter, chtěl bych do Velkého kotle a chtěl bych být nad kotlem za svítání, sednout si a užívat východu slunce, pokud bude přát.", navrhl jsem. Kamarád to odsouhlasil a já nastavil mobilní budík s hlasem králíčka obecného na čtvrtou hodinu. A po dvaadvacáté hodině už se pokoj ponořil do tmy.

Ráno pro nás na Barborce nechali překvapení. Když jsme si chtěli skočit do auta pro drobnost k ranní hygieně úst, klika vstupních dveří nás nepustila. Ani druhý, odlišný klíč na svazku od pokoje, bůh ví tedy k čemu, do zámku nepasoval. "Tak to jsme namydlení Peťo, to jsem tedy nečekal, za těch šest let co semka jezdím, se nestalo, aby měli ráno zamčeno." Vrátili jsme se na pokoj a mudrovali co teď. "No co, tak to vezmem oknem ven. Nemají nás zamykat.", napadla mne jediná myšlenka, jež alespoň trochu zaručovala odklonění od trablí s uvězněním. Slovenský kamarád překvapivě nebyl proti. Věděl jsem, kudy vede cesta na svobodu a tak jsme se pobalili a vyrazili potemělou Barborkou k vzrušujícímu prchání. První jsem oknem v TV místnosti lezl já. Dostal jsem baterku a úkol prozkoumat situaci, zda to není lest a slepá ulička. V jednu chvíli už mohlo být po mě. To když mi vyrazila dech bouda, podobna té psí. V noci z pondělí na úterý se mi zrovna zdálo o psím napadení... "Všechno v pořádku, můžeš jít.", vrátil jsem se s dobrou zprávou. Kamarád mi podal svůj foťák a já mu baterkou osvicoval okolí, aby věděl, do čeho skáče. A v tom se mi zazdálo, že někde vysoko nad námi, snad až u hranice lesa krátce zatroubil jelen. V tom ranním tichu to znělo tak reálně. Víc se neozval a tak se už asi nikdy nedozvím, co se tam nahoře o půl paté ráno událo.

Možná rozptýlení "mým" jelenem, či nervy z rychlého opuštění místa činu stálo za tím, že Peter zapoměl v místnosti s TV stativ. Musel tedy vniknout jako zloděj oknem a hned zas nazpět. Ale udělal to než bys řekl švec, zamaskoval okno zvenčí a mohli jsme se konečně vypařit. Oddychli jsme si až na příjezdové komunikaci od chaty na křižovatku na Ovčárnu. Před tím nás potrápila ranní rosa, nepřipravené bez návleků nám řádně promáčela nohavice ve vysoké trávě. Potemnělou krajinou jsme mířili k Ovčárně a odtud stoupákem k rozcestí Nad Ovčárnou. Tady nás potkalo další překvapení. Zdálo se mi divné, že by stoupaly chodníkem k rozcestí tak brzy turisti. "Myslivci", zdělovali si dojmy z nás dvou též dvě osoby, když nás poblíž rozcestí zaznamenali. Já jim s pozdravem řekl, že nejsme. "Lovci beze zbraní", okomentovali, když si všimli naší výbavy. "Jdete na kamzíky?", optal se jeden z mladých mužů nesoucích na zádech krosnu. Jdeme se podívat na kamzíky, ano.", prozradil jsem plány. "Tak pojďte s námi, v Kotli bylo včera stádo. Viděli jsme ho tam.", chlubili se. V dobré víře jsme se k slušně vypadajícím horalům přidali a cestou k rozcestí Nad Velkým kotlem padly mnohé otázky. I na jelení zvěř, zda ji dvojice spatřila. "Ano, viděl jsem tu předevčírem ráno jelena, na chodníku, byl 15 metrů ode mne." zněla mužova slova. Zněla věrohodně. Světlající oblohou prolétla sova.

Nějak se rozvázal jazyk dvěma ranním ptáčatům. "Vy jdete taky fotit kamzíky?" zajímalo mne. "Ne, ne, my tam jdeme na něco jiného." řekl batůžkář. "Já už vím, co tam jdete dělat", rozsvítilo se mi v hlavě. "Jdete na borůvky, že?" "Jo, jo, doufám, že nás nebudete fotit." pohrozili. Co se dalo dělat. Přiznali se nám sběrači borůvek, jež měli namířeno do rezervace, ale nešlo s tím nic dělat. Průkazku strážce nemám a nějaké vštěpování a vysvětlování, že tak konají protiprávně, nemělo cenu. Pravděpodobně vztyčený ukazováček bych dostal jako odpověď. "Pojďte s námi, tak si ty kamzíky dobře nafotíte", lákali nás ke zlu dva vykutálení borůvkáři. "Ne, dobrý, my tu ještě chceme počkat", kysele jsem procedil. "Na světlo, víte?", dodal stejně rozladěně Peter. Ilegální zběrači zmizeli ve tmě a my ještě zůstali na plácku, nechati spočinout tělům. "Slunce jen tak brzy nebude", konstatoval jsem při pohledu na východní oblohu. "Opar zabrání slunci k vysvitnutí, dobré světlo budeme mít až za dlouho". "Nevadí Rade, mohla být mlha, nebo déšť a seděli bychom na chatě." povzbuzoval k optimistickému myšlení kamarád. Zanedlouho jsme se přesunuli o pár stovek metrů ke kotli, Peter našel pěkné místo s lepším přehledem po okolí. Chvíli se zabral do fotografování krajiny a mezitím se nad námi vyloupla zpoza smrčku srna. Zaznamenala dvě postavy a jistila k nám, nehybně stojící v borůvčí. Všiml jsem si jí jen náhodou, když jsem zamířil pohledem na západ. Foťák nebyl hned při ruce a než jsem hledáček přiložil k oku, srnčí kus se vypařil. Krátce na to nás míjela po chodníku další dvojice, postarší manželský pár. Pán se zajímal o kamarádův objektiv, podíval se jím do dálky. "Tak to jsem ještě nikdy neviděl.", pronesl unešen pohledem muž. "Tím fotíte jeleny? Zrovna včera tady jeden řval.", sdílela svůj zážitek žena. "To není možné, jelení říje ještě není, nebylo to takové jakoby psí štěkání?" tušil Peter, kam vítr fouká. "Máte pravdu, znělo to trochu jako psí štěkání.", doznala. "Tak to potom nebyl jelen, ale srnec. To by jste koukali jak troubí jelen.", vysvětloval dvojici můj parťák v zeleném. I manželský pár se poroučel a Peterovi se nezdáli. "To jsou myslím turisti", změřil jsem je. "Turisti Rade? Vždyť měli v batozích schované kýble na borůvky, krásně to šlo vidět, ty sis jich nevšiml?" "A sakra!", zalamentoval jsem. Další neukázněnci.

Mezitím se nad opar vyklubal sluneční kotouč. "Podívej na to Rade.", lákal mne k pohledu na pěknou scenérii kamarád. Rudooranžový sluneční disk v šedém oparu. "Nádhera. To si musím vyfotit." A tak vznikl zajímavý a jednoduchý snímek východu slunce nad oparem. Posečkali jsme ještě několik okamžiků a jak začaly první nesmělé paprsky hladit hvozdy svými oranžovými prsty, šoulali jsme chodníkem do Velkého kotle. Kontroloval jsem okolní stráně, zda už se neukáží kamzíci, či pod námi u hranice lesa nějaká vysoká. Jakpak by ta pastvila lidským očím poblíž, když to ráno panoval na stezce čilý ruch. Mnohdy i jedna osoba vše zradí... Alespoň ti kamzíci, přál jsem si v duchu spatřit v pěkném světle vycházejícího slunce horské růžkaté kopytníky. Místo kamzíků se však na svazích Velkého kotle pásli ilegální borůvkáři. Neostýchali se dokonce sbírat tmavé plody hřebenem, jímž ničí celou rostlinu. Smutný pohled na drancující lidi. "Já se jim divím, že jsou toho schopni", zoufal si Peter. Alespoň mi zůstala vzpomínka v podobě fotografií hříšníků. 

Kamzíci byli zrazení, někde zaběhlí, jen jeden nebohý nehybně stál na malé skalce a pozoroval lidi co ničí jeho prostředí. Od nás vzdálen na 500 metrů vzdušnou čarou. Díky Peterovu fotoaparátu a funkci "live view" jsme si kamzíka mohli prohlédnout krásně detailně. Fascinovalo mne, dík technice, zprostředkování s kamzíkem, vidět jak se hýbá, otáčí hlavou, jako bychom ho měli nadosah ruky, přitom o nás neměl nejmenší tušení. Radost mi udělal sokol, jež poplašeně volal a kroužil nad skalami v kotli. Setkávám se s vzácným dravcem v Jeseníkách čím dál častěji a to je moc dobře. 

Za čas pěkného pozorování kamzíka a sokola jsme usoudili, že bude nejlepší se vrátit. "Vracíme se, víc toho už dneska nepotkáme.", zavelel jsem k odchodu. Poslední naději, že by přicijen nějaký kamzík mohl být na svazích při kotli, smetl pohled na další a další dvojice borůvkářů sbírajících ve velkém plody, aby je pak následně mohli u silnice zpeněžit. Celkem jsme napočítali 9 osob, jež takto neoprávněně činili. Vskutku rabování. Potom se ani nelze divit, že jsme viděli jen jednoho kamzíka. Dokonce ani toho jsme už po delší době na skále nenašli, zato v blízkosti někdejšího vyhlídkového místa rohatého sudokopytníka čile pracovala dvojice borůvkářů. Smutný pohled. 

Znechuceně jsme se vydali na zpáteční cestu chodníkem mezi zrazenou jesenickou divočinou. Těsně nad Ovčárnou nás míjela dvojice starších dam. "Dobrý den, co jste byli fotit?" zajímalo je, když viděli naši výbavu. "Dobrý den, byli jsme se podívat ve Velkém kotli na kamzíky, ale zradili nám je borůvkáři. Celkem devět jich tam drancuje keříky borůvek." "Devět?", nevěřily vlastním uším turistky. "Ano, jestě tam jsou.", dodal jsem. "Tak to je dobře, že jste nám to řekli, my patříme k ochranářům. Co teď, zavoláme někomu?", radily se dvě strážkyně. Nakonec od toho upustili a přiznali, že s tím nic nenadělají. "Minulý týden tu byla policejní razie a dneska jsou tu zas.", postěžovaly si. Trpce jsme souhlasili a popřáli si navzájem hodně štěstí. Zatím co dvě dámy svůj výlet začínaly, my končili. A možná jsem byl i trochu rád...

U Ovčárny jsme si přes samospoušť vyfotili společný snímek, aby měl Peter vzpomínku na Jeseníky s nejvyšší horou Praděd. Turistů začalo přibývat a my se mezi nimi propletli až k chatě. Zbývalo jen zbalit věci a poté už mně čekal v restauraci Peter, míchaná vajíčka a koketující číšník. Měli jsme ještě půl hodiny čas a tak raději než sedět v restauraci, kde to trochu vřelo, prošli jsme se ke Kurzovní chatě. Shodli jsme se na tom, že lepší je Barborka. Alespoň pro naše potřeby. Ale i od Kurzovní chaty se Peter pokochal pohledy na jesenické lesnaté kopce. "Nádhera, dovedu si tam představit jelena.", pravil. "I já, i já,", zahleděl jsem se do dáli. Někde tam, mezi smrky na loučkách, se v noci promenádují parohatí králové hor...

Půl jedenácté, čas k odjezdu z hor, se blížil a nám se odpočítávaly poslední minuty pobytu v pěkném přírodním prostředí. "Tak se ještě naposledy podívej na Barborku a Praděd", připoměl jsem kamarádu, když už škodovka ukrajovala první metry silnice. Na kličkování mezi turisty jsem si už dávno zvykl. Peter znechucen uviděl čekat na zastávce autobusu "Ovčárna, točna" borůvkáře s plnými kýbly tmavě modrých plodů. Hřměl, že nikdo nic nedělá, vždyť tudy musí určitě chodit nějací kompetentní lidé. Nechytli by sběrače přímo při činu, ale kde nasbírali tolik plodů, když je všude v rezervaci zakázána chůze mimo cesty, bylo by nad slunce jasné. 

Pomalu jsme sjížděli serpentinami k Hvězdě, vychutnávali si pohled do údolí Bílé Opavy a loučili se s krásným krajem, žel těžce skoušeným lidskou civilizací... Ať už je po borůvkové sezóně, přál jsem si.

Za pár dní, s prvním jelením zatroubením, se do Jeseníků opět vrátím, abych fotoaparátem dokumentoval křehkou přírodní krásu severomoravského pohoří.

Díky kamaráde Petře a brzy naviděnou, Jeseníky.