Smutný konec rytíře z Horneku.

Smutný konec rytíře z Horneku.

Druhá říjnová neděle pro mne začala budíčkem krátce před šestou hodinou ranní. Měl jsem v plánu při svých toulkách přírodou pořídit nějaké snímky v pěkném světle za vřelé podpory prvních paprsků nového dne. Zpočátku, to když mne první kroky z postele zavedly k oknu, se zdálo, že meteorologové s jejich výpočty a modely nelhaly. I přes značný světelný smog, díky pouličnímu osvětlení ulice, šlo spatřit na obloze několik zářících hvězd. Sice pohled na nebeskou klenbu neskýtal krásu tisíce rozesetých diamantíků, jak tomu bývá třeba nad jesenickými kopci, i tak mne jasná obloha potěšila. O deset minut později, když jsem odcházel pln očekávání s fotobatohem na zádech se situace změnila. Od západu oblohu opanovala těžká mračna, nízko plující nad krajem. Jen pás oblohy na východě se ještě pyšnil světlající modrou. Ve chvíli hořkého spolklnutí faktu o aktuálním stavu počasí jsem měl za sebou jen pár kroků nedělního toulání, ale domů se mi zpátky nechtělo. Ba naopak, přidal jsem do kroku, abych v pohodě stihl autobus. To se také stalo a po pár zastávkách o několik minut později mne mohl prostředek městké hromadné dopravy dopravit na konečnou u líšeňského hřbitova. Odtud už jsem to k oblíbeným lesním koutům neměl daleko. Kráčel jsem silnicí ještě potemnělou krajinou a pátravě prohlížel pokosenou louku a zvlášť okolí přilehlé stěny lesa. Mohla tam brousit liška po hraboších, či se pastvit srnčí. Ale louka zela v ranním šeru opuštěním. To na políčku kukuřice o kus dál se zvěři líbilo. Soudě podle hojně pomlácených kukuřičných klasů. V těch jsem také zaregistroval tmavou skvrnu a pohyb – odskok. Srnčí kus tam paběrkoval na kukuřici polámané od černé zvěře. Dobré místo pro noční rej černých rytířů. Políčko je ze tří stran obklopené lesy, v nichž nacházejí přes den kryt a jakmile světlo předá vládu tmě a oblohu opanují hvězdy, nastoupí garda štětináčů a pochutnává si na chutné kukuřičné krmi. Oněm strávníkům jsou někdy za jasných úplňkových nocí v patách myslivci s puškami, mohou si vybrat čekanou mezi třemi loveckými zařízeními... 

Tiše jsem prošel okolo políčka a lesní pěšiny mne přivedly k Horneku. Od skalek na strmém suťovitém svahu porostlým hustým keřovím se se dá prohlédnout celé lesnaté údolí s potokem Říčka, bublajícím kdesi hluboko pod pozorovatelem. Rád a často na vyhlídce jménem Hornek odpočívám a užívám si pohledu na okolní stráně dubových lesů. Zvlášť na podzim, když se celý kraj převlékne do žlutohnědého kabátu. Tentokrát jsem však na vyhlídku nezamířil, pouze jsem se toulal okolní krajinou lesostepi. Slunce se stále schovávalo za mraky a na fotografování jsem ještě neměl ani pomyšlení. Rozhodl jsem se počkat, posedět nad malou skalkou, na níž každé jaro kvetou trsy konikleců.

Po pravici se rozkládala stepní loučka s několika roztroušenými keříky a podemnou malá terasa s ohništěm, za nímž se též naskýtá velkolepý pohled do celého údolí, a proto není divu, že tam trávívají večery mnozí z milovníků táboráků. Za zády jsem měl skupinku borovic a vlevo se mezi keři a nízkými stromy rýsovala rekreační chata. 

Na krátký okamžik jsem se usadil na kámen a přemýšlel. Představoval jsem si, kterak ke mě jde loučkou po pěšině srna. A že se to klidně mohlo vyplnit, neboť tady tu nejmenší ze spárkaté zvěře potkávám často. Poslouchal jsem ranní ptáčata – kosy, jež neúnavně polétovali a svou písní budili celý kraj. Přidalo se k nim i hejnko dlasků. Kulise rána v lese nesvědčil jen automobil, škrábající se stoupající lesní cestou v protější stráni. Do ticha se zvuk motoru rozléhal překvapivě. Jezdce prozradily i světlomety problikávající mezi stromy. Asi nějaký chatař, uvažoval jsem s přihlédnutím na fakt, že stará asfaltka vede právě k rekreačním zařízením, jichž je v okolních lesích rozeseto na několik desítek.

Seděl jsem na kameni už nějaký čas a v říjnu už to není jako v máji. To se projevilo v kýchnutí. Necenzurovaně jsem tento zvuk vypustil do okolního jitra, což si vybralo svoji daň. Za prohřešek proti přírodnímu bontonu mne vytrestala kmotra liška. Vyběhla zpoza kříku sotva deset kroků odemne, tryskem přeletěla loučku a zmizela v lese. Rezavá ferina se sklopenými slechy a hustou oháňkou s bílým kvítkem mne potěšila, ale i překvapila, nečekal jsem jí. Možná by se mi podařilo během vteřiny na profikanou šelmu zacílit a během druhého krátkého okamžiku stihnout spoušť Nikonu, nebýt toho, že fotoaparát ještě spočíval v tlumoku.

Setkání s liškou mne přimělo dbát větší pozornosti a po krátké chvilce jsem vyrazil na šoulačku lesní pěšinou, vedoucí po celkem úzkém hřebenu kopce. Ta místa mají v oblíbě černí štětináči. Však nejvíce z mé skromné statistiky setkání s štětinatými rytíři jsem potkal právě v lesích v okolí Horneku. A vždy mi zvedla adrenalin, partie černých dragounů. Divočáci v těch místech rádi hřeben přecházejí a zase pokračují za dalšími toulkami za potravou. Vitální štětináči se nezaleknou ani těch nejstrmějších svahů. Alespoň tak jsem to několikrát četl v zimní knize šlépějí bloudících osamělým bílým hvozdem. Sem tam na hřebeni i zaléhají, odpočívají v listí mezi dubinami. Mnohokrát jsem tam po nich našel kotlíky. Hřebínkem jsem došoulal až k nevelké svažující se loučce stepního charakteru. Mohla se tam pastvit nějaká zvěř, či z lesa na ni teprve vyjít. Sedl jsem si na chvíli ke keříku a čekal, co se bude dít. Společnost mi dělala sojka, pátrající po potravě. Jistě si dělala zásobu na zimu. Z malé loučky jsem se kochal výhledem do okolních strání. Jen škoda, že šedá mračna nedovolila, aby se na tu krásu třeba jen očkem podíval sluneční paprsek.

Nečekal jsem ani moc dlouho, když jsem se nedočkavě zvedl. Větší šance jsem viděl v šoulání a vydal se zpět po hřebenu k Horneku s tím, že třeba ještě nějakou zvěř potkám.

Vstoupil jsem do lesa nad loučkou a nestačil ujít ani sto kroků, když mnou pořádně škublo. Upoutalo mě velké štětinaté tělo, ležící jen několik metrů od pěšiny. Vždyť je to divočák, rychle jsem si uvědomil. Ležel na pravém boku natočen ke mě hřbetem s osinami. Třesoucíma se rukama jsem na něj namířil teleobjektivem. Velké tělo se mi nevešelo ani do hledáčku. Odpočívající černý štětináč? Tu otázku jsem po dlouhém pozorování zavrhl. Nedýchal. Rozhodl jsem se k němu s největší obezřetností přijít blíž. Teprve až pohled z bezprostřední blízkosti prozradil, proč se divočák nehýbal. Mohla za to s největší pravděpodobností kulka z lovcovy zbraně. Barva v oblasti břišní dutiny a na hrudi přisuzovala poranění střelou. I když jsem vstřel ani výstřel neobjevil. Souboj s jiným kusem jsem vyloučil. Takové zápasy se mezi divočáky stávají, ale zřídka končívají zabitím poraženého. Navíc probíhají spíše v prosinci, v časech říje, kdy koluje v tělech kanců bojovná krev.

Zvíře muselo zhasnout nad ránem. Zadíval jsem se do jeho pootevřeného světla a zamyslel se. Ještě předchozího večera se radoval ze života. Pak lesem zaburácela kulová rána a mladého kňourka v tu chvíli zabolelo tělo. Cítil křeče, instinktivně se snažil uniknout z nebezpečného místa a chladit si ránu. Těžce raněn ještě dokázal přitáhnout do jeho oblíbených míst, kde se vždy cítil bezpečně. Vyhrabal pod sebou v listí mělký důlek a položil se do svého posledního lože. Snažil se zadními běhy hrabat hlínu a listí, jímž by si chladil krutou bolest, způsobenou ranou. Chlazení ale nepomáhalo a rozsah zranění si vybral svoji daň. Z mladého rytíře lesů pomalu vyhasínal život. Ještě naposledy jeho srdce vyměnilo krev, ale na víc už energii nemělo. Všechna vyprchala. Naposled se světly zadíval do lesů, které mu byly domovem a jež mu dávaly potravu. Nakonec se staly jeho rovem...

Tak skončil jeden z rytířů horneckých lesů.

Objevil jsem jej, ale nemohl zavolat nikomu z líšeňských myslivců. Cestou jsem litoval, že nemám žádný kontakt na členy sdružení, i když mne vlastně líšňáci jako mladého myslivce vychovali. Taková hamba! Selhal i nápad nechat vzkaz na papíru za stěračem tereňáku Suzuki jednoho z členů. Někam odjel. Po hodině a půl od nálezu jsem přiběhl domů a ještě nepřevlečen pustil počítač s internetem, kde jsem konečně objevil alespoň e-mailový kontakt na sdružení. Ovšem na odeslaný e-mail do této chvíle (pondělí večer, 15.10. 2012) nepřišla žádná odpověď.

Smutně. I tak někdy může skončit příběh z přírody.