Prostě príma zářijový den.
Osmnácté zářijové ráno mi volal kamarád. Snažil se mě usilovně vzbudit. To se mu také po čase podařilo. Já zjistil, že už mám dávno být na blízkém parkovišti, on už tam dávno čekal. Měli jsme v plánu navštívit předem vytipované místo na jednom mlýnském náhonu, kde by mohl být ledňáček. Tak trochu nám pomohl internet, ale o tom bych se nerozepisoval. Zasvěcení ví.
Ledňáččí pátrání jsme přitom domluvili na poslední chvíli večer před výletem. Já jsem Zdeňka lanařil na jeleny do blízkého lesního celku. Tomu se však na paroháče nechtělo a tak zvítězili ledňáčci, že to bude jistější, shodli jsme se nakonec.
Ještě za tmy po dvaceti minutách jízdy jsme zaparkovali na místě u náhonu. Vykročili jsme přítmím na místo výskytu blištivého drahokamu. Jenže chyba lávky. Dostat se tam nás stálo mnoho sil. Nejen, že jsem si myslel, že bude sucho – a nebylo – ale potrápila nás i vzrostlá kukuřice a plno křovisek. Nakonec jsme se špinaví proklestili k řece a tam zjistili nepříjemný fakt – žádný ledňáček. Jen odlétnuvší volavka a kachny. A kdyby tam ledňáček lovil, nedal by se moc dobře fotit. Ke všemu ani nebylo dobré světlo. Mlhavý opar zahaloval přírodu v okolí vodoteče. Tak zase zpět přes všechen ten pýr a kukuřici a než jsme dorazili k autu, naše pohorky hostily slušnou zásobu blatiska. Naštěstí nános očistila tráva a pěšina k stejnému místu, ale s o poznání kratším časem a šetrnějším příchodem. "Nu což. Příště už budeme vědět. Vidíš jak je těžké objevování nových lokalit.", pravil jsem Zdeňkovi. Světla přibývalo a domů se ještě vůbec nechtělo. Přesunuli jsme se o dvě vesnice dál k řece, na druhou lokalitu, jež známe z jara. Ale ani tam, přes usilovné hledání a tichého procházení podél toku, nám ledňáček neukázal své nádherně vybarvené tělo. Bezmoc se proháněla našemi dušemi a já měl pocit, že je na mne Zdeněk naštvaný. Vždyť zase tolik spáleného benzinu a nic z toho. Můj návrh navštívit rybníky vzdálené padesát kilometrů od Brna neprošel. I když jsem se dušoval, že tam ledňáčci na sto procent budou. "To jsme měli vyrazit už hned ráno.", nadával Zdeňěk. Přemýšlel jsem co dál. "Když už jsme tady, tak pojeďme do Židlochovic, do zámeckého parku, alespoň si vyfotíme muflony a jeleny sika, když už nic. Kamarád souhlasil a tak jsme vyrazili. Představoval jsem si, že v parku nafotím hravě pěkné snímky muflonů. Jenže to jsem se zmýlil. Stádo muflonů nás k sobě moc nepouštělo a bylo stále v pohybu. Když už jsem zamířil na nějaký kus, musel mi vlést do záběru další a další a tím pádem se plnil fotoaparát nepříliš zdařilými záběry muflonů celých, hlav či zadních částí této milé zvěře. Ani jelen sika, jež nám zprvu vytáhl z křoví vzdálen od nás na patnáct kroků - moc příležitostí k fotografování nedal, neboť si vždy našel místo aby na ním byl vidět plot obory. Když se daří, tak se daří, komentovali jsme náš výlet, později když jsme se vraceli k autu. Po neslavném fotografování v židlochovické zahradě mne napadla myšlenka navštívit ještě jednu lokalitu, na níž jsem před lety vyfotografoval svého, v pořadí druhého, ledňáčka říčního. Ale ani do třetice nám klenot štěstí nepřinesl. Vzrušení, jež jsem cítil, zprvu po zpozorování azurové skvrny nízko nad řekou opadlo, když teleobjektiv nepotvrdil ptačího krasavce, nýbrž jakousi plastovou nádobu barvy totožné s ledňáčkovou modří. Tak zase nic. Bezeslova jsme se vrátili k vozidlu a v tichosti proběhla i celá cesta domů. Na parkovišti, kde jsem ráno za tmy nastoupil, proběhl v poledne výstup a já se jako vánoční stromeček, ověnčen maskovací sítí, jíž mne Zdeňek vrátil po dvou měsících nepoužitou, skládacím krytem, jehož jsme vůbec nevyužili a stativem jsem za okamžik dostál domova. Následovalo čištění a zase čištění.
Za pár hodin už jsem zase vypadal jako člověk a tak jsem směle vykročil zažádat o zaměstnání. A vyšlo to. Pokud projdu zdravotní problídkou a splním psychotesty, budu rozvážet cestující "brněnskó šalinó".
A že se mi zadařilo, naplánoval jsem si zaslouženou odměnu – výlet za jeleny. Jen jsem přišel z dopravního podniku, strhl jsem ze sebe sváteční šat, zjistil vlakové spojení s vesnicí u lesního komplexu, dočistil pohory a zelené kalhoty, pobalil nějaký ten kus žvance a spěšně jsem vyrazil na vlak. Vše proběhlo hladce a tak mne motorák dovezl na nádražíčko městečka pod lesnatými kopci za dvacet minut z centra Brna. Odpolední slunce krásně hřálo, když jsem kráčel makadamovou cestou prudce vzrůru. Okolní bukové lesy lahodily mému oku. Mladší i staré porosty s mnohými dutinami mi udělaly radost. Představoval jsem si v nich jelena. Jenže první důkaz o přítomnosti vysoké zvěře přišel až o mnoho později. Byla jím odřená kůra na mladičké borovici. To když si pahoháč značil teritorium, parožím ji skalpoval. Sem tam jsem od turistické cesty odbočil po svážnici, vedoucí na paseku, kochal jsem se úžasnými výhledy na okolní lesnaté stráně. Kromě jednoho zajíce však byly lesy na zvěř skoupé. Ovšem stop od jelenů a laní jsem nacházel dost. Dokazovaly přítomnost zvěře v nedávné době. Slunce se začalo chystat na návštěvu k protinožcům, neúprosně blahodárného světla ubývalo. Čekal jsem na první jelenovo zatroubení. Věděl jsem od kamaráda, že v tamních lesích už pěkně troubějí nějaký čas. Jeleni ale mlčeli. Začalo se smrákat a já nevěděl, kde se nacházím. Žlutou značku, jež mne jakžtakž vedla k rozcestí, od něhož bych už cestu znal, jsem co čert nechtěl, ztratil. Začal mnou zmítat strach. Co až se uplně setmí? Lesy jsou to hluboké a rozsáhlé, cesty mne mohly zatáhnout do tajných zákoutí. Už už jsem se smířil s myšlenkou, že si najdu nějaký posed, kterých v lesích nebylo málo a tam bych přečkal noc. Ještě že jsem v dáli slyšel vlak. Nakonec mne lesní cesta dovedla k hájence a k silnici. Jenže kam oko dohlédlo, jen stráně a lesy. Vyjímkou bylo pár domků rozprostřených ve stráni, ale ke které obci patřily, to jsem netušil. Vydal jsem se komunikací třetí třídy jedním směrem a ubezpečoval se, že někam do civilizace musím dorazit. Přesto jsem si nebyl vůbec jistý, kam dojdu a v kolik příjdu domů, vždyť se schylovalo k osmé hodině večerní. Navíc se mi nesnadně kráčelo po silnici s absencí jakéhokoliv reflexního prvku na oblečení. Naštěstí provoz nebyl tak hustý a já si na projíždějící auta dával pozor. Ránu pod pás mi dala cedule, jež nekompromisně informovala vzdálenost od městečka s nádražím – tři kilometry. Ne že by to pro mne byl problém, já se spíš obával, že půjdu další tři kilometry neosvětlen. Přitom tma už by se dala krájet. Po chvíli mne hlad donutil zastavit se na cestě vcházející do lesa. Na chvíli spočinout, povečeřet. A v tom v dáli někde na kopci zatroubil jelen. Ihned ze mne spadla všechna únava a znovu jsem se zaposlouchal, zda to nebyla jen halucinace. Ne. Sic daleko, přesto zřetelně vytruboval do světa, jak má hluboce rád své laně. Troubil seběvědomým hlasem, pěkným, zvučným. A mne tím moc potěšil. Odbila osmá večerní, hvězdy nad kopci se blištily a já za ujídání svačiny byl svědkem prvního troubení po roce. A vůbec prvního troubení jelena mimo mé srdcové hory Jeseníky či Velkou Fatru. Podivoval jsem se nad křehkostí i divokostí přírody nadohled Brnu. Jak jelen začal, tak i utichl. Mne to však nermoutilo, vždyť mi zatroubil. Pro tento okamžik jsem do lesnatých vrchů přijel.
Hned se mi šlo lépe. Na nádraží jsem přišel ve špatnou dobu, vlak do Brna měl přijet až za půl hodiny. Čekárna zavřená a tak jsem se procházel v blízkém okolí železniční stanice. Půl hodina utekla jako voda a nadešel čas příjejdu vlaku. Zdáli do tmy zářila přibližující se světla motoráku. Když v tom mne upoutalo jasně zářící světlo nízko na východní obloze. Vždyť to je meteorit, zůstal jsem v úžasu. Žlutooranžová jiskřící čára prosvištěla půlí oblohy, načež se rozdělila na dvě a pak zhasla. "Pane Bože, to je nádhera, vždyť jsem byl svědkem pádu meteoritu.", radoval jsem se nad svým štěstím a bylo mi fajn na duši. Bolidy, ty jsou na noční obloze často viditelné. Prosviští jako tenké čáry oblohou a jak se objeví, tak zase zmizí. Ale pád meteoritu se mi tolikrát za život nepoštěstilo pozorovat. Pamatuji si na stějnou světelnou šou, ale konala se v pravé poledne. Tehdy jsem nebyl sám, kdo úkaz pozoroval a tak se meteorit, jež byl později i na našem území nalezen, dostal až do televize. Můj večerní prolétával atmosférou 18. září 2012 v 20:47.
Vlak přijel za další minutu, já spokojeně nastoupil a přál všem vidět přírodní krásy, jež já spatřuji. Jenže mnoho lidí má dnes oči zaslepené. Je to škoda. Jejich.