Mezi blesky a kamarády.

Jeseníky mne opět přivítaly, v krátké době mezi dvěma týdny. Vždy a rád se do nich vracím. A tak když se mi nabídla příležitost, ztrávit víkend v horách s dvěma kamarády, nezaváhal jsem ani minutu.

Do ticha probouzejícího se rána zapěl svoji píseň králíček. Jistě že ne ten mezi nejmenšími ptáčky se řadící, malé klubko žlutavých peříček dozajista ještě zachumlaně zpočívalo ve větvích smrkoví. Abych uvedl na správnou míru, to mobilní telefon s vyzváněním hlasu drobného ptáčka rozezvonil se sobotním ránem

Na skok ke kamzíkům.

V čase oslav příchodu zvěrozvěstů Cirila a Metoděje již týden vládlo stálé počasí. Jasné nebe bez mraků a velká vedra doslova pekla celou zemi. Táhlo mě to však do hor, tam přecijen, v nadmořské výšce nad tisíc metrů zdálo se býti počasí přívětivější. Dlouho jsem se nezormýšlel. Rezervoval jsem si pokoj na jednu noc na chatě Barborce. Stará horská chata má svou romantiku. Mně celkem vyhovuje. Pokoje jsou sice mnohde oprýskané a postele vržou, sem tam kohoutek neudrží kapky vody v hrdle. Ale to jsou drobnosti, na kterých svůj pobyt nestavím. Přijíždím do Jeseníků hlavně kvůli jejich krásné přírodě. Na mnohých místech dosud neporušené

Na návštěvě u datlů.

Těžké dešťové mraky konečně odpluly. Namísto nich ovládlo oblohu slunce. Svými paprsky hřálo a sušilo po květnovém dešti skrápěnou přírodu. Prosvítilo i do pokoje a probudilo mne ze spánku po noční směně. Vstal jsem s dobrou náladou. Slunce dokáže vyléčit člověčí chmury a boly.

Kroměřížské vyprávění, nejen o topící se veverce.

Leďnáččí láska 

Povídání o ledňáčkovi

Jarní slunce svítilo nad Mariánským údolím. Makadamovou cestou v dopolední špičce kráčely dvě postavy s podivnými zavazadly. Já s Honzou Ovesným, ruce ověšené stativy na krku fotoaparáty a pod paží jsem ještě k tomu vláčel Honzův fotostan. Konenčně jsme přišli na místo. A již při příchodu se nám ozval písknutím. Oběkt našeho pozorování a fotografování. Drahokam našich řek, ledňáček proletěl proti proudu meandrující říčkou.