Jako drahokam se zaleskne drobné ptáče letíc nad říčním tokem. Příroda ho věru pěkně vybarvila. Nemá ochranné sbarvení, nýbrž září azurově modrými zády a křídly a oranžovým bříškem. Na líci má bílou skvrnku. V letu právě nejvíce září azurová modř jeho křídel, proto se mu přezdívá létající drahokam. Kdo ještě nepoznal ledňáčka říčního?
Tento klenot našich řek mne učaroval. Když jsem zavítal koncem března v jeho hnízdiště a mihl se mi kolem, zaradoval jsem se. Přiletěl z teplých krajů. Zimu moc nemá rád. Lokalitu znám již druhým rokem. Kompletní loňské hnízdění jsem ale bohužel nestihl. Proto se ledňáčkům letos věnuji o trochu víc. Mým snem vždy je pozorování a fotografování pářících se ledňáčků. Tomuto aktu jsem ještě nikdy nebyl přítomen a obdivuji ostatní fotografy přírody, kterým se poštěstil pohled na hned dva létající drahokamy.
Celý týden jsem byl jak na trní. Plánoval jsem i já nafotografovat ledňáččí akt lásky. Vše mohla zhatit střevní chřipka, ale ve čtvrtek konečně jako zázrakem vše ustalo a já jsem byl zase zdravý jako rybička.
A hned za čerstva ve čtvrtek jsem zavítal k hnízdišti, abych si naposledy prověřil, zda ledňáčci obývají svoje území. Protože akce zkončila úspěšně, ledňáčci se na hnízdišti nacházeli, kvapně jsem je opustil, abych ty plaché tvory nerušil. Z loňska zůstala přes potok pod hnízdní stěnou spadlá větev. Ta bývala jejich oblíbeným posedem. Však se mi tam jednoho květnového dne při krmení povedla vyfotografovat samička s rybkou v zobáku. Snad bude větev oblíbená pro moje ledňáčky i letos, uvažoval jsem.
Vše jsem musel vsadit na jednu kartu.
Rozhodl jsem se, že stan umístím na stejné místo jako loni, čtyři metry od větve.
Stavba krytu u ledňáčků ale není jen tak. Musí se provést v klidové době, pod rouškou tmy.
A tak jsem po práci v páteční večer vyšel. Ještě v pátek ráno déšť skrápěl zem. Večer se obloha vyjasnila, ale citelně se po dešti ochladilo. Abych pravdu řekl, moc se mi nechtělo. V posteli při čtetí povídek o tetřevech v Jeseníkách mi bylo rozhodně lepší. Nakonec jsem se ale podvolil, a jakmile vkročil do podvečerního lesa, nechal jsem se unášet jeho krásou. Jaro bylo znát na každém kroku. Oddělil jsem se od makadamové cesty v Mariánském údolí a stoupal jsem lesní svážnicí. Nahoře na ostroze se objevilo srnčí. Neměl jsem sebou teleobjektiv, což byla škoda. Srna a srnče odběhly do bezpečí a srnec, starší vysoký šesterák, již s vytlučenými parůžky jakoby strážil svoji kótu. Nebojácně stál jako socha a měřil si mne pohledem. Já ale nahoru musel. Právě v těch místech se měl nacházet ukrytý v listoví a větvoví fotostan a rybářská židlička. Svému osudu jsem tam ony věci zanechal před měsícem, kdy jsem neúspěšně fotografoval datly černé u dutiny. Jeden buk v příkré stráni je totiž doupný a datlové se v oněch místech vždy při mé návštěvě nacházeli. A nejinak tomu bylo i tuto návštěvu. Když podemnou nedopatřením zapraskala suchá větvička, z dutiny se vznesl velký černý pták. Doktor našich lesů, největší ze šplhavců, datel černý. Poblíž se nacházel i druhý pták. Pravděpodobně samec a samice. To jsem poznal po bližším pozorování tzv. "čepiček" Samečkové mívají na hlavě červený proužek od čela až k týlu, zatímco samičky jsou celé černé a jen týl mají červený. Posadil jsem se na stráň dvacet metrů od dutiny a čekal, co se bude dít. Přecijen světla ještě zbývalo dost, měl jsem poměrně čas. Datlíci létali ve velkých okruzích okolo jejich stromu. Vždycky sedli na nějaký vedlejší a do něj vyťukávali svoji morzeovku. Řekl jsem si, že počkám, až vletí jeden z nich do dutiny. Čekání v usínajícím lese bylo nesmírně působivé. Podíval jsem se do korun stromů a v tom proletěl nízko nad nimi velký dravčí stín. Káně, napadlo mne, protože jen několik set metrů od datlí dutiny by jste na modřínu našli obrovské hnízdo myšilovů. Nějak divně ale chraptělo. To mi vrtalo hlavou. Dravec zaletěl na protější kopec a ztratil jsem ho z dohledu, nechal jsem ho plavat. Další zajímavostí byly zvláštní mečivé zvuky, které kdosi vyluzoval za mýmy zády. Kdo se takto zvláštně ozýval, nevím. Mohla to být sluka, právě zapadalo slunce a za mnou se nacházela zarostlá paseka. A potom, sluku jsem přeci v březnu v Mariánském údolí zahlédl. Do hloubání nad tajemnými zvuky se ozvalo odněkud z protějšího kopce výří zahoukání. Právě tam, kam zaletělo to divně chraptící káně. Tedy naše největší sova to byla, kdo mi před chvilkou přeletěl nad hlavou. Mezitím jsem se dočkal i samičky datla, najednou se přilepila s hlukem od letek ke kmenu starého doupného buku, vrátila se o něco níž, k dutině, zkontrolovala ji a zmizela vně. Ještě chvíli jsem vyčkal, potom jsem se vydal hledat volně ponechané prostředky ke krytí. Nebyl problém je najít. Paměť mi ještě myslím dobře slouží. K úlevě se mi stan i židličku podařilo vysvobodit z listoví. Zbalen jsem vyrazil oklikou, tak, abych nevyrušil datlí samičku z jejího obydlí. Nucená obcházka mi vzala deset minut, ale lepší než vyplašený datel, říkal jsem si. Za šera už jsem si to zase kráčel makadamovou cestou kolem rybníků k Muchově boudě a dál, k hnízdišti ledňáčka. Čekalo mne přes dva kilometry chůze. U nádrží před "Muškou" mi dělala společnost volavka, která vždycky popoletěla o kus dál, když jsem se přiblížil nad její únikovou vzdálenost. Jindy živé údolí zelo prázdnotou. Krom rybářů, tichých bláznů, sedících na břehích a čekajících na svůj úlovek. Přirovnal jsem k nim volavku. Taky ona trpělivě vyčkává při břehu s velkým zobákem, připraveným harpunovat v pravém okamžiku rybu.
Rychle se stmívalo a já se už rychlejší chůzí blížil ledňáčkům. Už abych tam byl, toužil jsem být v místě cíle. A za krátko jsem už přeopatrně šoulal břehem Říčky na místo samé. Žádný varovný hlas ledňáčka jsem za celou dobu stabvy neuslyšel. Rozložil jsem stan a z batohu vyložil síť, pro domaskování. Tu jsem připevnil pomocí dřevěných kolíků na prádlo. Všech deset na to padlo. Síť musela kvalitně držet. Ještě zbývalo najít otvor v síti pro objektiv a skloubit ho s otvorem ve stanu, aby síť nezavazela vysunutému objektivu. Jednu věc jsem zapoměl. Nůž, kterým bych prořízl otvor v síti. Původní jsem v nastálé tmě nenašel. Židličku jsem posadil doprostřed stanu, zavřel jsem jej a spokojeně opatrně a rychle odcházel. Těšilo mne, že o mém záměru netušil ledňáček. Ten mezitím snil svoje sny o vrankách v noře z loňska. Kdybych sem s krytem přišel za světla, ledňáčci by můj záměr určitě odhalili.
Hodiny ukazovaly půl devátou. Přidal jsem rázně do kroku, k autobusu mne čekalo ještě pět kilometrů nocí. Bez baterky. Deset minut po půl desáté jsem dorazil vyčerpaný k zastávce. Domů to mám už kousek a autobus jel naštěstí hned, před desátou jsem otevřel byt. Spát ale, na to sloveso jsem ještě ani nepomyslel. Čekala mně ještě noční procházka s mým psím přítelem, MMO Cirem. Lampička u postele zhasla až hodinu před půlnocí. Před tím ještě nutná příprava fototechniky, preventivně dobití akumulátoru do Nikona a nachystat na viditelné místo nůž a baterku. Stihl jsem si ještě zjístit východ slunce a ranní spoj. Když jsem unavený nastavoval budík na 3:30, doufal jsem, že nezaspím. K ledňáčkům jsem musel přijít jakjinak než za tmy, aby opět neprokoukli moje plány.
Přesně o půl čtvrté se nesl pokojem zpěv střízlíka. To originální budík oznamoval, že je nutno vstávat. Jen neochotně jsem ze sebe odhrnul příjemně teplou deku. Jak bude asi venku? Kladl jsem si otázku. K případným snímkům potřebovalo svítit slunce. A to, jak se při prvním pohledu z okna, zatím vycházelo. Velký vůz nad ulicí a po nedávném úplňku odrůstající měsíc mne vábil ven. Ale ta zima. Teploměr ukazoval venkovní teplotu 4°C.
Patřičně jsem se oblékl, dobalil svačinu a tekutiny, přes rameno brašnu a do ruky stativ. Krátce po čtvrté hodině jsem vyrazil. Všude ještě vládla noc, na ulici nebylo nikoho. Spěchal jsem na autobus, v domnění, že prázdná noční linka pojede dřív. Zatím však měla pět minut zpoždění. Následující čekací místa až na jedno ale projel bez zastavení a tak jsme na konečnou ke hřbitovu dorazili na čas. A v dalších chvílích už jsem si to kráčel lesní tmou k rybníkům. Na několik zrádných úseků jsem použil baterku. Jak mi dobře posloužila. Nebýt jí, okusil bych chlad přízemního mrazíku. Kolem Muchovy boudy jsem prošel potichu jako rys. To abych nevzbudil zájem zdejší smečky labradorských retrívrů. Přesto mne leknutí neminulo – postarala se o to kočka, vyběhnuvší těsně přede mnou z vyrovnané řady dřeva. Další komplikace už ale nenastaly a tak jsem v pět hodin ráno, ještě za tmy stanul u krytu. Nepřivítal mne žádný hlas ledňáčka. Což mne kupodivu potěšilo. Po tmě jsem si nachystal vše potřebné pro fotografování, prořízl síť na objektiv a ten pak upevněný na stativu nechal koukat ven z krytu.
Začal fotolov.
První hodinu se nic zvláštního nedělo. O půl šesté se rozespíval les, zpěváky si střihly sýkory koňadry, kosi a střízlíci.
Přišla šestá hodina ranní, v tu dobu už jsem hodinu čekal. Několik minut po šestré se náhle ozval ledňáček. Začalo mi hned rychleji srdce tlouci. Neviděl jsem jej, jen jsem slyšel jeho pronikavé pískání. Aby toho nebylo málo, přidal se druhý. Z hlasů jsem vyčetl ledňáččí vábení. Ano, již to bylo zřejmé. Náhodou jsem se podíval malým průzorem v krytu, jediným mimo hledáček fotoaparátu a téměř se mě úlekem zastavilo srdce. Na větvi, čtyři metry před krytem seděli dva ledňáčci. Sameček a samička. Objektiv zabíral malou část větve, oba diamanty se k sobě měli o kousek dál. V obavě o vyplašení jsem nehnul s objektivem ani o milimetr. Náhle se stalo ale něco nenadálého. Oba ptáci mi přišli do záběru. Byla to neskutečná chvíle. Jeden z nich měl v zobáku rybku, kterou předtím ulovil. Zřetelně z té blízkosti šlo zaslechnout šplouchnutí vody, v okamžiku kdy v ní zmizel modrý rybář, aby se za krátko vynořil s úlovkem v zobáku.
Nabízenou rybku parntner ochotně slupl a nato sameček nasedl na samičku a krátce se spářili. V očích jsem měl až slzy z té krásy, která mi byla dopřána sledovat. Vždyť pozorovat projevy ledňáččí lásky byl můj dávný sen. A já byl nyní svědkem, sen se stal skutečností. Ač jsem neměl nastavený fotoaparát, exponoval jsem několik snímků. Když jsem si pak chtěl prohlédnout výsledek na displeji, ten ukazoval jen černé pole. Aby ne, čas 1/160s a ISO 400 z předchozího fotografování byl silně nevyhovující. Pozdější nastavení scény mi psalo při isu 800 1/8s a to bych ještě podexponoval. Světlo prakticky nebylo.
Oba milenci se po aktu na chvíli vzdálili, aby se zanedlouho objevili znovu. Na větev ale usedal už jen jeden. Světla sice nepatrně přibylo, na opravdové fotografování to však ani v nejmenším nebylo. Přesto jsem zkusil dvakrát exponovat, když se mi ledňáček podíval do objektivu. Po cvaknutí závěrky odletěl. Když se žádný ledňáček po delší dobu na větvi neukázal, bál jsem se, že je po všem, že jsem je zradil spouští, či si jeho ostré oko všimlo oka objektivu. Za půl hodiny se u stěny opět ozval modrý rybář. Ulevilo se mi, snad jim kryt nevadí. Nyní sedal na mladou vrbu vyrůstající z kolmé hliněné stěny. Slyšel jsem jej, zrakům na vrbě však unikal. Slunce se začalo pomalu ale jistě prodírat nad vysokými smrky, aby mohlo postupně zalít svými blahodárnými paprsky krajinu. I větev před objektivem.
Ač svítily paprsky do krytu, skrz malé okno na vchodové straně, já stále klepal zimu a čepice mi byla vítaným přítelem.
Pískot ledňáčka sílil, až opět po delší době přiletěl na větev. Já pokaždé ale měl objektiv nastavený na jinou část větve, stalo se mi, že v hledáčku byla jen půlka ledňáččího těla. Čekal jsem bez snímku dál. Ze zkušenosti z loňského fotografování jsem se neodvážil pohnout s objektivem. A tak vždy rybařík poseděl na vyhlídce, zmizel se šplouchnutím pod hladinou a za pár okamžiků už opět seděl. Alespoň jsem sledoval se zatajeným dechem tu krásu a doufal, že si taky jednou příjdu na své...
Říká se, že devátá rozhodne.
V devět hodin skutečně mi paní Příroda připravila divadlo, na které nikdy nezapomenu.
Opět se na scéně objevili ledňáčci. Ozývali se někde sedíce na vrbce. Už jsem je nebral vážně, chtěl jsem se nasnídat. Nedovolili mi to. Než jsem stačil rozbalit chutný termix, přistála na větev samička. Opět byla mimo zorné pole objektivu. Tentokrát jsem ale zkusil pohnout objektivem a milimetr po milimetru jsem dostával samičku do hledáčku. V momentě když už jsem ji měl celou v záběru, dvakrát jsem exponoval. Samička zmizela pod hladinu. Opět se ale vynořila, bez rybky. Otřepala se, vystavovala jako modelka svoje azurově modré peříčka. Měl jsem na kartě první dobré snímky ledňáččí samičky. Začala jemně vábit. Ozýval se jí sameček na vrbě. V jejích očích šlo vyčíst toužení. Věděl jsem, že se ta chvíle blíží. Když už sledovala rybářka hlavou svého druha, tušil jsem ho někde v její blízkosti. A bylo to tu. Sameček se najednou snesl, nepřisedl si na větev, ale rovnou na samičku. Přímo před mými zraky. Zatímco při skoré ranní porci vášně jsem se jim díval do očí, tentokrát se rozhodli mít taky svoji intimitu. Otočili se ke mně zády. I tak jsem neodolal a exponoval snímek za snímkem. To dvojici v roztoužení zjevně nevadilo a já byl přirozeně rád. Jejich radovánky trvaly asi patrnáct vteřin, potom partner opět bez posezení odletěl. Samička se jen krátce očistila, pískala a zasněně se po partnerovi dívala. Přídavek se nekonal, spokojená budoucí maminka se nechala unášet křídly...
Scéna osaměla, opona se zavřela, to krásné divadlo skončilo.
Čekal jsem do jedenácté hodiny, ale světlo se zhoršovalo a ledňáček se na větvi už neobjevil. Totiž ano, ale na postraní větvičce, kterou zakrývala druhá větev. Pouze hlava vykukovala jakoby šibalsky. Několikrát zmizela pod hladinou, vynořila se ale bez rybky. Umyla se a odletěla.
Před odchodem jsem počkal, až odletí od svojí stěny pryč, po sedmi hodinách vylezl z krytu, vše zabalil a vydal jsem se na cestu domů. Doma se stan ale neohřeje, opět jsem jej zamaskoval v terénu.
Tahat z domu přenosný kryt, židličku, maskovací síť v batohu, brašnu s foťákem a stativ, je na daleké výpravy moc. Proto jdu vždycky na dvě etapy.
Podařilo se mi nafotografovat svoje vysněné záběry. Díky dobré přípravě. Štěstí přeje připraveným. A těm, co se umí v přírodě dívat.