Povídání o ledňáčkovi

Povídání o ledňáčkovi

Jarní slunce svítilo nad Mariánským údolím. Makadamovou cestou v dopolední špičce kráčely dvě postavy s podivnými zavazadly. Já s Honzou Ovesným, ruce ověšené stativy na krku fotoaparáty a pod paží jsem ještě k tomu vláčel Honzův fotostan. Konenčně jsme přišli na místo. A již při příchodu se nám ozval písknutím. Oběkt našeho pozorování a fotografování. Drahokam našich řek, ledňáček proletěl proti proudu meandrující říčkou. Rázem z nás spadla všechna únava. Můj sen o snímku evropského kolibříka se pomalu začal stávat skutečností. Nepředbíhejme však. Jakmile jsme si byli jisti že ledňáček není u svojí hnízdní nory, vykopané v příkrém hlinitém svahu, následoval rychlý přesun na zarostlý břeh říčky. Honza umě rozbil stan, což bylo otázkou půl minuty. Nyní jsme si našli, kryti stanem, výhodné polohy pro fotografování. Malou dírou v krytu jsem prostčil svůj teleobjektiv a snažil se přitom, aby moc z krytu nepřesahoval. Objektiv jsem namířil na pět metrů vzdálenou spadlou kládu přes potok. Právě na té rybařík rád sedával. Honza pro tentokrát nechal fotit jen mě.

Netrvalo dlouho a pod norou na tenčím stromku s písknutím sedl ledňáček. V zobáku měl rybku pro mladé, kteří už v noře byli, prozrazovaly to pobytové znaky. I když seděl pro dobrou fotografii daleko, rozbušilo se mi srdce. A v tu chvíli jsem udělal chybu. Objektivem namířeným na oblíbenou větev jsem pohnul ve směru sedícího ledňáčka s úmyslem ho zaměřit v hledáčku. Milimetr po milimetru jsem posunoval objektiv, až jsem skutečně přes hledáček spatřil oběkt mého zájmu. Ledňáček ale pohyb zaregistroval a než jsem stačil zaostřit, byl ten tam.

Po slabé půlhodině přistál klenot opět v blízkosti krytu. Prozrazoval to jeho hlas. Smůla se mi ale lepila na paty. Ledňáček seděl na své oblíbené padlé kládě. Honza jej pozoroval přes díru v krytu. Vyzíval mě, ať se podívám také, ale já jsem se raději ani nepohnul. Ledňáček stále seděl držíce v zobáku chycenou rybku. Objektiv byl namířen na větvičku z předchozího příletu. Honza zkusil pohnout s objektivem a namířit na sedícího ledňáčka. Nedopatřením jsem klepl do stativu, objektiv se pohnul víc, než měl a bystrý zrak rybaříka si toho všimnul. Na nic nečekal a podruhé odletěl pryč. 

Byl jsem neštastný.

Nejen že nemám snímek ale taky kvůli tomu, že žádný rodič ještě nedostál hnízdní nory.

Rozhodli jsme se po menší poradě vytrvat.

A tak čekání na přílet ledňáčka a následnou fotografii pokračovalo dál.

Po hodině, která se pro mě zdála jako snad celý den se mi opět rozbušilo srdce. Honza hlásil, že do nory vlétl ledňáček. S napětím jsme čekali na to, jestli to Honzovo vidění bylo skutečné. Po hodné chvíli opravdu i já uviděl rybaříka, jak vyletěl z nory a vypadalo to, že si sedne  na větvičku jako při prvním nepovedeném setkání. Hned ale zase odlétl. Tentokrát mě nebolel jeho odlet bez snímku. Trochu se mi ulevilo, že mladí nezůstali o hladu a že přecijen si ledňáčci zvykli a za mladými začnou létat. Po dvou hodinách čekání se šance začala zvyšovat. A skutečně, zrovna když jsem svačil koláček, ozvalo se blízko krytu pískání. S Honzou jsme byli zase jako na trní. Jídlo jsem nechal jídlem a podíval se do hledáčku. Málem jsem oněmněl úžasem. Na své oblíbené pozorovatelně seděla samička ledňáčka s rybkou v zobáku. Rybku měla namířenou hlavičkou ven, jasný znak, že je určená potomstvu. Zmocnila se mě třesavka. Rukou jsem po paměti hmatal po prstenci na manuální ostření u objektivu. Zaostřil jsem, ještě zkontroloval v rychlosti expozici a stiskla spoušť. Ledňáččí mamka jakoby tušila, že je fotografována, mi jako modelka zapózovala bokem. Postupně závěrka fotoaparátu cvakala a cvakala. A já pohledem obdivoval každý detail na pestrobarevném těle a užíval si vzácné chvíle. V jeden okamžik se samička rozhodla s modelingem skončit a odlétla. Záběr byl prázdný. Závěrka již necvakala, docházel mi až nyní zážitek. Mám ledňáčka, mám ho na fotce, dojatě jsem hlásil kamarádovi. Raději jsem se ani nepohnul, jen poslouchal její pískání, abych Ti ji zase nezradil, srandoval Honza. Tak se pochlub, vyzval mě k ukázání snímků. Na kartě bylo deset fotografií, z kterých vyšly ostře dvě. Snímky byly i pěkně nasvětlené, což jsme společně ocenili.

A tak jsem si sen o vyfotografování svého ledňáčka splnil.

Díky Honzovi a jeho rozkládacímu krytu, který jsem v té době ještě nevlastnil.

Honzo, nikdy Ti to nezapomenu!