Fotolovec | Lasička lupičkou.

Lasička lupičkou.

Bylo lednové sobotní ráno. Nahlédl jsem se krátce z okna. Rýsoval se pěkný zimní den. S typickým zimním počasím, téměř bez sněhové pokrývky a celkem jasno, až na pár obláčků. A tak jsem se vydal na lesní fotoloveckou procházku.Bez nějakých fotografických ambicí, vím, jak se v lese špatně fotí, jen tak se projít lesy začínajícího Moravského krasu co je mám kousek od domu. K mé smůle jak jsem přišel do lesa,

zatáhlo se. Les voněl vodou.

Jak jsem tak postupoval dubovím, po okolí hned vše zvěř o mě musela vědět, protože listy i přes zbytky sněhu dost šustily, uviděl jsem daleko před sebou ze země vylétnout žlunu zelenou. Toho krásně barevného šplhavce, který tak pěkně oživuje spolu se strakapoudem zimní krajinu našich luhů a hájů.

Teleobjektivem jsem sledoval, kam odletěla. Přes celou velkou paseku, kde si sedla při kraji vysokých buků na hromadu klestu co tu zbyla po dřevorubcích a počala v něm sbírat hmyz. Pokusil jsem se přiblížit, ale po několika málo krocích s křikem odletěla někam hloub do lesa. Trochu mi to bylo líto, ale stejně podmínky pro fotografování byly víc jak mizerné. Pokračoval jsem po pěšince lesem. Bylo mi krásně, měl jsem za sebou už zážitek se žlunou, tedy do lesa jsem nešel zbytečně. V jedné moc pěkné stráni, kde rostly staré duby a občas vtroušené borovice, jsem si na stromech všiml pohybu. To brhlíci a šoupálci neúnavně hledali něco k snědku. Měl jsem čas, nikam jsem nespěchal, a tak jsem se tam chvíli těm půvabným ptáčkům věnoval. Pro málo světla dík zatažené obloze s nevalným úspěchem, ale alespoň jsem je mohl sledovat v hledáčku fotoaparátu.

V tom mě vpravo ode mne upoutal drobný pohyb na zemi. Nejprve jsem si myslel, že zrzka veverka si jde najít něco k snědku na zem. Ovšem byla to myška, která si udělala návštěvu na povrchu lesním. Zpod kořenů vyskočila, pár skoků udělala, a mířila si to ke mně. Bylo to tak na vzdálenost dvacet metrů. Srnčí by bylo v pohodě, ale myš na tuto vzdálenost je prostě malá. Ale zamířil jsem si na ni, jen tak pro zajímavost. Třeba by dohopsala až ke mně a třeba bych si vyfotil její portrét. Toho se však nikdy nestalo.

Jak tak mířím objektivem na myšku, ze stejného místa zpod kořenů vyrazilo malé a hbité zvířátko. Ihned jsem v něm poznal lasičku. Tu šelmičku nebojácnou a krvelačnou, svědčící přírodě protože hubí škodné hraboše. Byl jsem štěstím bez sebe, první moje lasička před objektivem a ještě se chystá zmocnit se své kořisti.
Tak se také v příštích vteřinách stalo. Viděl jsem na vlastní oči, jak tato malá rezavá šelmička v mžiku "drapla" nic netušící myš do mordičky. Ovšem myš byla asi nějaká odvážná, protože se lasičce vysmekla. Lovec a kořist mi zmizeli z dohledu, pod kořeny, do malého dolíku. Tohle jsem si nemohl nechat ujít, potichu jsem se přikradl k okraji. A v tom vidím pohnout se někde v listoví myšku, lasičku, která týž pohyb zpozorovala. Chuděra myš, již v kleštích lasiččiných zubů stačila naposledy písknout a zavřela svoje tmavá očíčka. Skončila tak svůj život aby jiný mohl pokračovat...
Malý lovec si mně všimnul, na vteřinku "zapozoval" a pak už honem s myší málem větší než sama lasička pelášila s občasnými zastávkami až pod kořeny jednoho většího dubu. Byly vymleté erozí a tak skýtaly dobrý úkryt. Malá šelmička si počala myšku pod kořeny zahrabávat. To se jí nedařilo a pořád hledala vhodné místo. Všimla si toho člověka s divnou černou věcí, co ji se zájmem sledoval a chvíli mi pózovala, přitom si tu svoji lapenou kořist viditelně zakrývala tělem. Chvílemi běhala okolo kořenů, vadil jsem jí, ale nechtěla se vzdát své myšky. Takhle to šlo asi minutu, potom jako blesk zmizela někde nahoře nad kořeny ve stráni. A já se potichu vzdálil, bylo mi pěkně i přes nastávající mírný deštík a doufal jsem, že se tento milý tvoreček pro svoji myšku vrátí...

Kdo se v lese dívá a má otevřené oči, nestačí žasnout nad krásou naší přírody!