Krahujec obecný. Malý dravec, který svou stavbou těla přesně pasuje do prostředí, v kterém žije a loví. Je to lesní dravec, využívající momentu překvapení. Na zimu se však často stahuje i k lidským příbytkům, ke krmítkům, kde poměrně snadno uloví svou nejoblíbenější kořist – vrabce. Samici, která je výrazně větší, jak to již u dravců bývá, se podaří zdolat i pták velikosti hrdličky.
Pro krahujcovu bojovnost a nespornou odvahu, kterou při lovu nasazuje, patří tak mezi mé nejoblíbenější dravé ptáky.
Jednoho dne na podzim, je tomu již dávno, jsem procházel polním remízkem v okolí Brna. V něm jsem na mladší borovici při kmeni asi pět metrů vysoko objevil hnízdo. Tehdy jsem ještě nefotografoval, ale hnízdo bylo na dobrém místě, poměrně nízko a ještě k tomu remízek se svažoval a ptáci si vybrali strom v jeho spodní části, tedy při fotografování se mohlo jen povylést svahem do úrovně hnízda a fotografovat.
Pod hnízdem jsem nalezl rýdovací pero. Okamžitě jsem poznal majitele. Krahujce obecného. Bylo to tedy jeho hnízdo.
Za nějaký čas jsem na nález zapoměl.
Vzpoměl jsem si až v květnu 2007, kdy jsem se vracel z neúspěšného čekání u tramvajových kolejí na bažantího kohouta v toku. Procházel jsem známými místy jako před lety a hledal strom, na kterém si krahujci postavili hnízdo. Místo něj jsem však nalezl pařez. Dolehl na mne smutek. Čert ví, kdo v tom měl tehdy prsty, ale jediná pokácená borovice v jinak pěkném lesíku a zrovna ta s hnízdem, to nemůže být náhoda, řekl jsem si. Tehdejší bydlení už tak spolu s pařezem připomínalo ono rýdovací pero, které jsem tam tehdy nechal.
Věděl jsem, že pro krahujce je tento remízek dobré místo pro život. Nevzdal jsem to, využil srnčího ochozu a pátral dál. Stříkance bílého trusu mě samy upozornily na dravcovu přítomnost. Asi o deset metrů vedle původního hnízda jsem konečně objevil nové. Taktéž zrovna v té chvíli krahujčího samečka přilétnuvšího s kořistí a hlásícího tuto událost samici. Povylezl jsem do stráně, abych na hnízdo měl lepší výhled.
Pohled to byl překrásný. V hnízdě spočívaly čtyři bílé kuličky. Sotva týden si žili na tom světě. Vylezl jsem si na nedalekou borovici a urovni hnízda si našel větev, na které bych mohl později usednout. Pořídil jsem dokumentační snímky, rychle slezl a honem pryč od hnízda, ať nepřipraven neruším šťastnou rodinku.
V dalších dnech jsem pak sledoval dění na hnízdě. Chtěl jsem nafotografovat rodiče při krmení drobotiny. Na stromě s přehozenou maskovací sítí se však nic nepovedlo, rodiče nepřilétli. Přesto jsem si u krahujců užil plno pěkných chvil. Jednoho dne po delší pauze hnízdo zelo prázdnotou. Mladí zdárně vylétli, ozívali se na okolních stromech. Síť jsem tedy sbalil a odešel domů. S tím, že další rok staré už nafotím.
Celou zimu jsem vymýšlel plány a až na jaře začali s aktivitou rodiče, sledoval, jak staví hnízdo. Převezli mne, stavěné hnízdo bylo záložní a hnízdili opět, i když u krahujců ten fakt není příliš běžný, v stejném hnízdě z minulého roku. Náhodou při jedné pochůzce jsem si všiml, že nademnou v starém hnízdě vyčuhují rýdovací pera samice sedící na vejcích. Byl jsem příjemně překvapen. Chvíli jsem ztrávil na blízkém stromě, kde jsem čekal i loňský rok. Zacláněly mi ale větve na stromě blíž hnízdu. Síť jsem měl instalovanou na rychlo, tak jsem raději slezl a sedl si na vhodné místo do stráně, odkud bylo dobře vidět na hnízdo. Zahalen maskovací sítí, sledoval jsem hnízdo. Bez stativu to dlouho nešlo, přesto jsem, v křečích svíraje fotoaparát u oka dočkal. Samice přilétla. Stačil jsem pořídit tři snímky. Jeden z nich, ten poslední, je použitelný. Pak se ostražitá krahujčice podívala mým směrem, snad ji znepokojil odraz čočky teleobjektivu, odletěla. V rychlosti jsem sbalil fidlátka a pospíchal pryč. Nepřipraven jsem ptáky nechtěl stresovat. Vysoký porost řepky, který okolo celého remízu pěstovali zemědělci, mi znemožnil se na místo dále dostat tak doufám, že v pořádku vyvedla novou generaci neohrožených lovců. Příští rok se mi snad podaří můj fotografický sen, nafotit krahujce na hnízdě.