O nástrahách lednového rána

O nástrahách lednového rána.

Jedno sobotní ráno na sklonku ledna jsem se probudil do nepříliš pěkného dne. Na obloze vládla předvším mračna. Jen místy prostívala modrá obloha. I přes tuto skutečnost jsem byl ochoten vyrazit na pravidelnou pochůzku revírem s fotoaparátem, mým věrným Nikonem na krku.

Čas mě tlačil, to ráno jsem se vzbudil poměrně pozdě. O hodinu později, než jsem si nařídil budík. Ten jsem o šesté ranní po náročném pracovním týdnu vůbec neregistroval.

Rychle jsem na sebe nasoukal moje staré ale dobré české Afarsky, svetřík a celé to završil teplou bundou. Jak jinak než zelenou. Do kapsy jsem si přidal malé pitíčko, to abych netrpěl v lese dehydratací, sebral jsem brašnu ve které zatím ještě dřímal Nikon, teplou čepici a už jsem si to mašíroval na zastávku. Jako vždy jsem přišel skoro na poslední chvíli. Autobus jsem ale přecijen stihl a stačilo mu jen pár minut jízdy, aby mne mohl vysadit na konečné zastávce v Mariánském údolí, počínaje kterým začíná můj revír.

A již jsem jsem si to pěkně za čerstva stoupal strmou strání po jedné vyšlapané pěšince. Jinak se v listnatém lese chodí špatně, žádná tichá chůze. Důkladní myslivci si ve svých revírech šlapají chodníky, nad něčím takovým jsem též přemýšlel, ale zatím z časových důvodů k takové práci nedostal. Na léto a srnčí říji si ale plánuji právě pomocí chodníčku tiše došoulat za nějakým pěkným láskychtivým srnečkem.

Les byl tichý. Zahlédl jsem na zemi jakýsi tmavě zelený vak. To si na lesní půdě ustlal pod širým nebem jeden podivínský chlapík. Vždy je na tom samém místě. Oklikou se mu vyhýbám, pro jistotu.

I dnes to nebylo jinak. Našlapoval jsem tiše a naslouchal sebemenšímu projevu života. Do ranního šera v lese občas svou přítomnost oznamoval stromový lékař strakapoud. Též sýkorky, vytrvale od svítání do soumraku hledající v rozličných skulinkách a dutinkách něco drobného k snědku dávaly najevo švitořením svou přítomnost. Ty lesní jsou o něco plašší než ty co známe z lidského sídliště. Lidé je krmí všemožnými dobrotami a tak si zvykli na jejich přítomnost. I já nezaostávám, na parapet jim předkládám slunečnicová semínka a to je pak života u téměř třicetileté lísky, co zbyla osamělá, dříve s borovicí na níž i hrdlička měla naproti mému oknu hnízdo a která nakonec padla za to, že bránila v pronikání slunečních paprsků sousedce do bytu pode mnou.

Šoulal jsem, potichu a v dálce mezi stromy spatřil bílou skvrnu. Teleobjektiv přiblížil obřitek srny.

Byl jsem rád že jsem ji uviděl, bystrý zrak je dobrý smysl fotolovcův. Pohybovala se nanejvíš pomalu a odcházela ode mně. Zkusil jsem se dostat blíž, avšak rychlý pohyb a šustění listí vzalo za své. Srna odběhla. Naštěstí byla jen sama, ulevilo se mi. Na nedalekém poli se mohly nacházet další kusy. Tam jsem měl namířeno. Ovšem z dáli jsem uslyšel zvuk který do přírody nepatří. To si pobroukával Zetor jedoucí krajem lesa. Měl jsem jasno, to jeden člen místního mysliveckého sdružení rozvážel seno a řepu do krmelců. Bohužel měl namířeno tam kam já a traktor vše musel zradit. Nezbývalo než se vydat jinam. Kráčel jsem krajem lesa a na poli od horizontu jsem čekal každou chvíli prchající zvěř zrazenou od traktoru. Jednou se mi na jiném takovém místě a podobné situaci dostala před objektiv pěkná srna měnící zimní srst na kratší letní. V protisvětlu vypadala dobře.  

Dnes však nic.

Uplně mrtvo nicméně nebylo. To černí kosi v krajních keřících poskakovali a povykovali když mne zjistili. Také jedna sojka chytrý to pták s poplašným křikem vzletěla do vyšších bezpečných partií smrků. Ale ani ten nejostražitější opeřenec to nemá jednoduché, když se na scéně objeví lesní lovec a odborník na slovo vzatý – jestřáb. Několikrát na jeho dovednosti i ostražitá sojka doplatila. To pak už jen povětšinou nalezneme na zemi vytrhané letky. S nimi i malá modrá peříčka, které si někdy seberu pro štěstí. Jednou stačilo málo a mohl jsem být svědkem takové jestřabí hostiny. Ale přišel jsem pozdě. Na zemi u pařezu zbyly už jen zbytky. Hodovník ale musel opustit svůj stůl nedlouho po mém příchodu. Ze sojky nechal s pírky i zobák, vole a vnitřnosti, které byly ještě i s čerstvou barvou. Musel u stolu pobývat delší dobu, jelikož si na místě samém i ulevil, z čehož jsem usoudil pro několik ještě nezaschlých bílých stříkanců.

Dal jsem se podél lesa s výhledem na velký lán pole. Rašící ošidný řepkový porost lákal srnčí zvěř k spásání ale toho času nebyla po srnčím ani památka. V dálce byl vidět jen zajíc. Kráčel jsem potichu cestou kolem krajních keříků a věděl že budou osídleny sýkorkami. Které se by se hodily do mého archvivu. A taky že ano. Po chvilce jsem uslyšel známý hlas drobného mlynaříka. Bílý ptáček co musel strčit kdysi hlavu do komína a už mu černá zůstala. Má drobný zobáček, menší než sýkorka modřínka jimž vylupuje porůznu semínka. Tato čiperka má ocásek tak dlouhý jako samo tělo. To se podepsalo i v názvu, říkáme jí celým jménem Mlynařík dlouhoocasý. Chtěl jsem je fotografovat ale tito rychlí ptáčkové v klidu neposedí. Když k tomu přidám hustý keřový porost, díky kterému jsem musel ostřit manuálně na svém Nikkorku, tak výsledkem byl vždy snímek prázdného prostoru. V té chvíli zaostření a stisknutí spouště černobílá potvůrka zamířila na jinou vzdálenější větvičku.

Nicméně zabavil jsem se u mlynaříků, bylo jich víc, dlouhou chvíli, kterou porušily zaslechnuvší kroky z lesní cesty a posléze se na kraji lesa objevil člověk. Běžec v šusťákovém kompletu si tužil ranní rozcvičkou tělo. Možná se lekl osoby číhající u keříků s foťákem na krku a čekající na vhodný moment, to už nevím. Chvíli jen tak postával, pozoroval mě, načež se na potpatku otočil a běžel zase nazpět. Mlynaříci postupně někam zmizeli tak jsem i já mohl kráčet ránem dál. Uslyšel jsem známý zvuk traktoru v dáli tak jsem raději odbočil po pěšině do lesa. Podél plotu s ostnatým drátem a zdi bývalého vojenského objektu. V těch místech tam kde rostly vzrostlé borovice jsem pojednou zaslechl do sýkorčího švitoření jakési bubnování. To datel černý, náš největší šplhavec tušil a dobýval někde na vrcholku stromu svoji potravu, nejspíš larvy dřevokazného hmyzu. V dálce mu odpovídal podobným klepáním další pták. Podle mne samice. Za pár týdnů tu máme jejich tok. Poslouchal jsem ten koncert v jejich podání rád a dlouho. Takovému představení se nevyrovná žádný z bubeníků. Příroda sama je daleko nejlepší hudebnice. Alespoň mně to tak připadá.

Šoulal jsem pěšinou a pátral v maliníku po srnčím. To hojně ať v zimě nebo létě takové lokality rádo vyhledává. Buď mně nechalo přejít, anebo bylo jinde. Přicházel jsem lesem k hlavnímu vchodu do areálu a chtěl jsem vyjít na pole. Avšak rotvajler hlídač čtyřnohý vycítil můj pach a spustil varovné štěkání.

Ke vší smůle se právě z pole po cestě na příjezdovou silnici k bráně s rachotem řítila motorka. Jak mně neuvěřitelně drzý jezdec uviděl, šlápl pěkně z ostra na plynový pedál a uháněl po lesní silnici někam k Horákovu. Tito motorkáři jsou vředem pro lesy. Dnešní móda v motorkách a adrenalin, to je to, proč stále opakují nájezdy do polí a lesů. Jsou tak drzí, že už nejezdí jen po polních cestách, ale už i po strništích nebo teď v zimě na ozimech. Výsledkem je potom v tom lepším případě jen vystresovaná zvěř z hřmoucích motorů. Další nepříjemné téma jsou zvěři lidé a psi, takzvaní pejskaři kteří svého psa nechají navolno a za vsí ho jdou proběhnout. Zvěř v revíru na velkých polních lánech je natolik vnímavá, že spatří-li člověka z půl kilometru zvedá se ze zálehů při dalším přiblížení panicky prchá. Potom na to doplácím i já, kterému se nepodaří vyfotografovat srnčí v zimě z deseti metrů. Jiné to bylo ovšem nedávno za ranní mlhy. To přešlo špatně vidící srnčí v pěti kusech kolem mně ve vzdálenosti patnácti metrů...

Motorkář tedy polní srnčí zvěř musel svým řevem zradit, tak nemělo ani cenu vážit tam cestu. V rychosti jsem naplánoval šoulačku lesem kolem krmelce a dál k hromadě pro černou v průseku pod dráty vysokého napětí.

Netrvalo dlouho a napětí bylo. I bez drátů.

Prošel jsem kolem krmelce. Vzorně zakrmeno, čerstvé seno pěkně vonělo a na zemi měla zvěř k přilepšení i nějakou tu kukuřici a řepu. Pohlédl jsem do strání majících po svém boku. Mezi stromy jsem zaregistroval pohyb. Teleobjektiv potvrdil kus srnčího. Se zástěrkou na obřitku, tedy srna. Ohlédla se na mne a já jí zvěčinil. Dostala asi můj vítr protože odskočila a zrazena běžela do bezpečí. Směřovala po ochozu až zmizela za teréní překážkou. Chvíli jsem jen tak stál. Myslel jsem na to svoje dnešní ráno, kolik jsem zažil smůly. Napřed traktor, potom člověk – běžec a ta motorka. Říkal jsem si že nic horšího mně už nemůže potkat.

A přeci.

Najednou jsem uslyšel v dáli šustění listí. Strání prchalo srnčí. Napřed dva, čtyři kusy, počítal jsem. Strnul jsem ale nestačil už kleknout. Zvěř se zastavila necelých padesát metrů předemnou a větřila na mne. Potom se dala opět na úprk a proběhla kolem mne. Zajímavé, co ji mohlo poplašit, dumal jsem. Člověk v přírodě zažije mnoho. A už jsem měl jasno. Za srnčím sprintovali s občasným hlášením dva psi! Neúnavně, ještě před nimi poslední kusy štvané zvěře. Ač měla srnčí tlupa náskok, psi ji vytrvale štvali po jejich stopách. Na malou chvíli jsem ty pytláky zahlédl. Za vším tím trápením půvabné srnčí stáli dva jezevčíci. Jeden černý a druhý světle hnědý. Nemohl jsem nic dělat. Jen jsem jako němý stál a sledoval jak mizí i jezevčíci tam kam před chvílí zaběhla zvěř. Až potom mi postupně svítalo. S těmito jezevčíky jsem se přeci loni v pozdním létě setkal a vyfotografoval je ještě s dogou jak sledovali srnčí po strništi.     

Od kamaráda jsem tenkrát dostal informaci že tito dva psi volně pobíhají po lesním úseku revíru a štvou zvěř. Nikdo s nimi nic nenadělal a dlouho jsem je potom neviděl. Přišli proto u mně v zapomnění.

A dnes se mi tímto činem opět připomněli. Inu pěkně se činili.

Ač mesíc leden, sněhu nebylo a tak stopování bez psího čichu bylo zbytečné. Už museli být kdoví kde. Tak jsem šoulal ochozem dál. Bylo mi všelijak jen ne dobře. Když jsem pomyslel kolik nebezpečí zažívá zvěř v příměstských revírech. Radost mi trochu vyzpravil malý lesní opeřenec, šoupálek, šplhající hbitě po kůře a hledající ukryté larvy. Chvíli jsem ho se zaujetím sledoval. U okolních stromů se občas zastavil strakapoud, aby je proklepl a i brhlík, ten skřítek zkoušel štěstí. Šoupálek nadobro odletěl na daleký strom tak jsem ho nechal v klidu letět a šoulal jsem ochozem dál. Čekal jsem nějaký ten shoz, ale Svatý Hubert mi tentokrát kostěné ozdoby srnců nedopřál.

Hodiny ukazovaly drahný čas, proto jsem se vydal pomalu na zpáteční cestu. V lánu pole jsem potom potkal srnčí tlupu, čítající okolo dvaceti kusů. Byli vzdáleni na dvě stovky metrů a samozřejmně po mém spatření odběhli. Mrzelo mě to ale nic jiného se dělat už nedalo. V polích se člověk nesnadno kryje. Jeden ze srnců měl už pěkně rostlé parůžky v líčí. Všiml jsem si že mu již rostou zadní výsady. Jinému teprve budoucí ozdoby rostly těsně nad pučnicemi. Podle postavy mladý kus. To odpovídalo.    

Prošel jsem v závěru i kolem biokoridoru, kde se na mne usmálo štěstí v podobě milého dravčíka, poštolky obecné. Tu jsem ponejprve neviděl, zírajíc do země ale po jejím vzletu z vrcholku mladého stromku sledoval a když si sedla nedaleko, zkusil jsem jí potichu našoulat. To se mi nakonec s úspěchem podařilo. Poštolka je ale přísný dravčík, i když jakoby stále se smějící tvář na to neodpovídá, chyby neodpouští. Suchá tráva trochu víc zapraskala a poštolka se rozletěla do kraje.

Zbývalo už jen projít podél Nových polí a sejít zpět dolů k autobusu.

Strání se šlo dobře, i když lesní půda není moc úrodná ale kamenitá, traverzoval jsem. Konečně jsem sešel na cestu kolem řeky. Byl jsem takřka u cíle a chtěl si už schovat fotoaparát. V tom jsem ve stráni zaznamenal pohyb. Krátké pátrání a koho jsem neviděl. Po vrstevnici si to klusali dva psi, moji známí jezevčíci. Neváhal jsem a pořídil snímky. Mezi stromy jsem si počkal na okamžik až budou tudy procházet a cvak. Mám vás, řekl jsem si a předsevzal jsem si že letos ty pytláky dostanu. Nebýt tolik utahaný, dal bych se za nimi. A že se museli pěkně proběhnout, byli od ranního setkání dost daleko. Pár minut po poledni jsem utmácený dorazil na zastávku, sedl si na lavičku a oddychoval. Přitom se mi honily hlavou myšlenky jak ty psy přinutit k tomu aby sekali dobrotu. Z přemýšlení mě vytrhl autobus, rád jsem nastoupil a domů jsem utahaný došoulal v tichosti o půl jedné po poledni...