Den, kdy zmizela fotopast a vrátil se ledňáček.

Když mi na poslední lednový pátek dali nadřízení v práci volno, těšil jsem na ráno, jak půjdu zkontrolovat fotopast. Teploměr ráno při jasné obloze ukazoval lehce pod nulou a já se vydal za čerstva do lesa za fotopastí. Jaké ovšem nastalo překvapení – kmen stromu, na kterém jsem měl upevněnou kameru s čidlem zel prázdnotou. Fotopast zmizela. Stejně tak jako makrela na ochozu. V tu chvíli se mi v hlavě honila spousta myšlenek, nejvíc však vztek na někoho, jenž dokáže sáhnout na věc, jež mu nepatří. Naštěstí byla moje fotopast opatřena PIN kódem, který znám jen já a tak je druhému přístroj k ničemu. Domů jsem přišel zkroušený, ale záhy mě zlepšili náladu kamarádi, jenž stáli při mě. Nač sedět doma, když oknem pokoj prosvětlují paprsky slunce. Musel jsem znovu ven.

O jednom zasněženém lednovém ránu.

Mým nejoblíbenějším dnem v týdnu je pátek. Je posledním pracovním dnem a ve tři hodiny odpoledne mi tak začíná víkend. Páteční večery jsou moje nejoblíbenější. Chodím obvykle o něco později do postele. Díky tomu mi neuniklo, že se začaly z nebe spouštět v noci sněhové vločky. Hned mi to zpříjemnilo náladu. Pokud to tak vydrží do rána, říkal jsem si v duchu, ale vlastně i "moderně" sdílel na sociální síť Facebook, vyrazím ráno na obchůzku spojenou s kontrolou fotopasti. Věděl jsem a těšil se, že sněhová pokrývka mi dovolí stopovat, či zjistit, co se v lese pohybuje.

Na stříbrnou neděli.

Probudil jsem se do pěkného nedělního rána. Příjemně mne hladily sluneční paprsky. Ovšem za oknem vládla zima. Jasná noc tomu napomohla. Teploměr ukázal tři stupně pod nulou. Dlouho jsem se ale nerozhodoval, nedělní plán byl jasný. Dva předchozí dny a tři noci číhala na pohyb fotopast. Umístil jsem ji k srnčímu ochozu s vírou v některého pěkného srnce, či černého štětináče. Ale tři noci mi moc klidného spánku nepřinesly. Po předchozích zkušenostech jsem měl obavy, aby po srnčím ochozu nad Samostřípkou neprocházel příležitostný lapka.

Povídání od Bobří řeky.

Začalo to vlastně uplně nevině. Již dlouho u nás v Brně panuje inverzní charakter počasí. Několikrát jsem sice v mlze zabloudil do Mariánského údolí, ruku v ruce s širokoúhlým objektivem, abych se pokusil přiblížit atmosféru mlžného Horneku. Přitom se zadívat na své ledňáčky. Ale ti se z oblíbených míst vytratili. Jednoduše, neviděl jsem za dvě vycházky ani jedno jejich azurové pírko a nezaslechl jsem jejich pískání. Myslím si, že přelétli jinam. I stálý pták se může pohybovat v oblasti až 50km. A cožpak tažný ledňáček. Ten si přes zimu loví až ve středomoří.

Listopadová zklamání...

Na druhý listopadový den vprostřed pracovního týdne jsem se těšil. Konečně jsem měl zavítat vstříc nejvyššímu vrcholu Jeseníků. Díky kamarádovi Zdeňkovi, zapálenému fotografovi přírody (za což mohu já) a jeho Zafiře. Jedině autem se totiž dá zdolat bezmála dvěstě kilometrová trasa. Autobusy, jimiž jsem byl zvyklý v létě jezdit v lůně Jeseníků, asi z úsporných důvodů přestaly jezdit ve vhodný čas. A tak bych se nyní autokarem dostal do nejvyšších patrií k vojenské zotavovně Ovčárně až po poledni. A to je pro mne jako fotografa přírody, využívajícího ranní aktivity zvěře a taky příhodného světla, nevyhovující.

Podzim s ledňáčky v Mariánském údolí.

Sobotní dušičkový den se probudil do pošmourného rána. Nad Brnem vládla zatažená obloha s nízkou oblačností. V takové dny obvykle zůstávám doma. Ovšem tentokrát jsem udělal vyjímku. Letošní podzim je díky teplu obzvlášť vydařený a listy stromů před opadáním hýří skvostnou paletou barev typických pro toto roční období. Kupodivu, z počasí jsem měl radost. Možná mě "nakazil" kamarád Honza Ovesný, jenž si v mlhavých a deštivých dnech přímo užívá. Ale faktem je, že se mi při podmračném dni fotografuje podzimní atmosféra v přírodě lépe.

Jak jsme fotili na Soutoku.

Dnes ráno jsem místo práce vstával ještě o půl hodiny dřív – o půl paté a s kamarádem jsme jeli směr Břeclav.

Podzimní ráno v Mariánském údolí.

Jednu říjnovou neděli ráno, ještě za tmy jsem kráčel silnicí od konečné padesát osmičky od hřbitova silnicí směrem na Ochoz. Dalo se jít lesem, ale zapoměl jsem baterku. Za půl hodiny jsem už stanul na vyhlídce Hornek. Mám ta místa rád, neboť ze skalní vyhlídky je výhled na celé Mariánské údolí.

Môj prvý medveď.

Bolo to na jar v jedných Slovenských horách. Koncom apríla sa ešte na severných svahoch držali posledné zvyšky snehovej pokrývky. V tej som našiel zapadnutého vzácného čolka?, uvezneného v ľudskej stope. Mal krásne oranžové brucho. Oslobodili sme ho a mali sme radosť zo stretnutia s týmto obojživelníkom.

Podzimní srpnové ráno.

Do ticha brzkého sobotního rána se pokojem rozezněl hlas mému srdci blízký. Ty-ty-ty-ty-tý-ty-tý-ty-tyty. Ledňáčkův budík v mobilu oznamoval, že je ta pravá chvíle vstát. Když tak učiním a odkopu se z teplé peřiny, mířím ihned k oknu. Nejinak tomu bylo i 20. srpna. Jasno! Zajásal jsem a věci už nabraly rychlý spád. Lehká snídaně – lupínky s mlékem, to abych měl z rána alespoň nějakou sílu, nasoukal jsem na sebe hnědý svetr, afarsky, vklouzl jsem do bot, popadl fotobatoh a už mě nikdo nezastavil.