Podzimní ráno v Mariánském údolí

Podzimní ráno v Mariánském údolí.

Jednu říjnovou neděli ráno, ještě za tmy jsem kráčel silnicí od konečné padesát osmičky od hřbitova silnicí směrem na Ochoz. Dalo se jít lesem, ale zapoměl jsem baterku. Za půl hodiny jsem už stanul na vyhlídce Hornek. Mám ta místa rád, neboť ze skalní vyhlídky je výhled na celé Mariánské údolí. Slunce ještě hluboko za kopcem, ale šplhalo se, prozradila jej oranžová záře. V protější stráni houkal puštík a druhý mu odpovídal někde od Muchovy Boudy. Ze západní oblohy na vše dohlížel couvající Měsíc. Nademnou v porostu měli roztržku kosi. Čím víc svítalo, puštík umlkával, až se nakonec nejobyčejnější noční lovec pro to ráno odmlčel. A já už taky opustil skalnatý Hornek a vydal se pěšinou prudce klesající až do údolí k toku Říčky a rybníku s romantickým jménem Srdíčko. Taky proto, že z ptačí perspektivy má tvar srdce. Cestou se mi mihlo v lese srnčí, v strmých stráních má vyšlapané ochozy po vrstevnici, ale ani prudká stráň pro něžné srnčí není překážkou. Konečně jsem dostál Říčky. Překročil jsem mostek, pod nímž jsem již mnohokrát zraky zabrousil, v touze najít skorčí hnízdo. Mají tam ideální místo k bydlišti. Ale snad mají kosové – vodníci domácnost ukrytou, anebo kdo ví kde, ale ani tentokrát jsem je neobjevil. Ale však jsem jim přichystal letos v předjaří dvě budky, do jedné se nastěhovali, tedy myslím důvod ke smutku není na místě. Přešel jsem tedy mostek a pomalým krokem mířil k Srdíčku. Kolem menšího rybníčku, trošku spustlého a se zarostlým okolím. Podzimní atmosféru dotvářely žlutohnědé lístky spadlé na klidné hladině rybníčku sousedící se Srdíčkem. Torza kachních budek zase dokládaly dřívější mysliveckou péčí významnou lokalitu. Nyní patří Srdíčko volavkám. Malý rybníček a Srdíčko odděluje jen úzká hrázka. Po ní jsem přešel pod košatý dub. V létě jeho stín chladí a lze tu z dvojice laviček obdivovat modrou hladinu a vodní obyvatele rybníka. Sedl jsem si na promrzlou lavičku a krátce poseděl. Světla již přibilo, ale sem do údolí se ještě sluneční paprsky nedostaly. Zato Hornek se již zlatil v ranním slunci. Sem tam šplouchl kapr a kachní osazenstvo se vesele projíždělo od jednoho konce Srdíčka ke druhému, tu a tam nějaká máchla křídly a rozkřikla se. Čekal jsem volavku a ledňáčka. Volavka se znenadání ukázala, proletěla ve výšce vzrostlých smrků. Snad se již chtěla snést k hladině, ale udělal jsem prudší pohyb hlavou a ten harpunářka prokoukla. Tak se skřekem sobě vlastním odlétla do klidnějších lovišť na potoce. Poté jsem se již celkem promrzlý zvedl a odešel s cílem zavítat k ledňáččímu hnízdišti, zavzpomínat na léto.

Vládlo v těch místech až na střízlíka mrtvo. A to doslova. Nedaleko ledňáčků v potoce ležela na zádech kachna. Spočívala s hlavou na bok, snila své sny v kachním nebi. Viditelné poranění jsem neshledal, snad jen málo znatelnou barvu na hrudi vedle křídla. Nedohledaná? Nejspíš ne, žádné brokové nábojnice jsem v okolí nenašel, ty před týdnem až u druhého rybníka, daleko od Srdíčka. Prázdná krabička od brokových nábojů vedle popelnice dokumentovala, že se tu asi nedávno odehrál hon. Víc než zajímavý byl před týdnem, právě ještě před objevem patrony a krabiček nález zhaslého kačera při břehu Srdíčka. Co se tady děje?, kladl jsem si otázku. Tiše jsem postál u oblíbeného ledňáččího posedu a vzpomínal jsem na víc než příjemné chvíle ztrávené v krytu dva metry od větve. Když už jsem opouštěl hájemství říčních drahokamů, ozval se z dálky známý hlas: "ti-tí" Vida, ledňáček, zaradoval jsem se. Chvíli jsem ztuhl, v domnění, kdyby se rozhodl proletět po potoce, ale odmlčel se. Opatrně jsem se tedy vrátil na hrázku a pod košatý dub, vyhlížet jej tam. Jen jsem tam přišel, ozval se opět svým živým "ti-tí-tí". Klekl jsem, otočil hlavou směrem, odkud mi do uší přivál libý hlas a v tom jsem jej spatřil. Skutečně klenot. V podzimní náladě travin, jež již nehýřily svěží zelení, se tam na mladém stromku tenkých větviček blýskalo svrchu azurové tělo ledňáčka. Snad o mě neví, doufal jsem a opatrně vybalil fotoaparát, bych jej zaznamenal alespoň dokumentačním snímkem. Mezitím stačil zářivý lovec slétnout do vody a opět usednout na stromek. Zkusil jsem plazením zkrátit alespoň o píď, vzdálenost, jež nás dělila. Načež ledňáček opět odletěl a už nepřilétl. Tak jsem po chvíli vstal a obezřetně šel na obhlídku k plitké vodě kde na břehu vyrůstal rákos, na kterém klidně mohl sedět a vyhlížet šupinatou kořist. A skutečně. Pojednou jsem jej uviděl, kterak při svém letu září barvami nízko nad hladinou. Pomyslel jsem, že je konec fotolovu a klenot poplašeně odlétne daleko. Sedl si však na rákos. Na dobrý snímek až přespříliš, ale dokumentární foto pro dnešek postačí, uvážil jsem a přiložil fotoaparát k oku. Spoušť dvakrát cvakla a chvíli na to azurový klenot poodlétl, tentokrát ale o poznání delší trasu a usedl na kamenitý břeh až na druhé straně rybníka. Nemělo smysl ani cenu dál jej rušit při ranním lovu, tak jsem sebral batoh a pomalu se vydal na cestu k domovu. Mezitím ledňáček, sedící už na vyvýšeném betonovém stavidle s pískáním nahněvaně odletěl. Trochu mne mrzelo jeho zrazení, ale třebas jej vyrušilo něco jiného. Vždyť u rybníka jsou často lidé, chytají rybáři, či nocuje skupinka lidí, ale stále se tu ledňáčkům daří. Na zpáteční cestě celým divukrásným Mariánským údolím jsem se ještě zastavil pod bukem "u tří dutin", kde jsem si postavil nahrubo z větví konstrukci krytu pro pozorování a fotografování hnízdění datla, jež bydlel na tom samém místě dvakrát po sobě. Možná se ale na jaře zabydlí holub doupňák. Pět hodin ztrávených v místech nejmilejších se chýlilo ke konci, když se loučil (anebo zdravil) "Ahoj" lidským hlasem papoušek ara u restaurace u Raka. Pak už zbývalo jen půl kilometru po asfaltce na zastávku autobusu. Prožil jsem krásné podzimní ráno v Mariánském údolí.

Jsem tolik rád, že jej mám za humny...