Podzim s ledňáčky v Mariánském údolí

Podzim s ledňáčky v Mariánském údolí.

Sobotní dušičkový den se probudil do pošmourného rána. Nad Brnem vládla zatažená obloha s nízkou oblačností. V takové dny obvykle zůstávám doma. Ovšem tentokrát jsem udělal vyjímku. Letošní podzim je díky teplu obzvlášť vydařený a listy stromů před opadáním hýří skvostnou paletou barev typických pro toto roční období. Kupodivu, z počasí jsem měl radost. Možná mě "nakazil" kamarád Honza Ovesný, jenž si v mlhavých a deštivých dnech přímo užívá. Ale faktem je, že se mi při podmračném dni fotografuje podzimní atmosféra v přírodě lépe. V lese se nestřídá přímé světlo a stín, jako když svítí slunce na jasné obloze. A tak jsem si po snídani sbalil stativ a batoh s dvěma Nikony. D7000 s nasazeným širokoúhlým objektivem na krajinu a D80 se lehkým zoom teleobjektivem 55–300 mm, pro případ, že bych při svých toulkách natrefil na něco živého s peříčky nebo srstí. Do kapsy od bundy vklouzla dvě čerstvá jablka z naší zahrady a taky obyčejný metr. Proč tato stavební pomůcka? Dozvíte se, když budete číst dále.

Autobus mne dovezl na konečnou ke hřbitovu, odtud jsem se vydal s dobrou náladou směrem k Muchově boudě. Mezi poli jsem procházel po pěšině kráčející, dneš již zarostlým, tehdejším valem náležícím staroslovanskému hradišti Staré Zámky. Ty se staly v minulosti svědky jedním z prvních osídlení blízkého okolí města Brna. 

Na polích pracoval traktorista, připravoval půdu na zimní období. Zatažená obloha, lesy zabarvené do žlutohnědých barev, z nichž některé se ve větru snášely na tmavou oranici, to vše tvořilo atmosféru opravdového podzimu, kdy se vše chystá na dobu strádání, na zimu. Zavzpomínal jsem na pěnice černohlavé, jejichž přednášený zpěv lahodil mým slechům právě i u pěšiny v zarostlém valu. Kde je malým pěvcům s černou čepičkou konec? Nejspíš jsou již někde v teplých krajích. Takto křoviny opanují už jen sýkorky a kosové. Pro ně tam každou zimu je nachystané krmítko. Zimy se nebojí ani sojka, jež s křikem oznamovala blížící se nebezpečí. Pěšina pokračovala dále lesem. Ocitl jsem se v pravém zlatém chrámu. Až mne z podzimní palety barev na stromech přecházel zrak. Spadlé listí mi ševelilo pod nohami. Nevěděl jsem, nač pohlížet dřív a dál jsem klesal stezkou mezi překrásně zabarvenými duby a habry. Z čekané jsem vyrušil lesní káni. Vznesla se tiše do korun stromů. V těch místech jsem jí nezahlédl poprvé.

Sestoupil jsem až k hrázi rybníka u Muchovy boudy. Jeho hladina klidná jako velké zrcadlo a okolní stráně mne donutily vybalit foťák s širokoúhlým objektivem a začaly vznikat první scenérie podzimního Mariánského údolí.

Společnost na hrázi mi dělal osamělý rybář, čekají na svého kapříka. Kdo ví, zda se nakonec dočkal. Ale že ryby obývaly podvodní svět, bylo nad slunce jasné, neboť sem tam voda zašplouchla, tím kterak nějaký kapřík či jiná němá tvář vyskočila nad hladinu pro hmyz, či jen tak z radosti nad tím krásným podzimem.

Jeden snímek jsem věnoval i samotnému stavení – Muchově boudě, u níž právě zářily mimořádně žlutými barvami listy dvou bříz. Odrážely se pěkně na hladině. Chtěl jsem na snímku mít i rybáře, lovícího na protějším břehu u "Mušky", jak jsem si boudu s občerstvením a chovnou stanicí labradorů pojmenoval, ale zřejmně on se fotit nechtěl a tak odešel mimo záběr. I tak se mi snímek díky dvěma žlutým břízám zamlouval. Na čase bylo zas pokračovat dál. Jistě by se mohlo takto nafotit plno míst, například nedaleká mělčina s kachními budkami, vypadala v podzimní náladě hezky, ale kdyby na budce tak seděla jako kdysi jednou volavka, to bych určitě svoje kroky zastavil. Tehdy, když byla ta možnost zvěčnit popelavou harpunářku, jsem byl líný vytáhnout fotoaparát z batohu...  

Přešel jsem kolem brodu. Dřív jsem právě tam našel raka. Dnes tam již zádný není. Anebo o něm nevím pro jeho dobré maskování. A pak již podél Říčky, tedy vlastně proti jejímu proudu, jsem pomalým krokem po makadamové cestě vychutnával krásy Mariánského údolí. Právě tato místa od Muchové boudy až k rybníku Srdíčko jsou v celém údolí nejkrásnější. Nemohl jsem udělat svoji fotografickou zastávku jinde, než pod velkou skálou, jež byla porostlá tmavě zeleným břečťanem. To místo jsem si již dávno oblíbil. Na skále hnízdí konipas horský, pod skalou hned vedle cesty na břehu Říčky jsem loni na jedné olši objevil staré skorčí hnízdo. Jindy to zase byla plotice, úlovek čápa černého, pravděpodobně poplašeného procházejícími výletníky. Několikrát jsem jej v těch místech spatřil. Nedivil bych se, kdybych tam objevil přítomost výra. Okolní stráně jen zářily a všechna ta krása žlutého podzimu se odrážela v Říčce. A tak jsem hledal vhodná místa podél jejího toku k další zastávce – focení vody. Vybíral jsem si malé přepady, kdy si Říčka bublala svoji písničku. Rád poslouchám hlas vody, je mi příjemný. Věští život. V mělké, křišťálově čisté vodě se proháněli malí pstroužci. Obdivoval jsem jejich rychlost. 

V oblibě mám i jeden malý rybníček. Nebo spíš takovou louži. Většinu roku je část zarostlá travou, místy pokrývaly hladinu zelené řasy. Ty tak spolu s trávou krásně vynikaly svěží zelení žlutě zbarvenému listí. I tady je život. Pod hrázkou s mostkem vedoucím k "orlímu hnízdu" a dále na Hornek se zdržují skorci, nad rybníčkem vždy na jaře provádí své zásnubní lety konipasi horští. Vždy když je poprvé vidím, vím, že tu je jaro. Dočkám se svatebních rejů konipásků ale až za pět měsíců. Jednu zimu právě zde skončila pouť volavky popelavé. Buď ji skolily tuhé mrazy, jež tehdy vládly, anebo se na jejím odchodu z ptačího světa přičinil člověk. Koloběh života smrti ale jde dál, volavka posloužila jako potrava predátorům. Podle stop jsem při příští návštěvě poznal, že se potulovala kolem liška. Rybníček je domovem i nějaké vodní šelmy, jejíž stín jsem pod hladinou několikrát na okamžik zahlédl, však nikdy jsem nebyl sto určit tvora obývajícího okolní pobřežní porost.

Právě u popisovaného rybníčku jsem se zastavil s fotoaparátem, abych se pokusil vystihnout jeho podzimní atmosféru.

Dofotografoval jsem scénu a mířil dál podél Říčky malebným údolím.      

Ve chvíli, když jsem přicházel na další vyhlédnuté místo, abych tam nafotografoval širokoúhlým objektivem snímek vody,  zaslechl jsem o kus dál typický hlas: "ty-tý" A pak uviděl, jak na jedné větvi nad vodou mezi tím žlutým listím, přímo zářila malé azurová načepířená kulička. Ledňáček. No vida, zaradoval jsem se. Tak Tě zas rád vidím, adresoval jsem mu v duchu slova našeho shledání. Zarazil jsem se a po očku pohlížel na ledňáčka, sedícího ve vzdálenosti 15m ode mne. Zároveň jsem opatrně vytahoval druhý Nikon se zoom objektivem 55-300 pro dokumentační snímek drahokamu českých řek. Konečně jsem mohl teleobjektivem sledovat sedícího ledňáčka. Nemálo uplynulo a exponoval jsem první snímky. Roztrpčen z ovládání objektivu, jelikož ten má slabé místo v ručním ostření, které jsem musel použít. Stativ s foťákem a širokoúhlým objektivem jsem nechal na místě a obezřetně krok za krokem jsem zkracoval vzdálenost mezi fotografovaným objektem a mnou. Nicméně po prvních nekolika krocích mladý ledňáččí sameček poznal mé úmysly a odletěl. Vrátil jsem se tedy pro první foťák a obezřetně jsem kráčel podél břehu Říčky s nadějí, že jej ještě na okamžik zahlédnu. A stalo se. Tentokrát seděl těsně nad hladinou na jedné tenké větvičce. Pěkný pohled na něj byl a využil jsem stromu, abych se dostal ještě trochu blíž, než při prvním setkání. Zaostřit se mi ale opět moc nedařilo. Zlatá pevná třístovka, posteskl jsem nad technikou, jež spočívala v tu dobu ve skříni. Ledňáček se přitom odrážel i na hladině. Snažil jsem se zaostřit, jeden snímek s bídou vyšel, ale zase světlo mi nebylo nakloněno. Čekal jsem nehybně s prstem na spoušti, vypadal, že si sletí pro rybičku. Nakonec se tak nestalo. A když nad Mariánským údolím kroužila káně a dávala to hlasově svým "vié-vié" najevo, bistrý ledňáček natočil hlavu směrem ke korunám stromů a zjišťoval, zda mu nehrozí nebezpečí. Sám jsem za něj zůstal v klidu. Káně lesní, myšilov, si na ledňáčka nepříjde. To spíš pro pestrého rybaříka existuje hrozba v podobě dravce malého vzrůstu, avšak velkého lovce – krahujce obecného. A že jej v těch místech vídám. 

Nebýt dvojice turistů, jež se ukázala na cestě, možná by ještě ledňáček sedět vydržel. Odlepil se od větve a prutkým letem doprovázeným hlasovým projevem se mi ztratil za první zatáčkou. Opět jsem se dal do opatrného procházení kolem toku, s tím, že ledňáček mohl sedět kdekoliv, bylo třeba mít oči na štopkách. A opravdu. Netrvalo dlouho a zahléhl jsem jej notně dál než předešlá setkání, kterak sedí na pařezu nad vodou a číhá na rybičky. Dokonce se v jednu chvíli zvedl, myslel jsem, že odletí, ale jen na okamžik zatřepetel křídly na místě, po vzoru jihoamerických kolibříků, a vrátil se zpět na pařez. Vydal jsem se za ním s využitím stromů, za kterými jsem se schovával. Tak se mi podařilo k němu přiblížit na vzdálenost asi deseti metrů. Zatím ledňáček přeletěl, nevyrušen, z pařezu na slabou větev stromku nad vodou. Tam se usadil a sledoval pohyb v křišťálově čisté Říčce. Mezi listy žlutých odstínů mu to opět moc slušelo. Přikrádal jsem se k němu blíž a blíž a skoro nedýchal. Bez krytu a maskování se mi podařilo k velmi plachému ledňáčkovi dostat na velmi dobrou vzdálenost, která alespoň zaručovala, že na snímku lze poznat azurového rybáře. V té zimě mě hřál pohled na jeho krásně blištivé tělo, uzpůsobené jako dokonalá harpuna. Ale asi už se mu to nelíbilo, neboť v jedné chvíli poodletěl o kousek. A to jsem přijal s vděkem, vždyť se mi posadil nedaleko budky pro skorce. A tak vznikl snímek s budkou, jenž jsem na jaře sám instaloval a o kus dál sedícího ledňáčka.                         

Malý rybář po chvilce odletěl a já si už řekl, že se vrátím na cestu a půjdu po svých, už jsem jej nechtěl vyrušovat.

Makadamová cesta mne přivedla k rybníku Srdíčko. Stanul jsem na malém betonovém stavidle, kam sedává čas od času i ledňáček. Na rybník a jeho okolí byl vskutku skvostný pohled. Na protějším břehu se tyčily dva duby s listy v odstínech hnědé a za nimi se rýsovala krásně žlutý javor. Tu atmosféru jsem nemohl nevyfotit. Nad rybníčkem vysoko na obloze proletěl jestřáb. Obávaný dravec, ale ledňáček se nejspíš bát nemusí, tak malá kořist jestřábovi nestojí za námahu. Bodla by mu spíš kachnička. Vykročil jsem po hrázi vstříc nádherně vybarvenému javoru, abych si ji vyfotografoval lépe s detaily. Chvíli jsem se u ní zdržel, zatím co na druhém břehu, tam kde jsem před nedávnem stál a kochal se výhledem, prolétl ledňáček. Zdáli jsem jej pozoroval, nesl se letem blízko hladiny, načež usedl na dřevěné molo vedle stavidla. Po chvilce kamsi odletěl. I já jsem se pomalu vydal na odchod. Ještě jsem ale zavítal do ledňáččího království.

Učinil jsem tam objev další nory v jiné stěně, v ní mohli moji ledňáčkové vyvést první mladé, potom by to vysvětlovalo mé pozorování mladého ledňáčka při krmení druhých mladých, až pozdě v červnu. Dumal jsem tehdy nad tím, kde se tam ten mladý vzal.

Pak jsem vytáhl z kapsy metr a vyměřil jsem si jak hluboká je Říčka v místě u ledňáčků oblíbené větve. Naměřil jsem 50cm. To je totiž pro mne míra víc než zásadní. Plánuji si pořídit akvárium, jež by vyčnívalo jen desítku centimetrů nad vodu, přičemž dobře zatíženo bude obsahovat fotoaparát s nasazeným širokoúhlým objektivem a dálkovou spouští s rádiovým signálem a takto bych chtěl docítit podvodního snímku, kdy se ledňáček vrhá z větve do vody. Vrch plánuji zakrýt nenápadnou deskou, aby se ledňáček nespletl a nevletěl dovnitř akvária. Bezpečné ale pro něj bude, jelikož akvárium plánuji umístit při břehu, dál od míst, kam se běžně vrhá pod vodu.   

S dobrým pocitem jsem rychle vyklidil pole, ještě naposled se rozhlédl po Srdíčku. Ještě se se mnou rozloučil ledňáček hlasitým průletem nad rybníčkem. Pak již kvapně za přikusování čerstvého jablka spěchal cestou směrem k domovu. Prožil jsem opět jedno pěkné dopoledne s mým oblíbeným ledňáčkem v podzimně naladěném Mariánském údolí. Díky Bohu za ta místa!