Podzimní srpnové ráno.
Do ticha brzkého sobotního rána se pokojem rozezněl hlas mému srdci blízký. Ty-ty-ty-ty-tý-ty-tý-ty-tyty. Ledňáčkův budík v mobilu oznamoval, že je ta pravá chvíle vstát. Když tak učiním a odkopu se z teplé peřiny, mířím ihned k oknu. Nejinak tomu bylo i 20. srpna. Jasno! Zajásal jsem a věci už nabraly rychlý spád. Lehká snídaně – lupínky s mlékem, to abych měl z rána alespoň nějakou sílu, nasoukal jsem na sebe hnědý svetr, afarsky, vklouzl jsem do bot, popadl fotobatoh a už mě nikdo nezastavil.
Rázně jsem si to mířil k zastávce. Chvíle čekání nevadila. Ráno šel cítit chlad. Obloha na západě ještě potemněná, blyštilo se několik hvězd. Jakmile jsem však pohlédl před sebe na východ, věru tam se to barvilo. Miluji ten čas, chvíle, kdy noc jde pomalu spát. Autobus jel přesně podle jízdního řádu a nebyli v něm žádní opilci. Jen chlapská část rodiny, dva muži, táta, syn a vnuk – vášniví rybáři. Ženská část domácnosti přes sebe určitě hodila polštář a za dumání, zda ten její mužský je normální, snažila se ještě na hodinku, dvě, zabrat.
Cestou mě uchvátil pohled ke Kostelíčku. Za ním se rozvalovala mlha, tak hustá, že by se dala krájet. Mariánské údolí uvěznila mlha. Slunce, jež se stále ještě ukrývalo za obzorem, obarvilo husté mléko na oranžovo. Připomínalo mi to pomerančovou zmrzlinu. Jen si líznout.
Stejný výjev se rýsoval i směrem k Podolí. Na konečné v Mariánském údolí mi zavál do zad chlad. Vydal jsem se stejnou cestou, jako předchozí nedělní ráno. Měl jsem namířeno makadamovou cestou kolem sádkového rybníka a Kaprálova mlýna, polní cestou podél kukuřičného pole k místu, strništi a jetelině s rákosím, kde sídlí můj starý srnec. Tentokrát ale naděje vystřádaly zklamání. Balíky odvezeny, pole po orbě. U rákosin žádný pohyb. Nemělo cenu srnce zradit šouláním v blízkosti rákosin, než bych k nim obcházením přišel, zabralo by to čas a riskoval bych prozrazení. Namísto toho jsem trochu s hořkostí v srdci odcházel dále po polní cestě. Mířila k myslivecké chatě. Zasazena do akátového porostu, rozkládá se před ní políčko pro zvěř. Ačkoli je pozemek oplocený, několikrát jsem za rána přistihl srnčí pastvící se na kousku půdy opečovávaného myslivci. To ráno však políčko žádné štíhlé běhy srnčí nehostilo.
Před mysliveckou chatou se k nebi upíná stará košatá lípa. Místní tu kdysi vystavěli křížek.
Starý sad přiléhá k myslivecké chatě. Již dávno ztratil oplocení a jen místy rezavý plot a vydrolené betonové kůly oznamují, že pozemek byl za časů své slávy nepřístupný.
Otočil jsem hlavu k západu, mlha ustupovala, to bylo dobré znamení. Těsně před vyloupnutím slunečního kotouče jsem kráčel sotva znatelnou pěšinou s mokrou trávou sadem. Srnčí zvěř tu potkávám často. Starý sad je její idální domovinou. Má tu relativní klid, krytové podmínky mezi starými planými ovocnými stromy, taktéž potravy jí podmínky v sadu nabízejí dobré možnosti. Volné plochy se kosí a tak v části sadu vznikají pěkná zákoutí, kde se lze na každém místě setkat se zvěří.
Obezřetně jsem šoulal pěšinou a vyhlížel v místa s pokosenou trávou ve víru spatření rezavé skvrny. Za křovím, jež mi zakrývalo dobrý výhled, se ozval dusot. Stačil jsem se zorientovat a zahlédl v skocích srnčí tělo. Rychle jsem se přesunul o pár kroků zpět na místo s výhledem na louku v sadu. A právě tam kus srnčího směřoval. Srnčí dáma se uprostřed zastavila a jistila směrem ke mně. To už jsem jí měl bezpečně v hledáčku aparátu. Stála tam, upřeně zahleděna na cizince jež ji před chvílí vyrušil z odpočinku. Srna měla mokrou srst, ale nedala najevo svůj stud. Zato na mne začala bákat. Bau..., bau..., bau...! V její řeči to znamenalo, že tu nejsem zván. Několikrát jsem stiskl spoušť fotoaparátu a zvěčnil jí v atmosféře, jakou znám z podzimu. Ze snímku ten chlad jde opravdu cítit. Nakonec odpichovým krokem a následnými ladnými skoky mladá srna opustila scénu. Ztratila se mi až zase za hustými keři sadu. Pokračoval jsem dále pěšinou, prověřit místa, kde sad sousedí s pokoseným řepkovým polem. Přes díru v plotu tu často přechází. Tak tam taky nic, usoudil jsem podle obhlídce terénu, vracel jsem se tedy stejnou pěšinou ven z mokré trávy na polní cestu. Zahlédl jsem před keřem v louce srnčí kus. Až jsem sebou trhl. Vteřinu jistil ke mně. Srnčí po mé reakci taktéž vylekaně s bekáním odskočilo do křovisek. Kus jsem dobře nepřečetl, ale domníval jsem se, že šlo o srnce. Měl jsem pocit, že na hlavě nosí kostěnou ozdobu a taky pro světlejší barvu srsti. Snad měl namířeno k svojí nápadnici, jež jsem vyrušil a dostal se mu do větrníku pach mých stop zanechaný na pěšině, přes kterou jistě z hustého křoví přesazoval. Proto to leknutí a úskok do bezpečí.
Ze sadu jsem si všiml pěkného krajinného motivu. Starou rostlou lípu osvětlovalo slunce, její listy ještě více v ranním slunci žloutly. Za ní se rozprostírala mlha a nad ní vrcholky stromů na druhé straně údolí. Vyhledal jsem nejlepší kompozici a cvak. Další vzpomínka na krásné ráno utkvěla na kartě.
Vrátil jsem se na polní cestu a podél sadu jsem pokračoval k silnici a do další části revíru – za zemědělské družstvo.
Sluneční kotouč se mezitím už vyklubal nad obzor a paprsky ozařovaly kulturní krajinu. Šel jsem proti světlu, za JZD se po obou stranách silnice tyčila kukuřice, jež díky slunci zlátla. Představoval jsem si, jak by asi vypadal snímek divočáků, jenž by přebíhali asfaltku. Vzpomínám si na stejné místo a loňský rok, kdy tudy protáhla tlupa černé, prozradily to čerstvé zablácené stopy na silnici a taky klikatá brázda, jak volili cestu dozrávajícím ječmenem...
U remízu, rozlehlého neudržovaného kusu lesa s bujným podrostem, jsem odbočil vlevo na polní cestu podél sklizeného jetelinového pole. Remízem protéká potůček, je to ráj pro černou zvěř, jež při strouze má svoje kaliště. Srnčí zase mohlo vyjít na píci. Dva kusy skutečně byly na poli v zarostlém kousku zalehlé. Již z dálky sledovala dvě rezavá těla moji cestu k nim. Brzy se zvedly a odběhli. Sledoval jsem srnu se srnčetem, kterak během a skoky zmizeli v remízu.
Dostal jsem se až na hranici remízu a kukuřičného lánu. Střeží ta místa už řadu let bodrá kazatelna. Toho času prázdná. Odbočil jsem doleva a podél remízu a kukuřičného pole jsem mířil na nedaleké nevelké políčko. Je ze tří stran ohraničeno. Remízem a biokoridorem, jež se táhne podél polí až ke kříži u zahrad. V době nouze má na kraji louky v biokoridotu zvěř zásyp. Zatím ještě prázdný, ale brzy již určitě drobná dostane náhradu za obilí. Staré přísloví praví: "Poslední snop z pole, první zrno v zásypu."
Na políčku jsem žádný pohyb nezaznamenal, vrátil jsem se tedy znovu ke kazatelně a tentokrát šoulal mírně do kopce po polní cestě mezi lány. Vlevo kukuřice, vpravo povláčený lán. Zvedl jsem hlavu a ejhle. Oblohou letěl dravec. Způsob letu a silueta bezpečně prozradila jestřába. To také následně povrdil objektiv, sloužící mi vlastně jako dalekohled. S tím rozdílem, že mohu zaznamenávat snímky. Jestřába, i když letěl vysoko, musel vyfotografovat. Obdivuji jeho dravost a sílu, v neposlední řadě i jeho vzezření a um s jakým kličkuje lesem při jeho náhlém útoku. Toho roku jsem v lese nad Mariánským údolím objevil jeho mohutné hnízdo. Vlastně o něm vím už několik let, však tentokrát jsem si potvrdil, že se jedná právě o jestřábí domov. Tyčí se na vysokém modřínu, snad dvacet metrů nad zemí. O fotografování domácnosti lovců holubů a sojek nemůže být proto ani řeč...
Díky dobré spolupráci mezi místním JZD a mysliveckým združením je lán kukuřice rozdělem úzkým pásem pšenice. Je to pro snadnější lov černé zvěře, jenž škodí v kukuřičném poli. Nyní, když je pšenice zklizená, zbyl jen pás strniště. Na něm jsem sto metrů předemnou zaznamenal pohyb. Zaměřil jsem v místa teleobjektiv a srdce poskočilo vzrušením. Liška. Rezavou profikanou šelmu potkat za světla – to se jen tak u nás nevidí.
Podšitá zrzka s krásně bílým kvítkem o mne nevěděla, ale obrátila svůj pochod opačným směrem. Po strništi směřovala čárováním ke kazatelně v dolíku. Snad na ni nesedí muž s puškou, doufal jsem, zatím totiž vysoká kukuřice zakrývala výhled na dřevěnou stavbu. Zdánlivě nemělo smysl se za liškou dávat, nekrytý na strništi, navíc šustivém, jsem neměl šanci. Možná bych se rozhodl fotolov přerušit, nebýt zaujatostí srnčího kusu, jenž se objevil na poli a paběrkoval na zbytcích, jež nesebraly kombajny. Taky si pochutnával na travičce, čersvtě rašící mezi torzy pšeničných stébel. Zakrátko se na scéně objevil i druhý kus. Teleobjektivem jsem je obeznal jako dvě srny. Matku a možná její minuloroční dceru. Jako poslední se ukázal srnec. Později jsem zjistil, že se zvedl z lože vedle pasoucí se dcery. Trojice odemne vzdálena dobře přes sto metrů poklidně pastvila. Nejvíce mne zaujala hlava rodiny, parůžkář. I bez teleobjektivu jeho maska přímo stříbřitě zářila. Ve skutečnosti má srnec masku šedou. I když mnohdy šeď masky nepotvrzuje věk, často klame a ukazuje na staršího jedince, než kterým je, tady jsem měl možnost sledovat jeho mohutný krk, nesený téměř dole a jeho staré pronesené tělo. Na hlavě nosil vysoké vybělené parůžky. Polní srnec. Na výsady jsem mu přijít nemohl, až později při prohlídce snímků mi jednu krátkou přední přecijen ukázal. Stál předemnou starý srnec škůdník. A jak se ukázalo, nevybíravého chování. Když se přiblížil k roční čiplence, výrazně do ní parůžky drbl.
U těch tří se zjevila liška. Srnčího si nevšímala, ani ono jí. V pohodě si hledala hlodavce hned vedle srnce.
Měl jsem při sobě vábničku, zkusil jsem zavábit, zda se srnec chytne. Hlas říjné srny jej už nezajímal. Zase až za rok a to mu stačí. Zato liška zvedla hlavu. Napadlo mne z vábničky vyloudit hlas srnčete. Co to udělá s šelmou. Ale špatně jsem vábničku naladil, nebo odmítala hlas srnčete. Stále si vesele dál napodobovala roztouženou srnu. Srnčí na hlas nereagovalo, zato liška se pojednou začala vracet zpět proti mně. Až se mi tajil dech. Kolejí si to klusala k zajímavému hlasu. V mezičase ještě zkoušela myškováním lovit hraboše. Zaujal jsem pozici ležícího střelce. Schován za mírnou teréní vlnou bez sebemenšího pohnutí čekal jsem na okamžik, kdy se mi ukáže na horizontu. Tuhle šanci nesmím zkazit, přikázal jsem si. Ještě více jsem se přitiskl k zemi. Tak jako zajíc v loži. Hledáčkem jsem sledoval horizont, náhle se objevily její červenavé slechy. Opravdu je tu! Radostí bych vyskočil. Ale tváří v tvář lišce jsem musel být v tichosti a bez pohnutí. A již vystupuje na horizontu. Zastavila se, zahleděla na divného tvora, ležícího dvacet metrů před ní. V tu chvíli do téměř hrobového ticha cvakla závěrka mého Nikonu. Liška zvedla nos a rychle odskočila, potajnu pod horizontem, do strany za skupinu polního kvítí při kraji kukuřice. Ležel jsem stále nehybně a čekal, že mě bude z kvítí pozorovat, ale nestalo se tak. Po chvilce jsem slyšel v kukuřici cupitavé kroky. Patřily lišce, jež mne raději skryta obešla. Přechytračila mě. I tak jsem si z vzácného setkání odnášel dva snímky urousané lišky. Na výstavu nepřípustná, pro pochlubení se kamarádům výřez stačí.
Srnčí mezitím zmizelo v mezi stébly kukuřice, jen když jsem potom kráčel krajem plodiny a nakrátko zastavil, abych v stínu prohlédl výsledné snímky, vně to zapraskalo a už jsem slyšel jen lomoz. Až z uctivé mi vzdálenosti prozradil starý srnec krátkým, ale velmi hrubým zabekáním, nevoli z jeho zrazení.
Raději jsem se dal na polní cestu a po ní již pomalu k domovu. Cestou mne ještě potěšila samice motáka pochopa, pátrající nízko nad zemí po kořisti.
Zbývalo už jen vydat se podél biokoridoru ke kříži a lesem sejít na konečnou v Mariánském údolí. Při cestě u pásu stromů na mne čekalo milé překvapení. Zrakem jsem zrovna rejdil v trávě, když mě do očí uhodila bílá rozvětevná kost. Srnčí parůžek! Vždy mne zahřeje u srdce, najdu-li srncův kostěný útvar. Každoročně svoji ozdobu srnci shazují na podzim, na mě tam pěkný shoz šesteráka bohatě perleného čekal trpělivě deset měsíců. O to víc mne potěšilo, že doma při prohlídce archivu srnčích snímků z loňska jsem majitele ozdoby, jež jsem právě třímal pevně v dlani, zaznamenal navždy do digitální podoby. Rozpomenul jsem se, že jsem vlastně toužil najít jeho parůžky. A povedlo se.
Chvíli jsem shoz ohmatával, každý jeho záhyb, bohaté perlení. Hladil jsem jeho výsady a vždy při tom přemýšlím, co musel za dobu nošení prožít. Kolikrát jej srnec ostrouhal o kmínek, či nastavil proti sokovi v lásce.
Poté jsem ukryl vzácný poklad do útrob batohu a spokojeně se vracel k domovu, starší o pár hodin, ale bohatší o několik krásných zážitků. Prožil jsem svou atmosférou podzimní srpnové ráno.