O (ne)úspěšné datlí fotočekané.
Za příběhem z časů srnčí lásky stála, jak už to tak někdy bývá, velká náhoda.
Vydal jsem se toho dne autem k našemu mezinárodnímu brněnskému letišti Tuřany, kde u jedné z bran rád sleduji přílety a odlety velkých i menších dopravních letadel, jež s příchodem léta a dovolených zvýší charterovými lety svojí přítomnost na zdejším aerodromu. Okolí letiště mám též v oblibě pro pozorování a fotografování především drobné zvěře, jíž se daří na okolních polních kulturách. Je to ráj *1) zajíců, bažantů, koroptví a dokonce uměle vysazených, exoticky vyhlížejících kurů - orebic rudých. Obloze vládnou motáci, poštolky a káňata a v letní části roku všudypřítomní špačkové, jež se k nelibosti pěstitelů živí dozrávajícím ovocem v přilehlých zahrádkách.
O sněhulích a o setkáních.
Sněhule severní. Tento pták z čeledi strnadovitých, podobný velikostně naší pěnkavě obecné, však ve svatebním šatu vybarvený do slušivého bílo-černého oblečku, každý rok na podzim opouští své hnízdiště v daleké Arktidě a stěhuje se ve velkých hejnech k pobřeží Baltu či Severního moře, kde zimuje. A vzácně, v malých počtech, se zatoulá i do České republiky. U nás vyhledává povětšinou břehy velkých vodních ploch, jako třeba Rozkoš, rozprostírající se nedaleko České Skalice ve východních Čechách. Za své tradiční zimoviště si sněhule severní vybrala taky příbřežní oblasti Novomlýnských nádrží.
O popracovním fotolovu, aneb překvapení v trávě.
Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. A tak místo abych po náročné noční směně jel přímo do postele, zvolil jsem cestu do lesa, tam do míst, jež jsou mému srdci blízké. Poslední dubnový týden vůbec nepřipomínal svým charakterem počasí nejkrásnější období roku, kdy to v prvních hřejivých paprscích slunečního kočáru sluší rozkvetlým petrklíčům a bílým kobercům sasanek na svěže zeleném podnosu, jež zdobí každé jaro lesní chrám. Středeční ráno nedovolila plechová obloha proniknout ani jednomu paprsku slunce a hrozila, že se každou chvíli spustí déšť.
Předříjové Jeseníky.
Jelení říje se blíží a můj elán jako každý rok před tímto časem, vyvrcholením jelení lásky i fotolovcovy sezóny a jako každý rok sním o svém "Jesenickém" jelenu, coby srdcař, jež miluje severomoravské pohoří s nejvyšší horou Pradědem. Všude jinde se fotí lépe tato královská zvěř, jen v Jeseníkách je to opravdový boj, neboť zvěř tu vychází až za tmy a před svítáním zatahuje do bezpečí před člověkem - lovcem. Právě jelení říje je zlatým hřebem i pro ty, jež se starají o naši přírodu, pro myslivce, vlastně omyl - pro poplatkové lovce, hosty, kteří do moravských hor přijíždí z daleka, mluví cizí řečí, ale dobře si zaplatí "svého" říjného jelena. A byznys může fungovat. Bohužel, nájmy soukromých honiteb jsou vysoké a nějak se musí zaplatit... Smutné je, že se tak děje i ve státem vyhlášených rezervacích, které by podle mě měly být úplně bezzásahové.
Nedožil se říje...
Byl červenec a čas srnčí lásky za dveřmi. Každou chvíli srncům zapálí lýtka vůně řijných srn. Pobláznění mámením srnčích slečen, budou se snažit jim předat svoje geny a bojovat s ostatními soky, i když ne tolik, jako jejich mohutnější příbuzní, jeleni. V lesích okolo Líšně však bude jeden srnec chybět...
Večer s bažantí rodinkou.
Tak tohle je moje bažantí rodinka :-) Zatím neúplná, ale brzy začnou slepičky snášet vajíčka, sedět a zahřívat je a pak se z nich vylíhnou malá kuřátka...
Na návštěvě u malého mokřadu.
Všiml jsem si ho teprve nedávno, přiznávám, a to kolem jezdívám pravidelně. Hned u silnice je v lese situovaný mokřad. Není nijak rozlehlý, přesto mě okouzlil. Když jedno předjarní jitro vycházelo slunce a já kolem projížděl, zaujala mě vodní hladina s odrazem paprsků slunečního kočáru. Hned jsem si říkal, jak tam zastavím, abych si udělal snímek. Byl jsem ale po noční a čekala mě ještě jedna, tak se mi nechtělo zdržovat před spaním a jel jsem domů.
Motýlí anabáze na Mohelenské stepi
Poslední červencovou neděli jsme si s tátou, zapáleným fotografem motýlů, udělali výlet na Mohelenskou hadcovou step. Bylo teplo, což nemám moc rád, moc možností k schování vyprahlá step neskýtala. Slunce se ani na okamžik neschovalo za mrak. Žádný na obloze neplul. Alespoň že vál vítr. Suchá step ostře kontrastovala s pohledem na jadernou elektrárnu Dukovany a vodní nádrž Dalešice.
O Štístkovi a siluetě jelena zpod Ztracených kamenů...
S fotoaparátem na krku brouzdám po malebné české krajině již nějaký ten rok. V září 2014 tomu bylo již bezmála 10 let. Celý čas se snažím svým pohledem přiblížit všechen život v našich luzích, lesích a hájích, ba i u potoků a řek, zkrátka všude, kde to žije.