Předříjové Jeseníky

15. září 2016 | 23.31 |

Jesenicka_vychodovka_2016

Předříjové Jeseníky.

Jelení říje se blíží a můj elán jako každý rok před tímto časem, vyvrcholením jelení lásky i fotolovcovy sezóny a jako každý rok sním o svém "Jesenickém" jelenu, coby srdcař, jež miluje severomoravské pohoří s nejvyšší horou Pradědem. Všude jinde se fotí lépe tato královská zvěř, jen v Jeseníkách je to opravdový boj, neboť zvěř tu vychází až za tmy a před svítáním zatahuje do bezpečí před člověkem - lovcem. Právě jelení říje je zlatým hřebem i pro ty, jež se starají o naši přírodu, pro myslivce, vlastně omyl - pro poplatkové lovce, hosty, kteří do moravských hor přijíždí z daleka, mluví cizí řečí, ale dobře si zaplatí "svého" říjného jelena. A byznys může fungovat. Bohužel, nájmy soukromých honiteb jsou vysoké a nějak se musí zaplatit... Smutné je, že se tak děje i ve státem vyhlášených rezervacích, které by podle mě měly být úplně bezzásahové. Tam můžou jen lovci, ti vědí, znají jelení chodníčky, ochozy, jež jsou pro mě zapovězené, pod pohrůžkou tučné pokuty. Tudíž já si musím své jeleny hledat sám a paběrkovat na výpravách po turistických cestách, kde se tolik zvěře zahlédnout nedá. Ale neházím flintu do žita, cvičeným okem a disciplínou se zvěř dá vidět. Ne však každý den... Kupříkladu minulou výpravu do Jeseníků se mi ráno po východu slunce podařilo na hřebeni potkat laň, dokonce dvakrát po sobě, jednou brzy ráno za slabého světla a pak když jsem se vracel, to už bylo slunce vysoko. Dokonce zapózovala a já tak mohl vyfotografovat jelení dámu za plného světla. Tentokrát jsem chtěl prožít noc plnou hvězd přímo na hřebeni. Počasí se zdálo býti přímo ideální. Ale někdy se plány trochu změní. Z Brna jsem vyrazil o půl osmé večer, abych na Skřítek, sedlo, jež jsem si oblíbil, přijel po druhé hodině v noci. Vzal jsem to ještě přes Mikulovice, městečko v pohraničí s Polskem, kde jsem si zahrál na zloděje, když jsem při svitu baterky hledal stativ, zapomenuvší posledně u kamaráda Stani Fridricha. Musel jít spát a tak jsme si domluvili, že mi pomůcku fotografa nechá na verandě. Jenže opoměl sdělit, zda na přední, či zadní verandě. Já hledal napřed bez kýženého výsledku na té zadní... Ale vše se nakonec podařilo k spokojenosti mé i kamarádovy, neprobudil jsem jej.

Ještě když jsem od něj odjížděl čtyřicet minut po půlnoci k sedlu Skřítek, jsem plánoval ihned po příjezdu výstup na hřeben se spacákem, karimatkou, stativem a fotobatohem na plecích. Ale cesta do cíle, až tam kde vládnou noci opravdoví malí tvorové, mi trvala o hodinu déle, než původně měla. Krajem po silnicích jsem vůz brázdil pomalu, připraven, že mi každý okamžik může vstoupit do vozovky třeba vysoká. Hned v Mikulovicích můj bystrý zrak vyzkoušel ježek východní. Zastavil jsem a věnoval mu několik záblesků z mého foto-mobilu. Moc nepostál a tak na zveřejnění žádný snímek nebude. Hlavní ale bylo, že vyklidil silnici. Cestou dál už tolik ježků štěstí nemělo, míjel jsem je přejeté... Vysoká zvěř v místech, kde jsem ji očekával nebyla, ani častější srnčí, jen lišky a kočky mě "zdravily" kolem krajů silnic, taky dva zajíci, vyloženě horští, kteří znalí nebezpečí zkušeně odskočili do tmavého hvozdu nad Karlovou Studánkou. Ale překvapen jsem z nich moc nebyl, víc jednou z ušáka na Pradědu ve výšce 1350m nad hladinou moře. Cesta v neustálé pozornosti ubíhala pomalu a to se projevilo na dojezdovém času. Skřítku jsem dostál po druhé ranní. Dostavila se přirozeně únava a měsíc už svítil vysoko nad horami. Byť už jen jeho polovina, však přec silně. Měsíční svit potěší noční lovce, už míň pak nočního fotografa hvězd. Dokáže zamíchat kartami a ovlivňuje nepříznivě expozici. Předpisové nebe, vybízející k fotografování bylo směrem na západ, pozoroval jsem i Mléčnou dráhu. Dokonce i kompozice s horskými smrky by byla přijatelná, ale nakonec fotoaparát zůstal v batohu. Snímek by ovlivnilo osvětlení tamního Motorestu. A škrábat se hodinu nahoru na hřeben by už též nemělo pro noční fotografii smysl, jelikož i díky měsíci kvapem přibává v tu dobu světla. Raději jsem si tedy našel vhodnou polohu na odpočinek v autě a snažil se zabrat, s nařízeným budíkem na čtvrtou ranní. Spánek to nebyl nikterak kvalitní, budily mě světlomety kolem projíždějících kamionů. V dnešní době se musí mít člověk stále na pozoru... Na signál vstávání jsem procitl snadno. Ale k vrcholům jsem se vydal až v pět ráno... O to rychleji jsem musel přidat do kroku, abych stihl na vrcholu Pecný moment, kdy sluneční kotouč vyráží na svoji pouť dnem. Ještě za tmy mě od Skřítku vyprovázeli dva jeho praví králové, kulíšci nejmenší, jež jsou našimi nejmenšími sovičkami. Vždy mne potěší jejich vysoké pískání, nedávno mi paní štěstěna dopřála fotografovat v podhůří Jeseníků jednu kulíščí rodinku. Tentokrát jsem se musel spokojit právě jen s hlasovým projevem, leda bych viděl jako sova v noci... Výstup na Ztracené kameny vždy proklínám, neboť je to pěkný stoupák a pro kluka z rovin, který už bohužel s sebou tahá větší a větší bříško, namáhavý. Přecijen, už taky nejsem nejmladší... ...ale ani nejstarší a tak jsem zaťal zuby a táhl se s fotovýbavou stále výš, jen abych stihl být nahoře do šesté hodiny ranní, kdy koncem srpna vychází slunce. Po půl šesté světla šmahem přibývalo a já už pohřbil naději na setkání s vysokou zvěří. V horském pralese mezi Ztracenými kameny a Pecným vítali nové jitro kolohřivci - kosové s bílou náprsenkou, jinak také názvem horští. Ze srstnaté zvěře nikde ani chlup. Byl jsem však v divoké přírodě, kde se každým okamžikem může něco objevit za stromem, tak mě to drželo ve vidině, že snad... ale kdepak, vysoká se nechtěla ukázat. Nejspíš už byla dávno v svých denních stávaništích, za něž často využívá neprostupnou kosodřevinu. V ní se ztratí i mohutný jelen, jehož přítomnost v čase lásek králů lesa prozradí hluboké troubení. Při něm nejednomu lovci, či fotolovci běhá mráz po zádech. Ale na tento hlasový projev říje si budu muset ještě nějaký ten týden počkat. Jeleny rozohní láska až v září, tak to mají odpradávna v genech. Čas neúprosně linkoval slunci denní plán. Když jsem vystoupal nad hranici lesa, do pásma alpínských luk, roztroušených smrčků a kosodřeviny, sluneční paprsky již hladily vršky této nepůvodní dřeviny, vysazené v Jeseníkách za první republiky. Na vrchol Pecného, jež tvoří nevelká skalka, jsem přišel právě včas. Nad lesnatými horami vycházelo slunce. To byla odměna za stoupání v potu tváře. Užíval jsem si dosyta prchavé okamžiky a vítal nové ráno společně s linduškami, předvádějícími svoji leteckou akrobacii nad lukami a s křivkami, ozobávajícími na vrcholcích smrků semena šišek. Štěstí přeje připraveným. A to já byl, s fotoaparátem na krku jsem hledal vhodnou kompozici, dokumentující zrod nového dne nad Jeseníky. Širokoúhlý objektiv byl pro můj plán dobrou volbou, zahrnul do záběru nejen slunce, ale i vysílač, čnící nad nejvyšší horou, Pradědem, jež je moderním symbolem tamních hor. Jen si vždy trochu postesknu, že již nebylo místo pro původní kamennou rozhlednu, postavenou mezi lety 1904 a 1912, která svoji zkázu poznala zřícením v roce 1959. Třeba se jednou dočkám postavení repliky rozhledny... Zatím ji obdivuji jen z archivních černobílých snímků... Ale kouzelných míst je v Jeseníkách mnohem víc. Z vrcholových skalek na Pecném jsem obdivoval nejen panoráma s Pradědem zalité v ranním slunci, směrem na západ přes údolí, jež si na sluneční papsrky ještě muselo chvíli počkat, se tyčily další významné kopce Jeseníků.

smer_Keprnik

Měl jsem jako na dlani masív hřebenů Šeráku, Keprníku a Vozky a za nimi v oparu oblý vrchol Kralického Sněžníku. Kochal jsem se tím pohledem, byl k nezaplacení v tom tichu jitra v horách. Ale nic netrvá věčně a zlatý kočár stoupal výš a výš nebeskou klenbou. Nejvyšší čas vyrazit dál... Vyměnil jsem teleobjektiv za širokoúhlý objektiv, čekaje zvěř cestou k Jelení studánce. Šlo se mi ale špatně proti slunci a nepotkal jsem ani chlup. Jen stopy od vysoké na turistické stezce prozrazovaly, že ji jeleni využívají. Odváží se tu ale jen pod rouškou tmy. Obešel jsem Břidličnou horu a dostál Jelení studánky. Kamenná útulna, poblíž které vyvěrá věčně tekoucí pramen křišťálově čisté vody, hostí vždy nějakého poustevníka. I já jsem využil jednou její suché podlahy v době, kdy vládl nocí nečas. Vše vůkol přikryla mlha, pršelo a vítr divoce dul, až jsem si myslel, že odnese plechovou střechu... Srpnové ráno bylo proti tomu předpisové. Uchvátil mě pohled k Břidličné. Úbočí tvořilo rozlehlé kamenné pole, nekonečné lány borůvčí a řídký horský les se smrky a vtroušenými jeřáby. Samotný vrchol je kamenitý. A tuto scenérii přivádělo k dokonalosti ranní slunce, které celou stráň pod Břidličnou osvětlilo nádhernými barvami. Vydal jsem se tedy od Jelení studánky po žluté turistické značce k Čertově stěně. Stezka se vine do hlubin temných hvozdů kotlem mezi dvěma vrcholy. Uchvácený pozorovatel má po pravé straně stráně Jeleního hřbetu, po levici kamenná pole Břidličné. Stráň Jeleního hřbetu byla ještě odvrácená paprskům, ale dovedu si představit atmosféru místa při slunce západu. Náhle jsem v zeleném borůvčí pod Břidličnou zřel pohyb. Laň? Ne, srnec! Ale jaký.? Vysoký šesterák, silných lodyh, dlouhých zadních výsad a kratších předních, kterého jsem snad dole na jihu nepotkal. Horští srnci jsou houževnatí, musí, jinak by nepřežili v drsném klimatu Jeseníků. Nerušeně se pásl v borůvčí a toulal se strání ke skalkám. Měl jsem jej v hledáčku fotoaparátu jako na dlani. Byť byl odemne náš nejmenší sudokopytník vzdálen na 300 metrů, tiskl jsem spoušť. Vznikl tak snímek se srncem v horském prostředí.

srnec_b

I taková fotografie má své kouzlo. Pořídil jsem ještě několik snímků parůžkáři, načež jsem se otočil a hle, mé počínaní sledovaly dvě tmavá světla. Kamzičí dáma stála jako vysochaná v borůvčí nedaleko odemne. Srdce vzrušením hned bilo větší tepovou frekvencí, dlouho mi bohyně lovu Diana nedopřála pozorovat alpského přistěhovalce, jež je v severomoravských horách už přes 100 let doma. Setkání s ním je pro mne čím dál vzácnější. Moje kamzice je jednou z dvousethlavé populace, jež nyní volně běhá po Jeseníkách. A měla se mnou trpělivost. Dovolila mi zkrátit mezi námi vzdálenost o několik kroků, tak nás dělilo jen 30 metrů. Když už jsem se jí přestával líbit, dávala to vetřelci najevo zvláštním hvízdnutím. Varuje tak nepřítele i ostatní kusy. Stačil ještě krok blíž a kamzice se otočila jako na obrtlíku a ladnými skoky zmizela v dáli.

kamzik_stin

Nemělo smysl se za ní prodírat borůvčím mezi smrčky, fotolov skončil. Naštěstí jeden snímek ze série vyšel a i když ji a stráň Jeleního hřbetu ještě neosvětlovalo slunce, nechávám si fotografii kamzičí krásky v stínu jesenické divočiny, bude mi navždy připomínat ono setkání. Ještě naposledy jsem pohlédl na srnce, jež se pomalu vzdaloval a ztrácel v borůvčí, mezi skalkami a horskými smrčky. A já se vrátil zpět k Jelení studánce. Klikatou cestou dolů po stezce k Čertově stěně jsem toho rána podstupovat nechtěl, ale v plánu ji mám, jistě se i tam dá zažít dobrodružství a setkání s opravdovým rohatým - s kamzíkem. Okolí Břidličné a Jeleního hřbetu mají v oblibě... Od studánky, u které v minulosti hasil žízeň král s parožím bohatýra, aby posléze nesla jeho jméno, jsem se vydal pěšinou delší a náročnější trasou na Skřítek. Namířeno jsem měl k Alfrédce, původně lovecké chatě, jež ale jako turistická lehla popelem. Čekala mě náročná cesta, ale o to zajímavější, vedla kosodřevinou i horským pralesem, kde se za rána mohla objevit u každého mohutého smrku v borůvčí vysoká zvěř, ale i jiní obyvatelé Jeseníků. Plachý jeřábek lesní, jež miluje lesy s bohatým podrostem i mýtiny, kam dopadají sluneční paprsky. V rezervaci pod Jelení studánkou se právě jeřábci vyskytují. I díky přítomnosti mravenců, na jejichž stavby z jehličí může host v chrámu lesa hojně narazit. Dalším obyvatelem v zeleném královstí je i datlík tříprstý, glaciální relikt, svěděk poslední doby ledové ve střední Evropě. Černobíle zbarvený doktor stromů se liší od ostatních datlovitých nejen čepičkou, u níž vyměnil sameček barvu žlutou za červenou, ale i chybějícím předním prstem. Vpředu má dva, vzadu jeden, nazývající se vratiprstem, díky němuž všichni zástupci řádu šplhavců tak dobře šplhají po kmenech stromů. V Jeseníkách, jakožto i dalších pohraničních pohořích České republiky je vzácný, však přálo mi štěstí a několikrát jsem jej mohl v lesích severomoravských pozorovat a fotografovat. Naposledy v roce 2014 pod Ztracenými kameny. Od té doby, jakoby se po něm zem slehla. Pokaždé, když slyším bubnování do kmenu stromu, snažím se lokalizovat původce, ale vždy je pátrání po datlíkovi planým poplachem, odhalím datla černého, či nejběžnějšího ze strakapoudů, toho velkého. Tak jako srpnového rána cestou k Alfrédce. Ani jeřábek se neukázal a ze srstnaté zvěře jsem zahlédl na okamžik hřbet něčeho hnědého v zarůstající mýtině pod pěšinou, ale zmizelo mi to z očí příliš rychle, než abych zvíře identifikoval. Mohl tudy projít kolouch, srna, ba i rys, u nějž jsem mohl přehlédnout černé skvrnění... Při minulých toulkách jsem nad Alfrédkou našel jeřábčí peříčka, tentokrát žádné. Čím níž jsem zcházel, čistě smrkový horský les se měnil ve smíšený. Zaujaly mě dozrávající plody jeřabin, na kterých si brzy pochutnají ptáci. Mrtvou krajinu připomínala svým zjevem holina, zatarasená mnoha popadanými kmeny smrků, z nichž se staly souše. Mohutné vývraty svědčily o tom, že se místem prohnala vichřice. Těžko vzdorují smrky s mělkými kořeny v kamenité půdě síle větru, navíc oslabené kůrovcem. Řešením by bylo vysazení smíšeného lesa, v němž by byla pestrá druhová skladba a případný škůdce by se ani toliko rychle nešířil, jako v monokulturních smrčinách... raduji se, když vidím takovéto lesní školky, tak snad českým hvozdům nezvoní hrana. Stanul jsem u Alfrédovy chaty, tedy u jejích kamenitých základů. V blízkosti vyhořelé nocovny postavili několik chatek, bufet pro zimní hosty, holdující lyžím na přilehlé sjezdovce a nejnověji roubený altán s informační tabulí o historii místa. V kolejích po lesní technice jsem četl čerstvé otisky spárků vysoké. Přilákala je louže a dost možná navštěvují i malou studánku a pramínek, pod úrovní asfaltky. I já jsem zavítal v ta místa. A od studánky odletěl datlovitý pták. To jediné se mi z jeho siluety podařilo určit, víc už jsem nestihl a tajemného opeřence dál nezahlédl. U altánu na schodech se slunila šelma, rezavá domácí kočka a pod sjezdovkou parkovalo služební auto místního dřevorubce, jež tam prořezával náletové dřeviny. Nechal jsem Alfrédku za zády a vydal se po žluté turistické značce rozbitou asfaltkou. Slunce pálilo. Již vysoko na své cestě oblohou, mající barvu azuru. Západní oblohu ještě zdobil náš věčný souputník Měsíc, jakoby i on chtěl zřít na tu krásu pozdního léta v horách. Asfaltkou od Alfrédky se to až k rozcestí pod Ztracenými kameny vždy táhne. Dobrých osm kilometrů po vydroleném povrchu. Nemám v oblibě tu cestu. Však nikdy nevím, co za překvapení na mne čeká v přírodě... stop od vysoké v blátivích loužích bylo všude dosti a stráně kolem cesty s bohatým podrostem typickými biotopy jeřábka i jiných obyvatel horského lesa. V půli táhlé trasy k rozcestí mi udělaly velkou radost křivky obecné. Nejdříve jsem si všiml jednoho opeřence se zkříženým zobákem, kterak se napájí vodou z kaluže. Slušivý cihlově červený kabátek dokazoval, že tu hasí žízeň sameček. Při mém bližším příchodu k zdroji životodárné tekutiny křivčí elegán vzepjal křídla, odletěl a usedl na vršek mladého smrčku u kraje cesty, přímo naproti pítka. A hle, nebyl sám, coby společenský pták. Až pětice křivčích kamarádů poposedávalo na krajních větvích jehličnanu. Okukovali kaluž. Občas k ní slédl jeden pták, na vteřinku se napojil a hned zase frnkl na strom. Zachytit moment, kdy pije křivka se nedalo. Já se ale nevzdal a trochu jsem poodešel, sedl si na cestu a s připraveným foťákem v ruce vyčkával na chvíli, až zase typický obyvatel horských hvozdů přiletí k vodě. Stále se drželi na smrčcích kolem, až se jeden cihlově červený samec a olivově vybarvená samička snesli z větví na zem. To byla chvíle, na níž jsem čekal! Tiskl jsem spoušť Nikonu a na světě byly první snímky.

krivka_01

krivka_02

Přec v ostrém světle a s tvrdým stínem, mám z fotoúlovku radost. Zajímavé, že obě křivky nikdy nepily zároveň, vždy jedna druhou hlídala, sledovala okolí. A měla zřejmě proč. Vysoko nad lesem kroužil jestřáb, obávaný nepřítel pěvce se zkříženým zobákem. Musí se mít na pozoru i před bratříčkem lesního dravce, totiž před krahujcem, kterého na hřebenech Jeseníků téměř pokaždé vídám. Ve větvích smrčků se krátce objevil i lejsek, jež se nejspíš při podzimním tahu toulal krajem, míříc do teplých krajin. Inu, zato křivek jsem si užil dosyta. I po fotočekané u louže, když už jsem odcházel, seděli tito krásní opeřenci na větvích přímo nad hlavou a já se jen kochal jejich elegancí... I když už se v závěru výpravy dostavovala únava, setkání s křivkami potěšilo a hned se mi šlo s lepší náladou. Podsatně lehčí přístup do lesa měl motocyklista, jež kolem projel. Z nelegálního motokrosaře se vyloupl zaměstnanec Lesů České republiky, nejspíš jel označovat těžbu. Doba pokročila a tradiční a ekologicky přípustné koně dnes mnohde nahrazují stroje pracující na naftu... zatím co já po svých konečně dostál přístřešku na rozcestí pod Ztracenými kameny. Tam, kde jsem odpočíval pod vrcholovými skalkami časně z rána. Měl jsem tak za sebou hezký okruh. Svoji cigaretku si, sedíc na lavici, vychutnávala borůvkářka, jež mě měla za kolegu. Nechtělo se mi s ní vybavovat a tak jsem jen pozdravil a spustil se z kopce dolů. Ke svému cíli, na Skřítek, mi chybělo už jen patnáct stovek metrů. Cestou jsem míjel turisty, škrábající se do prudkého kopce, ve snaze zdolat vrchol o němž říká pověst, že ho vytvořil samotný pekelník. Po čertech těžký je výstup na Ztracené kameny. Pokaždé jej podstoupím, s tvrdohlavostí, nadějí, vírou a touhou potkat říjného jesenického jelena. Už se několikrát stalo, ale snímek, s kterým bych se mohl pochlubit, mi stále chybí... Tak třeba letos? Naschledanou, Jeseníky!                                          

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře