Motýlí anabáze na Mohelenské stepi
Poslední červencovou neděli jsme si s tátou, zapáleným fotografem motýlů, udělali výlet na Mohelenskou hadcovou step. Bylo teplo, což nemám moc rád, moc možností k schování vyprahlá step neskýtala. Slunce se ani na okamžik neschovalo za mrak. Žádný na obloze neplul. Alespoň že vál vítr. Suchá step ostře kontrastovala s pohledem na jadernou elektrárnu Dukovany a vodní nádrž Dalešice. Cestou na Mohelno jsem měl zážitek k nezaplacení - zřel jsem dudka chocholatého v letu podél silnice. Vypadalo to, jako by si dával závody s naším vozem. Šoférem jsem nebyl já, tak jsem si nemohl vyskakovat. Pochybuji, že ho tam ještě potkám. Vzácného ptáka z chocholkou často nevídám. Bylo to teprve moje čtvrté dudčí pozorování. Taky mě zasvrbil prst a už už by tiskal spoušť foťáku při pohledu na srnčí pár. Pobíhali na strništi po žních pšenice. Srna a za ní srnec s větrníkem u země. Opět ale viděni z auta. Srnčí říje je v plném proudu a tohle byl první letošní zážitek. Skromný, ale byl. Před Mohelnem jsme navštívili ještě step v Biskoupkách. Tam jsem viděl jednu obrovskou ještěrku zelenou, krásně vybarveného samce. Bohužel mi zmizel v trávě, bez snímku. Z Biskoupské stepi jsem si odvážel jen perleťovce malého, potěšili i dva otakárci ovocní, však už věkem starší. V cíli našeho výletu, na Mohelenské hadcové stepi mě překvapila suchá tráva a z ní na pár vteřin vykukující sysel polní. Stihl jsem jej dokumentačně vyfotit teleobjektivem, ale poněkud z dálky a i vlnící se teplý vzduch udělal své. Přesto potěšil, tohoho malého hlodavce jsem měl možnost spatřit teprve podruhé v životě. Na tamní stepi se jim daří. Žije jich tam 50-60 exemplářů. Snad někdy příště mi bude štěstí přát více... Mohelenskou step jsme prošli až k údolí Oslavy a tam u vody, tam mi to svědčilo. Stovky pestrých motýlic poletovalo nad řekou, vyznačující se čistou vodou. Vyhlížel jsem též klenot našich řek, ledňáčka říčního, ten se však nikde nezablýskl. Z ptačí říše mi ukázaly peříčka jen kachny divoké. Odpočívaly naskládané vedle sebe ve stínu u břehu a pramálo si všímaly mé přítomnosti. Spočinul jsem při nich krátce a užíval si tiše pohled do průzračné vody. Pak přišlo stoupání zpět po strmé stezce v prostředí mezi skalami na vrchol k stepní pláni. Čekal jsem ještěrky zelené, ale jen zřídka zašustila tráva, značíce přítomnost plaza. K ještěrčímu vystavování se nepřispělo ani několik turistů se psem, jež nám šlo naproti. Co naplat, na Mohelenské stepi jsem neviděl ani jednu ještěrku zelenou. Jen na okamžik se mi mihla jedna samice ještěrky obecné dole u řeky. Tak se mé fotoúlovky soustředily pouze na motýly. Všude se to hemžilo modrásky, nepolapitelnými okáči voňavkovými, též soumračníky a perleťovci velkými i malými. Tátu nadchlo několik exemplářů hnědáska květelového. Ale vřetenuška pozdní, kvůli níž na Mohelenskou step vážil cestu byla našim očím skryta. Nahoře ve větru létal krásný exemplář otakárka ovocného a dole u vody naproti tomu jeden otrhaný otakárek, jež už byl na sklonku svého života. Táta si ho přezdil na "starého tygra". Ale snímek jsem mu pořídil. Sice se nehodí do atlasu motýlů, přec patří k životu. Jako fotograf snímám naši celou krásnou a pestrou přírodu a vše co k ní patří. Výprava za poznáním života v neporušeném prostředí Mohelenské stepi byla úspěšná. Rozhodně se tam ještě vrátím. A nejen za světla. I pod rouškou tmy. Představa pozorovat a fotografovat tam na travnaté pláni s nádherným výhledem noční oblohu je pro mne víc než lákavá...
Perleťovec malý
Otakárek ovocný