O popracovním fotolovu, aneb překvapení v trávě.

1. červenec 2017 | 08.00 |

O popracovním fotolovu, aneb překvapení v trávě.

Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. A tak místo abych po náročné noční směně jel přímo do postele, zvolil jsem cestu do lesa, tam do míst, jež jsou mému srdci blízké. Poslední dubnový týden vůbec nepřipomínal svým charakterem počasí nejkrásnější období roku, kdy to v prvních hřejivých paprscích slunečního kočáru sluší rozkvetlým petrklíčům a bílým kobercům sasanek na svěže zeleném podnosu, jež zdobí každé jaro lesní chrám. Středeční ráno nedovolila plechová obloha proniknout ani jednomu paprsku slunce a hrozila, že se každou chvíli spustí déšť. Nezalekl jsem se a stoupal lesní cestou. Vychutnával jsem si plnými doušky přísun čerstvého vzduchu, dělal dobře mým plícím. Les i přes pošmourné jitro žil. Zpěv ptačích obyvatel se rozléhal snad z každého koutu. Zvedl jsem hlavu k vrcholkům stromů a hle, tam vysoko, pod korunou staré olše si prohlížela dutinu samička koňadry. Zmizela v ní, tak je tam asi doma, zaradoval jsem se. Pokukoval jsem po lejscích černohlavých, jež též k hnízdění využívají malé dutinové otvory, ale štěstí na drobné černobílé pěvce jsem ještě letos neměl. Z protější stráně se neslo volání páru žlun zelených. Pozastavil jsem se a zaposlouchal do jejich koncertu pro přírodu. Mám v oblibě šplhavce s červenou čepičkou a zeleným fráčkem, jež ošetřují stromy a svým dlouhým jazykem vytahují zpod kůry nežádoucí škůdce. Však mým hlavním cílem byl vzrostlý buk, v němž se usadil pár datlů černých a rozhodli se v jedné z dutin založit rodinu. Nepřekvapilo mě to, znám už léta letoucí ten strom a s potěšením sleduji výskyt největšího ze šplhavců, elegantního datla i jinde v okolí Líšně. Při svých toulkách s fotoaparátem na krku i bez něj mám letos obeznaných sedm dutin, v nichž potenciálně mohou hnízdit datli, všechny vytesané ve vzrostlých bucích. Brzy se je všechny chystám znovu navštívit a zkontrolovat, ale nejvíc se věnuji jedné. Již v březnu jsem byl svědkem, kterak si datlí pár upravuje použitou dutinu, přesto že si vytesali v stejném stomě novou. Umístil jsem na dohled datlímu domovu fotokryt a mohl se radovat z prvních vysněných záběrů. Ptáci si na maskovaný přístřešek časně na to zvykli a mým největším potěšením je vidět, že se, jinak plaší lesní obyvatelé, chovají přirozeně. Dnes již v suchu dutiny zahřívají snůšku bílých vajíček a co nevidět se rozrostou v rodinku; budou krmit hladové 3 až 4 krky. Na toto radostné i starostlivé období se těším, neboť těsně před opuštěním rodné hroudy vystrkují při krmení nedočkaví mladí datlíci hlavičky a poskytují tak fotografovi přírody pěkný motiv pro snímek. Letos to bude malá slavnost, neboť Česká společnost ornitologická vyhlásila datla Ptákem roku 2017.

A ono pošmourné dubnové ráno jsem se k datlům zase vypravil, jen tak na lehko, bez fotoaparátu, zkontrolovat stav, aby se mi lépe usínalo. 

Když jsem procházel kolem průseku pod vedením drátů vysokého napětí, zaujal mé smysly zvláštní ptačí hlas, nesoucí se odněkud z nízké trávy. Opatrně jsem se vlhkou trávou přibližoval zvonivému "crrrrrrrrrrrrr" vstříc a přitom jsem se snažil spatřit tajemného tvora, jež vyluzoval zatím neznámé c-vrčení. Vždy jsem toužil o setkání s lelkem lesním, nenápadným ptákem, jež se vyskytuje též na pasekách a holduje nočnímu životu, při kterém za letu lapá hmyz. Ozývá se právě takovým hlasem, monotónním "rrrrrrrrrrrrr" Vytáhl jsem mobil a zkusil pořídit nahrávku, na památku a pozdější určení druhu, kdybych už neměl více štěstí. Povedlo se. Hned na to jsem paseku opustil a spěšným krokem chvátal k autu a domů pro fotoaparát, div že jsem se na schodech nepřerazil. Lákala mě představa pokusit paní štěstěnu, tajemného ptáka najít a zvěčnit jej na filmové políčko. Za necelou půl hodinu jsem se na místo vrátil, vybaven fototechnikou. Postavil jsem se na vyvýšený betonový podstavec jedné že čtyř noh stožáru, abych měl dobrý výhled na paseku. Však po zvuku a jeho původci ani stopy. Vše se změnilo, když jsem do éteru pustil pořízenou nahrávku. V tom okamžení se kolem mě mihl malý stín a zmizel nedaleko na zemi, aby se za krátko mohl z travin vynořit, v letu mě minout a usednout na blízký keř, kde spustil své "crrrrrrrrrrrrr". A v tu ránu se z lelka vyklubala cvrčilka zelená! Nenápadně světle hnědě zbarvený ptáček, jehož jsem zatím znal jen z ornitologických knížek. Vytrvale vyzpěvovala, stoje na poměrně dlouhých a tenkých nožkách a nebála se ani trnů. V keřích byla jako doma. Já usedl na betonový sokl a přikrčen čekal jsem s fotoaparátem v ruce na příležitost k snímku. Ale nic lehkého to nebylo, často přeletovala z místa na místo v nejbližším okolí, nejspíš si hájila revír před "sokem", jež pro ni představovala nahrávka vlastního zpěvu. Neváhala se ani připlížit trávou až do mé bezprostřední blízkosti, tak jsem si jí poprvé mohl detailně prohlédnout. Nikdy nezapomenu na zkoumavý pohled malým očkem, jež na mě házela milá cvrčilka. Nakonec se několik snímků ve větvích okolních keřů podařilo, ale pořádně zaměstnala moji pevnou ruku a ostré oko, musel jsem zaostřovat manuálně, neboť automatika na mém 300 mm objektivu je porouchaná. Nepřál ani expoziční čas 1/80s a díky pošmournému ránu jsem musel zvýšit citlivost čipu na hodnotu 800. Přesto mám z těch několika málo záběrů radost a hlavně potěšení z prvního pozorování cvrčilky zelené v životě. Když už jsem jí v průseku pod dráty objevil, věřím v další krásná setkání se skrytě žijící cvrčilkou a těším se na zážitky z jejího fotografování.

V duchu jsem se s ní uctivě rozloučil a zamířil k rodince datlů. Cestou mě doprovázalo vzálené volání Ptáka roku 2017 a fotokryt byl na svém místě. Na víc už jsem nečekal a spěchal do postele. Usínalo se mi krásně s příjemným pocitem z úspěšné ranní procházky jarním lesem, spojené s prvním pozorováním cvrčilky zelené.                                                         

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře