O sněhulích a o setkáních.

O sněhulích a o setkáních.

Sněhule severní. Tento pták z čeledi strnadovitých, podobný velikostně naší pěnkavě obecné, však ve svatebním šatu vybarvený do slušivého bílo-černého oblečku, každý rok na podzim opouští své hnízdiště v daleké Arktidě a stěhuje se ve velkých hejnech k pobřeží Baltu či Severního moře, kde zimuje. A vzácně, v malých počtech, se zatoulá i do České republiky. U nás vyhledává povětšinou břehy velkých vodních ploch, jako třeba Rozkoš, rozprostírající se nedaleko České Skalice ve východních Čechách. Za své tradiční zimoviště si sněhule severní vybrala taky příbřežní oblasti Novomlýnských nádrží.

Poprvé jsem se s touto severskou cestovatelkou setkal v prosinci 2016, právě u Nových Mlýnů, poblíž obce Strachotín. Toho dne vládla taková zima, že jsem se na jihu Moravy cítil jako u Baltského moře. Pátrání po sněhulích mi znepříjemňoval silný vítr, ostře štípal do jediného nezahaleného místa; do obličeje. I to stačilo. Dlouho jsem procházel po stezce kol břehu a drobní ptáci nebyli k nalezení. Možná unikali pozornosti na zarostlé betonové hrázi, podobné schodům k vodě. Už jsem své hledání chtěl ukončit a sám sebe se ptal, proč se vlastně dobrovolně vystavuji nepříznivým povětrnostním podmínkám. Ale touha vidět onoho ptáčka, který ač drobného vzezření, váže takové daleké trasy, byla větší než vrtochy zimního počasí. Fascinuje mě ptačí svoboda a vžívám se do sněhulího peří, co vše muselo na cestě ze severu, až k nám na Nové Mlýny, prožít a překonat. Tehdy na sklonku roku 2016 se mi sněhule nakonec podařilo objevit jak paběrkují na nízké vegetaci, zarůstající mezi betonovými schody. Hned mě ten pohled zahřál u srdce a radost byla o to větší, když jsem si od Nových Mlýnů odvážel i dokumentační snímky vysněného opeřence.

Uplynul rok a opět mě popadla touha, vidět a nafotografovat vzácného zimního hosta. Na sněhulích již se vystřídala slušná řádka z ornitologické či fotografické obce a všem těm se výlet vydařil. Protože mám to štěstí a autem jsem u nádrží, nad nimiž se tyčí vysoké kopce Pálavy, během půl hodinky jízdou z Brna, navštívil jsem zimoviště sněhulí už třikrát. Ale ani jednou mnou nebyly zastiženy. Měl to změnit předposlední den roku, kdy se počasí trochu umoudřilo a přestal foukat vítr. Lepší záběry by byly jistě na sněhu, ale ten byl v končinách jižní Moravy snad vzácnější, než sněhule. Za vděk jsem vzal slunci, jež o sobotním dopoledne rozehnalo mraky a paprsky osvítily jižní kraj a ráj vinařů. Zatáhlo se, až když jsem vystoupil z auta u rybárny a směřoval k hrázi u Strachotína.

Když jsem procházel kolem zapáchající vody malého rybníčku, zpod sítě, kterou měli správci zakrytý betonový přepad, vyplašeně vyběhly dvě slípky zelenonohé a rychle se ztratily v okolní husté keřové vegetaci. Slýchávám tam i pronikavé zapískání klenotu našich řek – ledňáčka, však divím se, že je i na takových znečištěných vodách. A už stačilo jen přejít mostek a pěšinkou nahoru na hráz, k Přístavišti.

Oproti loňskému roku panovalo u vod pod Pálavou přívětivější počasí, foukal jen mírný vítr. Přesto kapuce bundy přišla vhod. Rozhlížel jsem se v širou dál, neuvidím-li nějaký druh kachny. Co se týče ornitologického hlediska, hladina rozčeřená vlnami zela prázdnotou, nad vodami občas prolétl některý z velkých racků či vysoko na nebi protáhlo hejno kormoránů a husí. Tak jsem se zaměřil na pátrání po sněhulích severních. Pomalým krokem jsem procházel hrází podél břehu a kontroloval nízkou vegetací prorostlé betonové schody, v touze spatřit vzácné zimní hosty. Ale nikde ani pírko, div jsem si oči nevykoukal. Když v tom se v dáli na hrázi objevila postava, třímající v ruce stativ a fotoaparát. Fotograf. A najednou tento odložil na zem batoh a přikrčen, plížil se podél schodů. Určitě tam má sněhule, řekl jsem si a rychlým krokem, postupně zvolně, opatrně, abych nevyplašil úlovek, jsem mířil ke kolegovi. Ten se mezitím napřímil, schoval fotoaparát do batohu a se stativem v ruce a dalekohledem na krku pokračoval hrází naproti. Pokynul jsem mu, pozdravili jsme se a on mi potvrdil, že fotografoval sněhule. "Támhle jsou tři", ukázal do míst nedaleko od nás. "A jsou hodné, pustí vás k sobě tak na 3 až 4 metry.", dodal. Koukl jsem a opravdu! Trojice drobných ptáčků sbírala na zemi semena trav, na dohled dvou milovníků opeřenců. Zaradoval jsem se. Větrem ošlehaný muž se mi představil jako Pavel Forejtek. Ano, vybavil jsem si zkušeného ornitologa, jehož jsem dosud znal jen z prostředí internetu. Krátce jsme prohodili pár vět, popřáli si vše nejlepší do nového roku a pokračoval ve své procházce dál. Bylo to příjemné setkání u sněhulí. Pan Forejtek odešel a já se šel blíže přivítat s těmi krásnými ptáčky.

Šťastné to schledání po roce. Sněhule tu a tam vyzobávaly ze zarostlých schodů, co jim bylo dobré a při tom byly velmi živé. Stále v pohybu. Cupitali. Fotografování proto nebylo z nejlehčích, musel jsem za nimi, někdy i po kolenou, přikrčen, nebo kryt terénní překážkou, abych se k nim dostal nepozorovaně co nejblíže. A v ruce jsem držel fotoaparát a těžký objektiv s ohniskem 200 – 500 mm. Chvíle strávené se sněhulemi jsem si užíval a pohled skrz hledáček mého Nikonu těšil na duši, když jsem zrovna netiskl spoušť, ale čekal trpělivě na vhodný okamžik. Ptáci si odemně drželi odstup, nejblíže jak už avizoval pan Forejtek, dobré čtyři metry. Příležitost, kdy mi byly téměř na dosah přišla, když se ke mě po hrázi přibližovala dvojice doprovázená psem. Vyčkal jsem strnule a jakmile se pejskaři přiblížili k ptačí trojici, ta mířila mě, přímo před objektiv. Stejná situace se opakovala, když se ke mě a sněhulím z druhé strany blížila trojice birdwatcherů se štěnětem. Měli stativový monokulární dalekohled. V uctivé vzdálenosti rozbili své pozorovací náčiní, psík poslušně zalehl a já též zůstal na svém místě, aby se pozorovatelé mohli pokochat vzácnými severskými návštěvníky. Po chvilce usoudili, že už jim pohled stačil a vraceli se, odkud přišli. Já čekal a sněhule zase procupitaly kolem mě. Záběr stíhal záběr. Snad mi alespoň jeden výjde, přál jsem si. Ještě hodnou chvíli jsem si užíval blízkou přítomnost drobných strnadovitých, když v tom se v dáli na hrázi objevila postava s fotoaparátem. Přicházela ve směru od Přístaviště a já zůstal s očekáváním u sněhulí.                    

Mezitím se ptáci trošku vzdálili. Fotograf přišel až ke mě, pozdravili jsme se a prozradil mi, že by taky rád ty sněhule. Takové jsou to hvězdy. Svěřil se mi, že je ještě nikdy neviděl a já byl nyní ve stejné roli jako můj průvodce, pan ornitolog Forejtek. Slovo dalo slovo a už od prvních chvil se mi zdálo, jako když mluvím se svým já. Inu, stejná krevní skupina. Ten příjemný pán mi mluvil z duše. O tom, jak fotografuje přírodu, ptáky, jeleny i srnce v říji, mluvili jsme o životě na Šumavě, o rostlinách v Bílých Karpatech, o birdwatchingu v Anglii, ptačím roku... Vše korunovalo, když jsem přiložil svůj fotoaparát k jeho nádobíčku. Měl stejný teleobjektiv, jen místo mého Nikonu D7000 třímal "Dé pětistovku". Ta je mým snem a možná pro rok 2018 novým tělem, nahrazujícím stávající zrcadlovku nižší řady. Na svůj fotoaparát pěl jen samou chválu, jak by také ne, je vynikající, jen ta pořizovací cena... A tak mu ukázal objekty našich tužeb a začali jsme spolu fotit sněhule. Pán byl nadšený a já též. Obdivoval jsem jeho přístroj, který sériovým snímáním dokáže vypálit dávku jako z kulometu. Narozdíl od střelné zbraně však smrtelně nezraní, uloví pouze na paměťovou kartu prchavý okamžik ze života přírody. Oběma se zadařilo a pán se podělil o své záběry zedníčka skalního, pestrobarevného klenotu, jež v letu červeno-černými křídly a zvláštním letem připomíná motýla a jež pravidelně zimuje v počtu dvou exemplářů na kolmých skalních stěnách Pálavy. K nám přilétá tento pták z jeho domoviny, z alpských velehor. 

Zeptal jsem se, jestli vystavuje fotografie na internetu, pán však opáčil, že fotí spíše do šuplíku, tedy pro sebe. "Není to škoda? Znáte Klub fotografů přírody? V něm jsem já a pokud chcete, můžete v něm působit též, pokud vás fotografování přírody hodně baví." Slíbil, že si stránky klubu vyhledá a přihlásí se. Seznámil jsem jej o klubových akcích a publikačních příležitostech a pán, jež se mi posléze představil jménem Jan Kopecký, vypadal, že ho moje pozvánka zaujala. Dozvěděl jsem se též od něj, že v kraji pod Pálavou je poslední den na dovolené a poté z malebné vísky Klentnice odjíždí domů, do Českých Budějovic. "Tak to znáte Zdeňka Ondráška?", otázal jsem se pana Kopeckého, zda mu něco říká jméno dalšího z výborných fotografů. "Jasně že jo." Svět je malý a o náhody tu není nouze.

Rozloučili jsme se ještě posledním pohledem se třemi sněhulemi severními a společně se vydali k odchodu. Honza, jenž mě vyzval k tykání, měl v plánu ještě navštívit zedníčka, já musel domů pomáhat s přípravou bramborového salátu. S sebou neměl vizitku, ale ujistil mě, že kontakt na něj naleznu na internetu, na webových stránkách Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Působí na katedře medicínské biologie. Takový je Prof. RNDr. Jan Kopecký, CSc. Skromný člověk, milovník přírody a fotograf. Věřím, že jsme se spolu neviděli naposledy. Fotografování přírody je o krásných setkáních.                       
                                                         

Dodatek autora:

Vám všem, kdož jste dočetli mé povídání O sněhulích a o setkáních, přeji vše nejlepší do nového roku 2018!

Radim Kalivoda