Fotolovec | O (ne)úspěšné datlí fotočekané.

Ten strom znám už drahně let. Ční k obloze osamocen, v habrovém hvozdu, s tu a tam vtroušenými duby, borovicemi a břízami. Jeho hladká a šedá kůra mi vždy imponuje, když jí prosvítí zář paprsků, proniknuvších skrz listoví.

Není to žádný pamětník Marie Terezie, však statnost "mému" buku nechybí. 

Je to již dávno, kdy jsem procházel touto částí lesa v mém milovaném údolí, nedaleko rodné Líšně. Už z dáli mi zrak přistál na šedém kmeni, v němž mistr tesař - datel černý umně vytvořil postupně tři velké dutiny nad sebou. V ještě neolistěném lese na sivé kůře otvory působily jako tmavé oči. Přitahovaly moji pozornost. Takové dutiny v lese nikdy nejsou prázdné. Bytová krize se týká namnoze i ptačích druhů v naší přírodě. A i když byly dutiny v buku vysoko, díky svažitému terénu bylo možné pozorování v úrovni očí. I zaměřil jsem se tehdy na tento strom, zaznačil jsem si jej ve své mapě tipů, kam později vyrazit na obhlídku. A vskutku už v první jaro jsem na zmíněném místě měl tu čest fotografovat elegána, oděného v černý šat s červenou čepičkou na hlavě. Byl to pro mne nádherný zážitek, sledovat datla v hledáčku a mít jej díky teleobjektivu jako na dlani. Další jaro jsem se na místo vrátil opět a v buku mezitím přibyla další dutina. Pronikavé "Klííéé" a horlivé bubnování, nesoucí se jarním lesem mě nenechalo na pochybách. Datli si za své hnízdiště opět zvolili statný buk. To už jsem byl nachystán v pevném fotokrytu, v němž jsem strávil každou volnou chvíli celé jaro i začátek léta a zde jsem též byl svědkem hnízdění datla, jež se o strom dělil s tajemným lesním obyvatelem, s holubem doupňákem.

Doupňáci nejsou jen tak ledajací holubi z města. Na rozdíl od těchto domestikovaných ptáků mají světlejší zobák a oko černé, jako noc. Krk jim pak září kovově lesklými peříčky. Jsou to učinění elegáni. A hlavně hnízdí pouze v stromových dutinách po datlech, na rozdíl od "měšťáků", jimž k bydlení stačí klidně i okenní parapet. 

Setkání s tajemným doupňákem jsem od těch časů měl jen poskrovnu, hledám je každé jaro, když přiletí ze zimoviště. 

A letos? 

Při návštěvě lokality s křehce krásnými kosatci nízkými se z protější stráně ozýval pár doupňáků! Ó, jak já to jejich houkání slyšel rád. "Ale odkud?", přemítal jsem v hlavě a už si jejich hlas lokalizoval a ukládal v své imaginární mapě terénu. O několik dní později, při druhé vycházce s makroobjektivem k něžným květům kosatce holubi mlčeli, za to se z těch stejných míst ozvalo mně známé "Kri - kri - kri" a z korun stromů se vynořil letící datel. A tak jsem si prodloužil neplánovaně cestu domů, s cílem objevit strom, v němž možná hnízdí datel i holub. I vskutku, povedlo se. Nabral jsem ten správný kurz do údolí a pak mírně vzhůru, kopírujíc turistickou značku. Nejdřív jsem zřel holubí pár, odpočívající vysoko na silné větvi buku. Jak mě, byť i z dálky, ostražití ptáci spatřili, odletěli. Nedaleko odtud se mi z jiného úhlu pohledu mezi stromy odhalil rozložitý buk, v jehož kmeni zely dva otvory. Objev byl na světě. Sic bez důkazu, však přítomnost páru doupňáků tak blízko dutiny byla více než výmluvná. Ovšem záhy má radost krapet zhořkla, když jsem na lesní půdě poblíž doupného buku učinil nález černých chmýříček s několika vtroušenými černými rýdovacími pery. A kosovi černému nepatřily. Pachatel zanechal vizitku - vytrhnuté hladce - pernatým dravcem, nikoliv vykousnuté, což mívá na svědomí srstnatá šelma. Vše nasvědčovalo tomu, že se zde odehrálo drama se špatným koncem. Nejspíše jestřáb ulovil datla. A to přímo na hnízdišti nebohé oběti. I takové příběhy někdy píše příroda, ač se to nám, citlivým lidským bytostem, může zdáti kruté...

Na památku nálezu jsem si jedno ocasní pero vzal domů, kde skončilo pečlivě zařazené, mezi už pěknou řádkou rozličných ptačích kabátků v rukou náruživého sběratele.

Víc než hromádku černých peříček jsem neobjevil, ani jsem se v blízkosti dutin nechtěl drahně zdržovat... Zevrubnou rekognoskací terénu jsem zjistil, že tady doupňáka z úrovně očí nenafotím, neboť otvory jsou orientovány na špatnou stranu. Pokud bych však zůstal zamaskován v "hejkalovi" ve stráni nad hnízdním stromem, mohl by se snad poštěstit snímek odpočívajícího holuba na některé z větví bukového velikána. Jestli tento plán vyjde, ukáže teprve čas. 

Novou lokalitu jsem si uložil v paměti a rozhodl se věnovat alespoň jednu fotočekanou na tradičním místě, u "mého" buku. Leč počasí celý druhý dubnový týden nepřálo. Ačkoliv už dávno zima předala vládu jaru, zalíbilo se jí prostřednictvím aprílového počasí krapet poškádlit nejkrásnější období v roce. Zima, silný vítr a zatažená obloha. Tyhle podmínky do lesů moc netáhly. 

Konečně s pátkem nastal zlom a sobotní jitro mě z postele vytáhlo slunce. I vichr byl jako zázrakem ten tam. Prognózy meteorologů vycházely příznivě, tak jsem vše vsadil na jednu kartu a připravil se na podvečerní čekanou. Vnímaje i to, že vstávání do práce následující ráno nebude z nejlepších... 

Trocha odpočinku a konečně nastal ten správný čas. Vyrážel jsem vozem na krátkou trasu právě v půl šesté. O dvacet minut později už jsem spěšně stoupal lesní cestou k průseku s dráty vysokého napětí. Odtud sotva znatelnými pěšinkami neomylně do toho správného lesa. Tam v přítmí proběhla má proměna. Na přetřes přišel "hejkal", dvoudílný maskovací oblek s 3D třásněmi, připomínající lístečky stromů. Spolu s kuklou na hlavu a rukavicemi tvoří dokonalý celek každého fotografa přírody, jenž chce splynout s prostředím. Teď už jen zbývalo rozbalit stativ, nasadit 500 mm teleobjektiv se zrcadlovkou Nikon D500, přes celou sestavu přehodit ultra lehkou maskovací síť a mohl jsem zvolna vyrazit k známému doupnému stromu. 

I dostál jsem po chvilce bezpečně svého cíle a usadil se ve stráni při patě mladého habru, s výhledem na dutiny. Doupný buk jsem měl přibližně na 15 metrů vzdušnou čarou. Sem tam nějaká větvička překážela v hledáčku Nikonu, ale čert to vem. Ten večer mi šlo jen o rekognoskaci situace a případný snímek by byl jen přidanou hodnotou, učiněnou třešničkou na dortu. Namířil jsem tedy teleobjektiv na nejlépe odkrytý otvor, doufaje, že zrovna tento si letos datlí pár zvolil za své bydliště. A čekaná mohla začít. Spoza maskovací sítě jsem sledoval krásné přírodní divadlo, v němž figurovalo hojné zpěvné ptactvo, jenž se ještě před koncem dne snažilo oslavit své místo na slunci. Každou chvíli to v lese bubnovalo. To strakapoudi prostřední oznamovali svojí přítomnost a za halasného pokřiku přeletovali ze stromu na strom. V dáli byl občas slyšet i datel a to jsem vždy zbystřil, v domnění, že ohlásí přílet k dutině, jak to mají ve zvyku tito doktoři lesa s černým frakem a červenou čepičkou. Jednou to však byla sojka, jež dokonale imitovala kontaktní datlí volání. Málem mě převezla, nechal jsem se zlákat oním hlasem, až mi vzrušením vystoupal tep. Ale pak se ukázala v koruně buku ona. Krakonošova práskačka. Měla ho dobře naučeného, musela jej ze svého okolí znát. To mi též dodalo naději, že se přecijen kýženého šplhavce dočkám. Další z čeledi datlovitých, jenž o sobě dávala nahlas vědět, byla žluna. I když se její volání neslo večerním lesem dále od doupného stromu, tak i ona si mohla letos zabrat některý z devíti oválných otvorů "mého" buku. Čekal jsem dál, zatím co večerní světlo se opíralo o strom s šedou kůrou. Krásně osvětlovalo dutinu, na níž jsem měl namířený fotoaparát. K dokonalosti záběru chyběl už jen nějaký ten ptačí prvek. Vzpomínal jsem na Blonďáka. Tak jsem si pojmenoval jednoho místního datla černého, jenž měl z části křídla světle hnědá.

Díky tomu jsem jej vždy snadno identifikoval. Kdo ví, kde je Blonďákovi dnes konec, fotografii jsem pořídil v dubnu 2020. 

Sluneční kotouč na malou chvíli kouzelně prozářil les na západě. Neodolal jsem a tuto scenérii si zaznamenal alespoň na mobilní telefon. Na snímku zpod maskovací sítě tím vznikl celkem pěkný bokeh. Nedlouho poté už paprsky slábly a já věděl, že čekaná je pomalu u konce. Dával jsem datlům posledních deset minut. Ani nocovat nikdo nepřiletí? "Nu což", přemítal jsem. "Že bych tu umístil fotopast, aby mi napověděla, co zde žije, když zrovna nemohu?" Myšlenka na možný úlovek z přístroje reagujícího na pohyb, mi bůh ví proč, vnukla kunu lesní. Kterak v noci šplhá po kmeni a šmejdí mlsně kolem dutin... A věřte nebo ne, to zvíře se mi zhmotnilo. Já nevěřil. Vlastním očím, co že to vidím?! Kde se vzala, tu se vzala, přímo v koruně "mého" buku si hověla lasicovitá šelma s medovou náprsenkou. Velká škoda, že jsem neměl před svými zraky ten moment, odkud se ona kuna do koruny vyhoupla. Musela nepozorovaně vyšplhat z nějaké dutiny na odvrácené straně buku. Možností měla hned pět.

Šelma krátce zkontrolovala okolí, aby se následně vydala po větvích mrštnými skoky na svoji noční loveckou výpravu. A mě zanechala žel nepřipraveného. Fotoaparát jsem měl orientovaný na výšku, už nebylo moc šancí v nastálém okamžiku uvolnit aretační šroub u stativové patky objektivu a ten v momentě přehodit na šířku... Alespoň pohledem skrz maskovací síť jsem si užil vzácné chvilky s šelmou, jíž se v našich luzích a hájích říká  "větevnice". A díky kamufláži o mě kuna neměla ani ponětí. 

Zkusil jsem opatrně sejmout fotoaparát ze stativu a zkusit snímek z ruky, ale na úspěšné zaměření objektu mého zájmu bylo už pozdě. Zmizela z dohledu, vstříc ostrému protisvětlu zapadajícího slunce. 

Co naplat. Nevyšlo to teď, vyjde to jindy. Heslo, jehož se držím. Nikdy se nevzdávám. 

Už jsem chtěl balit, když tu najednou přiletěl celkem blízko strakapoud velký, usednuvší na kmen břízy. Pod sítí mě nijak neregistroval a hleděl si svého. Třísky jen létaly při shánění potravy. Využil jsem situace a náš nejběžnější šplhavec se stal nakonec mým jediným a vděčným fotoúlovkem. 

Když pak strakapoud odletěl kamsi do útrob tmavého lesa a žádný datel, ani jiný možný, či nemožný obyvatel dutin v buku nebyl v dosahu, odhodlal jsem se sejít přímo ke stromu, abych propátral nejbližší okolí. A pak do sebe najednou vše zapadalo: Všiml jsem si několika letek strakapouda velkého, i datla černého. Způsob vyškubnutí z nebohých obětí byl víc než výmluvný. Překousnutá brka ihned odkázala na srstnatou šelmu. A když jsem rovnou u paty buku, pod dutinami objevil hromádku typického podlouhlého trusu, jež navíc obsahoval kromě srsti i zbytky ptačích peříček, bylo nad slunce jasné, kdo je tu pan, či paní domácí. Větevnice! Tak proto žádný šplhavec s večerem nepřiletěl, byť jen na nocování. Vědí dobře všichni opeřenci, koho by měli za společného podnájemníka. Bylo by to učiněné ptačí harakiri.

Nejnovější objev ostře kontrastoval s původním záměrem - fotografovat datla, žlunu či holuba doupňáka právě zde, však pokud vše výjde, mohu se těšit na zvědavé kukuče mladých šelmiček, těsně před tím, než opustí dutinu a vydají se do světa. Plného nástrah, člověčích pastí, i přirozených nepřátel. Jeden takový, král noci, se z dálky ozval při mém odchodu. Hluboké "Hú-u" neslo se celým údolím...