Nedožil se říje...

Byl červenec a čas srnčí lásky za dveřmi. Každou chvíli srncům zapálí lýtka vůně řijných srn. Pobláznění mámením srnčích slečen, budou se snažit jim předat svoje geny a bojovat s ostatními soky, i když ne tolik, jako jejich mohutnější příbuzní, jeleni. V lesích okolo Líšně však bude jeden srnec chybět...

Večer s bažantí rodinkou.

Tak tohle je moje bažantí rodinka :-) Zatím neúplná, ale brzy začnou slepičky snášet vajíčka, sedět a zahřívat je a pak se z nich vylíhnou malá kuřátka...

Na návštěvě u malého mokřadu.

Všiml jsem si ho teprve nedávno, přiznávám, a to kolem jezdívám pravidelně. Hned u silnice je v lese situovaný mokřad. Není nijak rozlehlý, přesto mě okouzlil. Když jedno předjarní jitro vycházelo slunce a já kolem projížděl, zaujala mě vodní hladina s odrazem paprsků slunečního kočáru. Hned jsem si říkal, jak tam zastavím, abych si udělal snímek. Byl jsem ale po noční a čekala mě ještě jedna, tak se mi nechtělo zdržovat před spaním a jel jsem domů.

Motýlí anabáze na Mohelenské stepi

Poslední červencovou neděli jsme si s tátou, zapáleným fotografem motýlů, udělali výlet na Mohelenskou hadcovou step. Bylo teplo, což nemám moc rád, moc možností k schování vyprahlá step neskýtala. Slunce se ani na okamžik neschovalo za mrak. Žádný na obloze neplul. Alespoň že vál vítr. Suchá step ostře kontrastovala s pohledem na jadernou elektrárnu Dukovany a vodní nádrž Dalešice.

O Štístkovi a siluetě jelena zpod Ztracených kamenů...

S fotoaparátem na krku brouzdám po malebné české krajině již nějaký ten rok. V září 2014 tomu bylo již bezmála 10 let. Celý čas se snažím svým pohledem přiblížit všechen život v našich luzích, lesích a hájích, ba i u potoků a řek, zkrátka všude, kde to žije.

Jelení říje 2014

Dočkal jsem se! Nadešel nejúžasnější čas v roce, jež trvá pouhý měsíc. Čas, kdy jeleny, korunované krály hor zasáhne Amorův šíp a oni jako mávnutím kouzelného proutku začínají nejprve nesměle, posléze pak sebevědomě vytrubovat do ticha noci své nálady, potřeby a touhy. To z lásky volají jejich laně, by jim mohli jen ti nejsilnější z rodu přenechat odkaz dalším generacím... Běda těm, jež byť třeba po očku kouknou po králově harému. V lepším případě sklidí potupný útěk vedený vládcem laní, ovšem ambiciózní z chtivých paroháčů vyzívá vládce k souboji. Pak se dějí věci! Lesem zní třeskot paroží. V těch chvílích už záleží jen na síle. Přetlačí li soka v lásce, zůstane samozvaným vládem laní, ovšem zrádná rána vražedným parožím jelena škůdníka, mířená do slabin, může všechno změnit a záhy už, v lepším případě, nezbývá více bývalému vládci, než sledovat, jak původně jeho obdivovatelky pokukují po novém králi. Je-li scénárista krutější, jelena nechá pomalu zhasnout za jevištěm, na němž kdysi obdivně vystavoval své paroží a troubil všem na počest svoji neohroženosti...

O dalším blízkém setkání, tentokrát s liškou.

Jeden z nejkrásnějších zážitků z fotografování divoké přírody jsem prožil začátkem září 2014. S kamarádem Honzou Ovesným jsme si naplánovali ranní pochůzku hlubokými lesy Beskyd. Blížící se jelení říje mě vylákala z rovin Jižní Moravy do moravskoslezských kopců. Jan to měl s odpočinkem lehčí, pěkně si pospal, zatím co já vyrazil z Brna za ním do Vsetína ve tři hodiny ráno, místo plánovaného startu o hodinu dřív. Na vině byl tvrdý spánek, imunní vůči signálu budíku, možná i únava z předchozího akčního dne. Jako zázrakem jsem do města na řece Bečvě stihl přijet za dvě hodiny, ještě za tmy, i když byl Honza mým pozdním příjezdem viditelně znechucen. Trochu nám to údajně změnilo plány.

O blízkých setkáních s černými rytíři.

Říká se jim černí rytíři. Po právu. O které chrabré bojovníky s brněním tu jde? Přece o divočáky, nebo chcete-li odborněji - o černou zvěř. Pro mnohé je symbolem nespoutané síly a křehkosti přírody zároveň, to když přichází na svět, nejčastěji na jaře, drobná proužkovaná selátka. Divočáci se v našich lesích přemnožili. Nesporně. Mají výborné podmínky v polích, kde pro ně zemědělci pěstují kukuřici a řepku. Prakticky člověk nedokáže zabránit štětináčům, aby tyto dvě vydatné kultury nenavštěvovali. Ale přesto, že jsou mnohde přemnožení, žijí skrytě a povětšinou nočním způsobem života. Vidět je ve volné přírodě tak má všanc většinou jen myslivec na posedu, nebo noční řidič, jemuž přeběhne pod koly automobilu, za což nemálo z lesních rytířů zaplatí daň nejvyšší. Náhodně během dne pak ti šťastnější z houbařů. Nebo fotografové přírody.

O jednom sádrovém odlitku.

Když tak v teple domova ohmatávám krásně plastický odlitek rysí stopy, přemýšlím jaký to byl vlastně zázrak, že jí mám. Vše začalo o týden dřív telefonátem kamaráda Honzy. "Radime, tož pěkně jsem se dneska prošel a že nevíš, co jsem objevil na lesní svážnici." "Že by stopy rysa?", tipoval jsem. "Tak tak - a jaké Radime - krásně otisklé v hladké cestě, zrovna tam stahovali dřevo. Ty by se parádně odlévaly." "No to jó", přitakal jsem a ihned se v hlavě mé rodil plán. Dávno jsem toužil po odlití rysí stopy v blátě. A  nyní k tomu zbýval jen krok.

O srncích a žluvách.

Jedno červnové ráno jsme si s kamarádem fotografem přírody vyjeli na vlhy. Počasí přálo a takový den prospat v posteli po noční šichtě by byl hřích. Po příchodu na lokalitu jsem Zdeňkovi půjčil maskovací oblek - hejkala, ať si leží u vlh sám a já se vydal na motýly a ještěrky krajinou jedné dávno opuštěné pískovny.