(Ne)úspěšné hledání rysa ostrovida III.

Březen je měsícem nastávajícího jara. Sněhová pokrývka pomalu odhaluje, co celý čas před štiplavým mrazíkem pečlivě chránila. Jarní slunce začíná z pod peřiny vytahovat první bílé kvítky, přiléhavě nazvané sněženky. Jindy mám tento čas v oblibě, těším se z probouzející přírody. Letos činím vyjímku. S radostí jsem sledoval zimně naladěné předpovědi počasí v polovici třetího měsíce. Meteorologové prorokovali vydatné sněžení. To opravdu dorazilo. Po krátkém předjaří. Zimní závan stačil čerstvě a bohatě prostřít bílou peřinu na místech, kde docházelo ke klubání jara. Tím vytvořil dokonalé podmínky pro stopování. Dychtil jsem po zimním lesním čtivu. Toužil jsem do třetice v rysím království objevit stopy samotného panovníka...

Z mých začátků.

Takto jsem nazval rubriku v níž vás budu postupně seznamovat se snímky z mých začátků s fotografováním digitálním fotoaparátem. A vždy si pod fotografií můžete přečíst krátké povídání.

Snímek č. 1. Foto 28.4. 2005, Panasonic FZ 20.

Prvního března...

Na pátek s datem prvního března jen tak nezapomenu. V tento vskutku předjarní den jsem prožil pěkné chvíle v lesním chrámu. V pravé poledne jsem se vydal do lesních koutů, omrknout místa, kde bych zamaskován čekal na výra. Úvodem mne však potkal smutný nález. Hned vedle cesty jsem objevil staženou kůži ze srnčího kusu. Místo notně zapáchalo, pytlák svůj ohavný čin provedl dle mého odhadu před týdnem. Po vyhlédnutí místa pro monitoring výrů jsem zašel na jedno z hnízdišť krahujce do modřínového lesíku, abych si zdokumentoval a detailně po čtyřech – jak je u mne ve zvyku – prohledal dravcovo trhaniště. Průzkum poukázal na zbytky mladý strakapouda, kosa a holuba. Tři ptačí druhy zpracovával krahujčí zobák na zbytcích bunkru po airsoftových vyznavačích, tedy využívané místo.

Po stopách beskydského tygra.

Má první účast na monitoringu velkých šelem, jež proběhl v půli ledna v prostředí beskydských kopců, se více než vydařila a ještě více mne utvrdila v obdivu naší největší kočkovité šelmy – rysa ostrovida. Když přišla další možnost účastnit se v polovici února mapování rysa, neváhal jsem ani minutu a přihlásil se. Od té chvíle jsem byl jako na trní. Podaří se opět najít jeho stopy? Tato i mnohé další otázky mne nechaly klidně spát. Konečně nadešel pátek 15. února. K Beskydám jsem se však chtě, nechtě vydal až navečer. Ještě před tím jsem absolvoval cestu Brno – České Budějovice a zpět. Jízda tmou proběhla bez problémů a střetů se zvěří. Však jsem myslel na toto nebezpečí a uzpůsobil rychlost jízdy. Mimo to s takovými výtluky, jež se vytvořily na českých silnicích, se moc rychle jezdit nedá... U Vsetína mi cestu navíc zkomplikovala mlha a vytrvalý déšť se sněhem. Počasí tedy nic příznivého neslibovalo. Přesto jsem doufal, že se nakonec umoudří.

Intermezzo s krahujcem.

Čas od času se nedá nic dělat a i když mě to táhne ven, musím zůstat doma. Ať už kvůli pracovním povinnostem, či díky nepřívětivému počasí. Stejně tak, jako první únorovou neděli. Celý víkend se nesl ve znamení špatného počasí. Sobota propršela a tak jsem využil situace a natřel dva skorcovníky, jež v nejbližší době vyvěsím u Zlatého potoka. V neděli ráno jsem měl naplánovánu pochůzku právě kolem zurčícího a životem kypícího Zlatého potoka. Dlouho jsem v těch místech neprocházel a chtěl jsem se ujistit v jakém stavu jsou již dávno vyvěsené dva skorcovníky a zda-li na potoku nezahlédnu jejich nájemníky. Při posledních prosincových toulkách kolem potoka mi skorec krásně zazpíval. Mám rád libý švitořivý hlas "vodních kosů", patří v ptačí říši mezi mé nejoblíbenější. 

Rysí stopou, aneb pohled na pátrání po rysovi očima nováčka Vlčích hlídek.

Ač bydlištěm v Brně, kde se dozajista velké šelmy nikdy, tedy alespoň v novodobé historii města nevyskytovaly, fascinují mne tajemstvím zahalení tvorové. Pro jedny zabijáci, pro druhé krásní a pro naši přírodu nenahraditelní živočichové, stojící na vrcholu potravního řetězce. Je škoda, že za tento primát to nemají u lidí lehké. Naštěstí se najdou ti, jimž není osud našich šelem lhostejný. Díky Hnutí Duha se daří návrat medvěda, vlka a rysa do jejich původních, přirozených teritorií.

Nedávná vlčí histerie na Slovensku mne donutila jednat. Aktivně se podílet na ochraně části myslivecké veřejnosti nenáviděných vlků rysů a medvědů a přesvědčit se na vlastní oči o faktech, brojících často proti těmto živočichům.

Novoroční toulky za výrem velkým.

Nastávající Silvestrovský večer jsem se toulal lesem. Využil jsem volna a pobyl i poslední den v roce v chrámu stromů. Každou chvíli zněl od města hluk z petard. Netrpěliví lidé slavili ohňostroji příchod nového roku. Mým slechům neuniklo ani vzdálené "hú-u". Poslechl jsem si ten hlas potřikráte s radostí. Z protější stráně mne takto zdravil výr velký. Stalo se krátce před půl patou. Ze stejných míst se výr ozýval kolem páté odpolední i v lednu 2012. Dobře si na to vzpomínám, zrovna jsem instaloval fotopast. K jejím posledním záběrům. Včerejší výří zahoukání mi udělalo velkou radost a řekl jsem si, že se druhý den k večeru půjdu na místo, odkud houkal podívat.

Smutné nedělní ráno.

Na první adventní neděli jsem si naplánoval ranní fotolov. Cíl jsem si zadal jednoznačný. Usadit se ještě za tmy u kazatelny v dolíku a počkat do rozednění na srnčí zvěř, jež tam v počtu čtyřiceti až padesáti kusů odpočívá. Tento dolík si vybírají každoročně strategicky. Rozlehlé lány pole umožňují daleký rozhled a víc hlav v tlupě rozpozná hrozící nebezpečí dřív. Přes den se polní cestou napříč dolíkem nedá projít, aniž by nebyla srnčí zrazena. Ta leží mnohdy i na cestě a jen čeká, až se člověk přiblíží na vzdálenost 300m a už znervózní. Při dalším postupu dvounohého predátora se dá na úprk. Proto tam nerad chodím za světla. Minulý týden jsem udělal vyjímku a nebyl jsem sám. Dřív než já stačila zradit tlupu jezdkyně na koni. Po odeznění nebezpečí se několik kusů vrátilo a zpoza horizontu se mi je podařilo zachytit na snímku. Čekal jsem poté dál, zda v jejich šlépjejích nepůjde i zbytek tlupy. Jenže čekání přišlo v niveč. Ostatní členové srnčího stáda mi prošli nerušeně za zády. Poznal jsem to, až když už byly daleko...

Noční fotografování v soví společnosti.

Jedno listopadové odpoledne jsem se toulal líšeňskými lesy. Na lehko, bez fotoaparátu. Svatý Hubert mi pod modřínem se starým, nejspíš krahujčím hnízdem nadělil srnčí shoz šesteráka. Potěšil mne. Stejně tak, jako samotný obávaný lovec drobných pěvců, krahujec. Později jsem nádohou zvedl hlavu k nebi nad lesem a hle. Proletěl v nevysoké výšce nad stromy. Černošedý dravec, zmenšenina jestřába, lačného zas po sojkách a veverkách. Měl na spěch krahulík, snad se vydal na poslední lov před večerem. Od blízkého kukuřičného políčka se ozývaly tupé rány. To myslivci dokončovali novou kazatelnu pro lepší komfort při čekání na černé rytíře. Když v tom se ozval z vysokého převážně borového lesa hlas naší největší sovy.

O Hezkých chvílích v ptačí společnosti.

Pro námět na tento příběh jsem nemusel chodit daleko...

...Odehrával se děj druhého listopadového pátku, když jsem odpoledne nahlédl z okna. Přijmělo mně k tomu pěkné světlo. Podepsalo se pod ním slunce svými paprsky, jež se dokázaly prokousat přes hradbu kyprých mraků. K mému potěšení na lísce u okna seděl pár hrdliček. Měli se rádi. Alespoň tak jsem usoudil z blízkosti a vzájemné péče, jakou si věnovali. Až okatě si dávali na jevo svojí lásku. Neváhal jsem ani minutu a už lovil fotoaparát z fotobatohu. Pořídil jsem první dokumentační snímky, ale s jejich kvalitou jsem nebyl spokojen. Se slovy - na to se musí jít odborněji - jsem s foťákem vykoukl trochu víc z okna, aby mi nepřekážely větve. Povedlo se. Ale 450 mm, to se mi zdálo málo. Chtěl jsem jim být ještě více na blízku při jejich cukrování. A tak přišel za vděk stativ a nabídku na práci využil i telekonvertor. Pomůcka, která zvýší ohniskovou vzdálenost. Levnější varianta pro ty, kdož nemají peníze, za něž by mohli mít pěkné nové auto, či právě lepší a delší teleobjektiv...