O Hezkých chvílích v ptačí společnosti.
Pro námět na tento příběh jsem nemusel chodit daleko...
...Odehrával se děj druhého listopadového pátku, když jsem odpoledne nahlédl z okna. Přijmělo mně k tomu pěkné světlo. Podepsalo se pod ním slunce svými paprsky, jež se dokázaly prokousat přes hradbu kyprých mraků. K mému potěšení na lísce u okna seděl pár hrdliček. Měli se rádi. Alespoň tak jsem usoudil z blízkosti a vzájemné péče, jakou si věnovali. Až okatě si dávali na jevo svojí lásku. Neváhal jsem ani minutu a už lovil fotoaparát z fotobatohu. Pořídil jsem první dokumentační snímky, ale s jejich kvalitou jsem nebyl spokojen. Se slovy - na to se musí jít odborněji - jsem s foťákem vykoukl trochu víc z okna, aby mi nepřekážely větve. Povedlo se. Ale 450 mm, to se mi zdálo málo. Chtěl jsem jim být ještě více na blízku při jejich cukrování. A tak přišel za vděk stativ a nabídku na práci využil i telekonvertor. Pomůcka, která zvýší ohniskovou vzdálenost. Levnější varianta pro ty, kdož nemají peníze, za něž by mohli mít pěkné nové auto, či právě lepší a delší teleobjektiv...
Nasadil jsem tedy 1,7 TC a k mé radosti hrdličky stále seděly na větvi a věnovaly si laskavé pohledy. Našel jsem si je v hledáčku a už sledoval z blízkosti všechny detaily jejich života. Automatické ostření, jež je trochu problém s telekonvertorem, jsem vyměnil na voliči objektivu na M, tedy Manuální. S tím problém nebyl, světla procházelo do hledáčku dost a tak se mi celkem dobře zaostřovalo. Při správných momentech jsem tiskl spoušť svého Nikonu a trnul, jak vše dopadne. A ve výsledku jsem byl překvapen a potěšen. I s telekonvertorem vykazoval objektiv ostrou kresbu. Protože některé momenty jsou však pěknější, když se obraz pohybuje, pustil jsem Live view a s fotoaparátem pořídil několik videí cukrujících se hrdliček. Nejen hrdličky jsem mohl pozorovat z tepla svého domova. Na jednu z větví lísky usedl strakapoud. I jeho na listnáči před oknem vídávám často, ale většinou šplhajícího po kmeni. Tentokrát se mi ukázal na větvi. Než jsem ale stačil zaměřit nový objekt fotozájmu, strakapoud se dal do pohybu a tím hůř se mi hledal. Když už jsem jej v té rychlosti a kvapu v hledáčku objevil, dal mi málo času na zaostření a já v domění, že zaostří automaticky, stiskl spoušť. Já však měl stále režim zaostřování manuální a tak snímek na displeji již při zběžné kontrole vykazoval špatné zaostření. Neskončila v "koši", i takovou nezdarnou fotografii si někdy nechávám. Druhou šanci na opravu mi už strakapoudí sameček nedal. I když lísku snaživě proklepával, nacházel se mimo dosah mé fotografické sestavy. Mimo hrdliček a strakapouda žil strom taktéž sýkorkami a zvonky. Tyto drobné pěvce se mi však před objektiv dostat nepodařilo. Pro jejich mrštnost. Raději jsem opět zaostřil na hrdličky a sledoval jejich radosti. Až po hodné chvíli se od sebe odloučily, aby záhy jedna z nich začala se svojí očistou peří. To už ale přecupitala na jinou část větve a tam jí před čočkou objektivu chránilo nemálo větví a větviček. Alespoň bez fotografování jsem jí dlouhý čas sledoval. I to mne těšilo. Kromě větví pěkné fotografii najednou vadila i zatažená obloha. Po půl hodině jsem své pozorování ukončil, příjemně naladěn zážitky zdánlivě obyčejného života přírody odehrávajího se na městském sídlišti.