Smutné nedělní ráno.
Na první adventní neděli jsem si naplánoval ranní fotolov. Cíl jsem si zadal jednoznačný. Usadit se ještě za tmy u kazatelny v dolíku a počkat do rozednění na srnčí zvěř, jež tam v počtu čtyřiceti až padesáti kusů odpočívá. Tento dolík si vybírají každoročně strategicky. Rozlehlé lány pole umožňují daleký rozhled a víc hlav v tlupě rozpozná hrozící nebezpečí dřív. Přes den se polní cestou napříč dolíkem nedá projít, aniž by nebyla srnčí zrazena. Ta leží mnohdy i na cestě a jen čeká, až se člověk přiblíží na vzdálenost 300m a už znervózní. Při dalším postupu dvounohého predátora se dá na úprk. Proto tam nerad chodím za světla. Minulý týden jsem udělal vyjímku a nebyl jsem sám. Dřív než já stačila zradit tlupu jezdkyně na koni. Po odeznění nebezpečí se několik kusů vrátilo a zpoza horizontu se mi je podařilo zachytit na snímku. Čekal jsem poté dál, zda v jejich šlépjejích nepůjde i zbytek tlupy. Jenže čekání přišlo v niveč. Ostatní členové srnčího stáda mi prošli nerušeně za zády. Poznal jsem to, až když už byly daleko...
Nejlepší způsob, jak vyzrát na něžné srnčí v dolíku je příchod na místo za tmy. Počítal jsem s tím, že mne zvěř neuvidí a po rozednění se mi ukáže pohled na srnčí ráj, kde se na zelených výhoncích bude popásat v poklidu a míru, snil jsem i o lišce, lovící na stejném poli hraboše. Nakonec to dopadlo vše trochu jinak...
První předpoklad jsem splnil. Probudil jsem se na tón mobilního ledňáčka. Preventivně, z nedočkavosti jsem procitl již ve dvě hodiny po půlnoci, potom ve tři a konečně 5:15. Autobus měl odjíždět 5:35 a já se těšil, že vše v pohodě stihnu. Nestalo se a já tak byl nucen jít potemnělou Líšní. Další spoj by jel až za půl hodiny a nač čekat. Takto jsem trasu zvládl o poznání dříve, než vůbec odjížděl spoj hromadné dopravy z mé zastávky. Nejkratší cestou jsem takřka vyběhl lesní cestou k polím. Podél zdi bývalých kasáren; místo nich jsou dnes autojeřáby, solární elektrárna a mezi budovami se pohybuje několik kusů daňků. Nad ještě potemnělými lány a dolíkem jsem ještě na chvíli postál, abych vychladl. Převlékl jsem si 3D maskovací oblek, na pevnou třístovku nasadil telekonvertor a za chvilku jsem už kráčel po polňačce vstříc cílovému místu. Z poklidné chůze mne vyrušila hrdlička, odlétnuvší s halasem pár metrů předemnou. Tu bych tam nečekal. Přišel jsem na křižovatku "T" polních cest. Žádné zaparkované auto, je to dobré, uvažoval jsem. Vím, že pokud jdou myslivci na čekanou do dolíku, parkují auto většinou právě tady. Právě z lovce jsem měl největší obavy. Po tom, co jsem se dozvěděl, že mohou lovit černé rytíře v noci s přísvitem. Co chvíli jsem napjatě kontroloval, zda se na mne neobjeví poznenáhlu červený bod. Zkrátka v přítmí nedělního druhého prosincového rána pracovala fantazie na plné obrátky. Ale přecijen mě obvyklé parkovací místo bez auta uklidnilo a dodal jsem si kuráže na poslední etapu cesty. Polňačkou dolů ke kazatelně. U tohoto "mysliveckého stánku" jsou keříky a několik mladých smrčků. Měl jsem v plánu schovat se při keříku. Jak jsem se blížil k oblíbenému stanovišti lovců, bylo již vidět celkem dobře. Nedaleko kazatelny mne ale polil studený pot. Zpozoroval jsem pohyb uvnitř. Umožnilo mi to okýnko dřevěné stavby. Tak to se mi snad jen zdá, mé obavy se naplnily. No co už. Couvnout se nedalo. Počítal jsem s tím, že už o mne myslivec ví, jelikož už notně přibylo světla a přehlédnout kráčející postavu po cestě by se povedlo snad jen slepému. Sklopil jsem uši a sedl si pod keřík u kazatelny. Myslivec otevřel dveře a zadíval se mým směrem! Už jsem myslel, že o mě ví a jen čeká, až se rozhodne ukončit čekanou a pak mi pěkně vyhubuje, co tu pohledávám. Já se pro jistotu ani nepohnul a ke kazatelně nezvedal hlavu. Seděl nepokojně, několikrát se ozvalo zavrzání a zaklepání.
V dálce se objevil kus zvěře. Teleobjektiv potvrdil srnčí zvěř. Vyšla zpoza horizontu odněkud z kukuřičného strniště. Postupně se 300m před objektivem začaly pastvit tři kusy. Zdálo se, že směřují ke krmelci, instalovaném uprostřed polí. Nakonec jej ale minuly a věnovaly se paši na mladém osení. Třetí kus chvíli odpočíval. Načež ho už hned popohnalo druhé srnčí, nechť se opět vydá na cestu. Zamířili si to blíž ke mně. Světlo na focení ještě ani zdaleka neposkytovalo kvality jako při slunečném ránu. Rozhodl jsem alespoň natočit video. Citlivost ISO na 2500, žádná sláva. Tři kusy – srna se dvěma srnčaty se postupně a nezadržitelně blížily. Ovšem šly trochu bokem od kazatelny, ne přímo na ní. V poklidu jsem je chvílemi pozoroval a chvílemi natáčel nejbližší kus – matku srnu. Uvnitř kazatelny to znovu zavrzalo a já myslel, že už jen lovec čeká, až srnčí projde a bude moci odejít.
Jak šeredně jsem se zmýlil.
Pár vteřin po dokončení jednoho videozáznamu zaburácela ránem kulová rána. Zasáhla nejslabší srnče. Ostatní se ve vteřině rozprchli. Jen srnče trochu nadskočilo, chvíli zavrávoralo a pak zalehlo. Byl jsem konsternován. Čekal jsem druhou ránu, ale nevyšla ze zbraně myslivce nademnou. Místo toho se zakrátko po výstřelu rozrazily dveře a myslivec sestoupil na zem. V tom si všiml fotolovce u keře. "Dobrý den", pozdravil jsem. "Dobrý den, vy jste tady celou dobu? Když jsem přicházel, tak tu nikdo nebyl", divil se vyditelně zaskočený myslivec ve středních letech oděn v zelené, avšak místo klobouku mu kštici kryl kšilt. "Ne, ne, já jsem tu tak půl hodiny, myslel jsem, že o mě víte, já jsem vás viděl na kazatelně." "Před chvílí jsem se díval a nikde nikdo, už jsem chtěl jít, když se ukázaly ty srnčata. To poslední bylo slabé, zimu by nepřežilo." Moc se nezdržoval s tím, že musí jít pro auto a dát srnčeti neoblíbený záraz.
Čtvrt hodiny nato ukončil život srnčete několika zárazy loveckým tesákem. Na to jsem se nemohl dívat, jen jsem slyšel zoufalý nářek srnčete, když se k němu skláněl... Možná jsem se zachoval špatně, ale nevěděl jsem, co dělat ve chvíli kdy lovec vykročil pro auto. Odejít? Zůstat? Zůstal jsem. Přimrazen k zemi. Po zárazu jsem se zvedl a pomalu přišel k lovci, jež mezitím srnče vyvrhl. Popřál jsem mu Lovu zdar. "Lovcův dík. To srnče bylo moc slabé, skoro jako zajíc.", ukazoval mi, že se mu vlezlo do tašky od německého nákupního řetězce. Chvíli jsme promluvili u felicie s naloženým úlovkem a už se loučil, že ho jede nahlásit a zpracovat. A tak se naše cesty rozdělily. Ještě dlouho jsem sledoval vzdalující se automobil a hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Bylo mi líto, že vzal srnčí mámě jejího potomka. V první adventní neděli, zrovna když se na kraj snášely vločky sněhu. V tento sváteční čas si dovolil stisknout spoušť. Už se spolu nikdy neuvidí dva páry tmavých očí. Pro člověka – lovce jen kus slabé zvěře, ale pro zvěř ztráta rodinná.
Bez chuti jsem se vydal dolíkem a nasměroval se k lesu. Tam snad uvidím něco příjemnějšího a hlavně živého, doufal jsem. Od hromady kukuřice a jiných pochoutek, umístěné na průseku pod elektrickým vedením odskočil do lesa jeden srnčí kus, dalšího prozrazovaly jen slechy v porostu nízkých trnových keřů. Využil krytu a potajnu se raději vypařil před dvojnožcem, od nějž nic pěkného nemůže čekat. Stejně tak to učinily další dva kusy, srna s mladým srnečkem. Srna stála jako socha a sledovala mě. Načež zajela do řidších keřů a tam se objevil její druh. Zdálo se mi, že se jej dotkla větrníkem a společně potom zmizeli. Dvojice přešla silnici, vedoucí k bývalým kasárnám a zatáhla do smrkové mladiny.
Já si ještě na chvíli sedl v stínu lesa s výhledem na protější stráň, doufajíc že mezi stromy zahlédnu zvěř. Však listnatým hvozdem šuměl jen stále intenzivněji padající sníh. Rozhodl jsem se tedy definitivně ukončit dnešní smutný fotolov a vrátit se asfaltkou od Samostřípky dolů až k restauraci u Raka a dále na autobus. Již odmaskovaný jsem míjel turisty směřující kamsi k Horákovu. Kdyby tak věděli... Pak přišla další smutná chvíle nedělního rána. Spatřil jsem lišku. V potoku pod silnicí. Ležela nehybně, všechen život z ní dávno vyprchal. Sešel jsem k ní, abych ji blíže ohledal a zjistil okolnosti úhynu. Další liška sražená autem, pomyslel jsem si. Ale nejspíš se nezařadí k rezavé šelmě, usmrcené nedávno u silnice mezi Líšní a Ochozem u Brna.
Upoutal mě žlutý provázek, jež měla liška omotaný kolem zadního běhu. Tedy zajímavý fakt. Nevím, kdo a proč tuto lišku hodil do potoka. Ale tento čin je zavrženíhodný. Ten, kdo jej spáchal, nemá – zdá se – úctu ke zvěři. A takový "člověk" ji nemusí mít ani k lidem.
Třeba že je liška predátorem v naší přírodě přemnoženým a mnozí z myslivců ji vidí neradi, je i ona zvěří a zaslouží si právem úctu. Ovšem neházím vinu na myslivce. Mohl to udělat i pytlák, či jedinec, bavící se zabíjením zvěře pro nic za nic. Vždyť těch případů je v dnešní době víc než dost...
Inu, takto neslavně zkončil fotolov v svátečním ránu první adventní neděle.