Fotolovec | Noční fotografování v soví společnosti.

Noční fotografování v soví společnosti.

Jedno listopadové odpoledne jsem se toulal líšeňskými lesy. Na lehko, bez fotoaparátu. Svatý Hubert mi pod modřínem se starým, nejspíš krahujčím hnízdem nadělil srnčí shoz šesteráka. Potěšil mne. Stejně tak, jako samotný obávaný lovec drobných pěvců, krahujec. Později jsem nádohou zvedl hlavu k nebi nad lesem a hle. Proletěl v nevysoké výšce nad stromy. Černošedý dravec, zmenšenina jestřába, lačného zas po sojkách a veverkách. Měl na spěch krahulík, snad se vydal na poslední lov před večerem. Od blízkého kukuřičného políčka se ozývaly tupé rány. To myslivci dokončovali novou kazatelnu pro lepší komfort při čekání na černé rytíře. Když v tom se ozval z vysokého převážně borového lesa hlas naší největší sovy. "Húu" Zastavil jsem se a naslouchal, zda-li se ještě výr ozve. Na důkaz, že se mi to nezdálo. A skutečně, odněkud z borku se ozvalo opětovné tajemné "Húu". Chyběl mi jeho houkání. Svědkem hlasových projevů výra jsem byl naposledy před nynějším listopadovým  zahoukáním o deset měsíců dříve. Vrátím-li se v čase nazpět, ohlásil se noční predátor jedenkrát v lednu. Chodíval jsem nato v únorové a březnové noci na poslechy. Tehdy, v čase výří svatby je největší šance že temným hvozdem zazní z daleka zněníjící houkání. Při velkém štěstí může obdivovatel slyšet novomanželský rozhovor. Však nic z toho mi tehdy přáno nebylo.

Proto jsem nyní od samého počátku kalkuloval s možnou návštěvou lokality v nočních hodinách. Štěstí se někdy musí pořádně pokoušet a já opět toužil slyšet výra. Ba co víc, třeba zkusit nahrát výří hlasové projevy na video s černým zátiším... Chtěl jsem spojit příjemné s užitečným. Když už foťák, tak se stativem a nastavit oko širokoúhlého objektivu vstíc nebeské klenbě. Noční snímky hvězdné oblohy mne už delší čas lákaly, už od zářijových dní z Jeseníků, kde jsem se neúspěšně o hvězdy pokoušel. Zmařily mi to těžké mraky, jež nevybíravě zakryly nebesa nad Vysokou holí.

Jenže opět mne zradilo počasí. Od západu připlula nízká oblačnost a svit blištivých hvězd byl ten tam. Nezbývalo, než fotoakci zrušit. Se zataženou oblohou ruku v ruce přivál i vítr. Zatrhl mi noční procházku s poslechem houkání. Vždyť by přes ševelení větvoví nebylo pranic slyšet. Zůstal jsem doma a doufal, že příští den se ukáže slunce v celé své kráse. A tak se i stalo. Čtrnáctý listopadový den začínal příjemnou modrou oblohou. V jakém duchu prostřední den v týdnu nastartoval, tak vydržel i po západ slunce. Záhy na to začaly objevovat první hvězdy. Já však odcházel z domova vstříc nočnímu dobrodružství v čase, kdy již dávno všemu přírodnímu pevně vládla tma. Kostel zrovna odbíjel dvaadvacátou hodinu. Někdo startoval za zábavou do města, jiný se z něj vracel a já s fotobrašnou, stativem a čelovkou na hlavě vycházel od konečné autobusu u líšeňského hřbitova směrem mých obvyklých denních vycházek, totiž na oblíbenou vyhlídku Hornek. Právě odtud jsem si namyslel kompozici s hvězdnou oblohou a okolními stráněmi našeho údolí Zlatého potoka. Výr má rozlehlé teritorium a i tam mohl zalétávat. Na původní místo, odkud jsem naši největší sovu slyšel, jsem se stejně dostat nemohl. U lesní cesty, jíž bych se dal, parkovalo terénní auto. Poznal jsem v něm dopravní prostředek jednoho z členů místního mysliveckého sdružení. Říkejme mu "lovec č. 1." Nedaleko se rozkládá malé kukuřičné pole, u nějž myslivci den před tím dostavovali kazatelnu. Nebylo pochyb, že právě tam nimrod čeká na svůj úlovek divočáka. Svícení čelovkou by v něm jistě vzbudilo vztek a chtěl by poznat toho, jež by mu kazil noční čekanou. Projít místem okolo lovcem stráženého pole bez svícení, by zase znamenalo riskovat kuli, jež by poslal na domělého, hluk tropícího divočáka loveckou horečkou rozvášněný myslivec. Tak jsem raději směřoval po silnici dále k Horneku. Na rozcestí, kde se oděluje od silnice cesta k horneckým lesům prozradila čelovka novou skládku. Kdosi zavezl odpad ze stavby na starší, ještě neodklizenou černou pihu na kráse naší přírody. Smutek mnou prostoupil. Mohli za to všichni ti, kdož se podíleli na zohavení přírody. Skládky v okolí Líšně neberou konce...

Hvězdy na východní obloze, orientované na opačné straně, než svit města snad soutěžily o to, která se více třpytí. Pěkná podívaná, pro městského člověka nevídaná. Už už jsem se těšil na vyhlídku, kde bych byl ještě dál od ruchu civilizace. Chyběly snad dva kilometry k Horneku, když tu najednou světlo čelovky osvětlilo červené odrazky. Patřily terénnímu autu zaparkovanému přímo na cestě. Věděl jsem, která bije. Opodál se rozkládá menší políčko s kukuřicí, ze tří stran obklopené lesy. Místo hojně navštěvované černými rytíři nemůže být bez povšimnutí myslivců, ti mohou obsatit hned tři myslivecká zařízení k pozorování a lovu zvěře. Cestu k Horneku jsem měl uzavřenou. Nezbývalo, než se otočit a popřemýšlet o náhradním místu pro fotografování hvězd. Zakotvil jsem u kraje lesa poblíž silnice, fikaně, tak, aby mne nepřečetly světlomety z občas projíždějících automobilů. Věděl jsem, že se tudy bude vracet noční "lovec č. 2" a kdyby mne zaregistroval ve světlech svého vozu, nejspíš by zastavil a vyptával se, co že pohledávám v tomto čase u lesa. Vysvětlovat myslivcovi něco o focení hvězd se mi nechtělo. Tato oblast pole a okolních krajů lesa postrádala posedy a tak jsem měl pro svůj účel celkem klid a bezpečí. 

Založil jsem pevně stativ a fotoaparát namířil vstříc nebi. Expozici na Bulb, nízkou clonu, ISO a manuálně zaostřil na nekonečno. Ještě jednou jsem zkontroloval pohledem do tmavého hledáčku scénu a tichem zarachotila závěrka Nikonu. Necvakla hned, režim Bulb dovoluje exponovat na jakkoli dlouhý čas, jež si můžete představit. Vše je ovládané tlačítkem na dálkové spoušti. Spustil jsem stopky na mobilu a stanovil si čas na 60 minut. Následovalo čekání. Poodstoupil jsem a nechal fotoaparát v klidu sbírat světlo...

Stál jsem při kraji lesa a vzhlížel s obdivem ke hvězdám. V lese za mnou šustila zvěř. Docela blízko něco chodilo, stále se to drželo poblíž silnice. Přitom někteří řidiči projížděli nic netušíce okolo vysokou rychlostí. Počáteční strach z rudlíku divočáků opadl, ti by nadělali větší hluk a slyšel bych mlaskání a chrochtání, ozvěny kroků spíš ukazovaly, že se v lese za mými zády prochází srnčí. Já však stál jako sloup a nechtěl na ni posvítit čelovkou, čímž bych si určitě zvěř zradil, nebo minimálně ji dost překvapil. Chtěl jsem si zachovat anonymitu tichého pozorovatele nočního života. To se mi vyplatilo. Společnost mi dělala sova. Podle siluety nejspíš puštík. Létal nad polem poblíž kraje lesa. Na chvíli usedl nedaleko mne na strom a potom zase odletěl do tmy. Zdáli se krátce nato ozvala typickým "kuvik, kuvik, kuvik" samička puštíka, nejspíš ona mi tedy dělala společnost. Přilétla zase. Zakroužila a pak se stalo něco nečekaného. Nalétla k foťáku, umístěnému na vysokém stativu, jako by si na něj chtěla sednout. Nebo ji možná zaujaly blikající červené diody signalizující správný chod přijímače dálkové spouště. Ve zlomku vteřiny si to ale rozmyslela a rozletěla se mým směrem. Vzdálena několik desítek centimetrů v úrovni mých očí na desetinu sekundy v letu zastavila a já jí tak mohl pohlédnout do kulatého sovího obličeje. Moji hlavu minula jen těsně. Snad si na ni též chtěla sednout. Ať chtěla, či nechtěla, zapsal se ten zážitek s puštíčí slečnou k mým nejsilnějším z ptačí říše.

Mezitím uběhlo 60 minut. Za ten čas z nebe spadlo 10 meteoritů. I pozorování těchto nebeských jevů patří vždy k pěkným zážitkům, pro něž se toulám noční přírodou. Závěrka mohla konečně dokončit fázi vyfocení snímku. Výsledek mě nepotěšil. Došel jsem k závěru, že hodinu trápit závěrku jsem nemusel a na další snímek nato čekal více než poloviční čas. Expozice dlouhá 1070s mi již vyhovovala lépe. Tím experimenty nezkončily, změnil jsem kompozici. V tu chvíli již uběhlo z nového dne půl hodiny. Ve stejný moment "lovec č. 1" na kazatelně odjistil a nočním krajem třeskla kulová rána. To asi padl další z černých rytířů líšeňských lesů. Zatím, co lovec na kazatelně nejspíš nervózně počítal svou čtvrthodinku, po níž dle zvyků jde na nástřel, já "o kousek vedle" dodělával poslední snímky noční oblohy, přičemž expoziční čas nepřesáhl více jak 15 minut. Po dvou hodinách čekání mi začínala být zima. Pořídil jsem tedy poslední záběr v délce 100s a tím mé fotografování oblohy zkončilo. Vždyť už také bylo na čase. Hodiny ukazovaly jednu ráno. Technika konečně mohla odpočívat v nové polstrované brašně a já se vydal nocí k domovu. Pocit teplého lůžka jsem okusil až ve dvě hodiny ráno, však bohatší o několik pěkných zážitků...