Rysí stopou, aneb pohled na pátrání po rysovi očima nováčka Vlčích hlídek.

Ač bydlištěm v Brně, kde se dozajista velké šelmy nikdy, tedy alespoň v novodobé historii města nevyskytovaly, fascinují mne tajemstvím zahalení tvorové. Pro jedny zabijáci, pro druhé krásní a pro naši přírodu nenahraditelní živočichové, stojící na vrcholu potravního řetězce. Je škoda, že za tento primát to nemají u lidí lehké. Naštěstí se najdou ti, jimž není osud našich šelem lhostejný. Díky Hnutí Duha se daří návrat medvěda, vlka a rysa do jejich původních, přirozených teritorií.

Nedávná vlčí histerie na Slovensku mne donutila jednat. Aktivně se podílet na ochraně části myslivecké veřejnosti nenáviděných vlků rysů a medvědů a přesvědčit se na vlastní oči o faktech, brojících často proti těmto živočichům.

Novoroční toulky za výrem velkým.

Nastávající Silvestrovský večer jsem se toulal lesem. Využil jsem volna a pobyl i poslední den v roce v chrámu stromů. Každou chvíli zněl od města hluk z petard. Netrpěliví lidé slavili ohňostroji příchod nového roku. Mým slechům neuniklo ani vzdálené "hú-u". Poslechl jsem si ten hlas potřikráte s radostí. Z protější stráně mne takto zdravil výr velký. Stalo se krátce před půl patou. Ze stejných míst se výr ozýval kolem páté odpolední i v lednu 2012. Dobře si na to vzpomínám, zrovna jsem instaloval fotopast. K jejím posledním záběrům. Včerejší výří zahoukání mi udělalo velkou radost a řekl jsem si, že se druhý den k večeru půjdu na místo, odkud houkal podívat.

Smutné nedělní ráno.

Na první adventní neděli jsem si naplánoval ranní fotolov. Cíl jsem si zadal jednoznačný. Usadit se ještě za tmy u kazatelny v dolíku a počkat do rozednění na srnčí zvěř, jež tam v počtu čtyřiceti až padesáti kusů odpočívá. Tento dolík si vybírají každoročně strategicky. Rozlehlé lány pole umožňují daleký rozhled a víc hlav v tlupě rozpozná hrozící nebezpečí dřív. Přes den se polní cestou napříč dolíkem nedá projít, aniž by nebyla srnčí zrazena. Ta leží mnohdy i na cestě a jen čeká, až se člověk přiblíží na vzdálenost 300m a už znervózní. Při dalším postupu dvounohého predátora se dá na úprk. Proto tam nerad chodím za světla. Minulý týden jsem udělal vyjímku a nebyl jsem sám. Dřív než já stačila zradit tlupu jezdkyně na koni. Po odeznění nebezpečí se několik kusů vrátilo a zpoza horizontu se mi je podařilo zachytit na snímku. Čekal jsem poté dál, zda v jejich šlépjejích nepůjde i zbytek tlupy. Jenže čekání přišlo v niveč. Ostatní členové srnčího stáda mi prošli nerušeně za zády. Poznal jsem to, až když už byly daleko...

Noční fotografování v soví společnosti.

Jedno listopadové odpoledne jsem se toulal líšeňskými lesy. Na lehko, bez fotoaparátu. Svatý Hubert mi pod modřínem se starým, nejspíš krahujčím hnízdem nadělil srnčí shoz šesteráka. Potěšil mne. Stejně tak, jako samotný obávaný lovec drobných pěvců, krahujec. Později jsem nádohou zvedl hlavu k nebi nad lesem a hle. Proletěl v nevysoké výšce nad stromy. Černošedý dravec, zmenšenina jestřába, lačného zas po sojkách a veverkách. Měl na spěch krahulík, snad se vydal na poslední lov před večerem. Od blízkého kukuřičného políčka se ozývaly tupé rány. To myslivci dokončovali novou kazatelnu pro lepší komfort při čekání na černé rytíře. Když v tom se ozval z vysokého převážně borového lesa hlas naší největší sovy.

O Hezkých chvílích v ptačí společnosti.

Pro námět na tento příběh jsem nemusel chodit daleko...

...Odehrával se děj druhého listopadového pátku, když jsem odpoledne nahlédl z okna. Přijmělo mně k tomu pěkné světlo. Podepsalo se pod ním slunce svými paprsky, jež se dokázaly prokousat přes hradbu kyprých mraků. K mému potěšení na lísce u okna seděl pár hrdliček. Měli se rádi. Alespoň tak jsem usoudil z blízkosti a vzájemné péče, jakou si věnovali. Až okatě si dávali na jevo svojí lásku. Neváhal jsem ani minutu a už lovil fotoaparát z fotobatohu. Pořídil jsem první dokumentační snímky, ale s jejich kvalitou jsem nebyl spokojen. Se slovy - na to se musí jít odborněji - jsem s foťákem vykoukl trochu víc z okna, aby mi nepřekážely větve. Povedlo se. Ale 450 mm, to se mi zdálo málo. Chtěl jsem jim být ještě více na blízku při jejich cukrování. A tak přišel za vděk stativ a nabídku na práci využil i telekonvertor. Pomůcka, která zvýší ohniskovou vzdálenost. Levnější varianta pro ty, kdož nemají peníze, za něž by mohli mít pěkné nové auto, či právě lepší a delší teleobjektiv...

Galerie KRÁSY LESA.

Přesunuta do galerie na Rajče.cz

http://martin-pecheur.rajce.idnes.cz/Krasy_lesa.../#

Přesunul jsem jí, neboť pomalu pomaličku mi začíná docházet místo na tomto blogu a taky pro lepší přehlednost. Seřazeno od nejstarší po nejnovější objevy černých skládek. Přidal jsem ke každému snímku souřadnice, po zadání do Googlu nebo do Seznamu se zobrazí přesné místo nálazu. Kdyby to někoho zajímalo. :-) Ti bystřejší si jistě všimnou, že několik skládek je postupně zavezených na stejné místo. Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní a nechovají se k přírodě vůbec fér. Je to velká škoda, že si tak škaredě "zaplevelujeme" přírodu.

Smutný konec rytíře z Horneku.

Druhá říjnová neděle pro mne začala budíčkem krátce před šestou hodinou ranní. Měl jsem v plánu při svých toulkách přírodou pořídit nějaké snímky v pěkném světle za vřelé podpory prvních paprsků nového dne. Zpočátku, to když mne první kroky z postele zavedly k oknu, se zdálo, že meteorologové s jejich výpočty a modely nelhaly. I přes značný světelný smog, díky pouličnímu osvětlení ulice, šlo spatřit na obloze několik zářících hvězd. Sice pohled na nebeskou klenbu neskýtal krásu tisíce rozesetých diamantíků, jak tomu bývá třeba nad jesenickými kopci, i tak mne jasná obloha potěšila.

Prostě príma zářijový den.

Osmnácté zářijové ráno mi volal kamarád. Snažil se mě usilovně vzbudit. To se mu také po čase podařilo. Já zjistil, že už mám dávno být na blízkém parkovišti, on už tam dávno čekal. Měli jsme v plánu navštívit předem vytipované místo na jednom mlýnském náhonu, kde by mohl být ledňáček. Tak trochu nám pomohl internet, ale o tom bych se nerozepisoval. Zasvěcení ví.

Ledňáččí pátrání jsme přitom domluvili na poslední chvíli večer před výletem. Já jsem Zdeňka lanařil na jeleny do blízkého lesního celku. Tomu se však na paroháče nechtělo a tak zvítězili ledňáčci, že to bude jistější, shodli jsme se nakonec.

Česko-slovenská výprava za jesenickými kamzíky.

Vše začalo ještě za teplých srpnových nocí, kdy jsem si dopisoval přes nejmenovanou sociální síť s kamarádem Petrem Králíkem. On svoje řádky vyťukával na okraji Londýna (GB) a já v Brně (CZ). Milovník přírody a fotograf, jež zakotvil ve vesničce s pěkným názvem Hornie Srnie (SK). Obklopena lesy a jeleny mu už chyběla. Na září si vybavil v práci dva týdny dovolené a protože je opravdový milovník hor, chtěl vždycky navštívit i Jeseníky. A tak jsem mu poslal do Anglie příslib, že do mých milovaných hor slovenského kamaráda vezmu. Radost měl velikou a já taky, že se tam zase podívám a posloužím mu jako průvodce. Termín našeho výletu jsme operativně určili na úterý s datem 4. 9. 2012. Jeleni ještě troubit nebudou, ale kamzíky bychom vidět mohli, plánoval jsem.

Šestnácterák z Ostrého.

Byl čas jelení říje. Ti dva zrovna přijali náruč jesenických hor. V době, v níž se hvozdy obarvily zlatavě svítivou a kapradiny vyměnily svěže zelenou za rezavě hnědou. Však jesenické hvozdy měly i na podzim své osobité kouzlo. Věděli to a milovali ty hory. V jejich srdci nebylo místa pro jiný kout, alespoň po čas jeleního milování. To dokázali vyměnit pohodlí útulných bytů za spoře vybavenou dřevěnici. Těžko je manželky přemlouvali, ať už nikam nejzdí, že prý toho už mají dost... Nic naplat, do hor přišla jelení říje a chlapy už nic doma nedokázalo udržet. Museli nahoru, na holiny, až tam, kde prožívají milování jejich jeleni.