Podzim s ledňáčky v Mariánském údolí.

Sobotní dušičkový den se probudil do pošmourného rána. Nad Brnem vládla zatažená obloha s nízkou oblačností. V takové dny obvykle zůstávám doma. Ovšem tentokrát jsem udělal vyjímku. Letošní podzim je díky teplu obzvlášť vydařený a listy stromů před opadáním hýří skvostnou paletou barev typických pro toto roční období. Kupodivu, z počasí jsem měl radost. Možná mě "nakazil" kamarád Honza Ovesný, jenž si v mlhavých a deštivých dnech přímo užívá. Ale faktem je, že se mi při podmračném dni fotografuje podzimní atmosféra v přírodě lépe.

Jak jsme fotili na Soutoku.

Dnes ráno jsem místo práce vstával ještě o půl hodiny dřív – o půl paté a s kamarádem jsme jeli směr Břeclav.

Podzimní ráno v Mariánském údolí.

Jednu říjnovou neděli ráno, ještě za tmy jsem kráčel silnicí od konečné padesát osmičky od hřbitova silnicí směrem na Ochoz. Dalo se jít lesem, ale zapoměl jsem baterku. Za půl hodiny jsem už stanul na vyhlídce Hornek. Mám ta místa rád, neboť ze skalní vyhlídky je výhled na celé Mariánské údolí.

Môj prvý medveď.

Bolo to na jar v jedných Slovenských horách. Koncom apríla sa ešte na severných svahoch držali posledné zvyšky snehovej pokrývky. V tej som našiel zapadnutého vzácného čolka?, uvezneného v ľudskej stope. Mal krásne oranžové brucho. Oslobodili sme ho a mali sme radosť zo stretnutia s týmto obojživelníkom.

Na návštěvě v járku.

Pro všechny nedočkavé hlásím: po počátečním neúspěchu na Pradědu, kdy mi fotopast zachytila kymácející větev ve věrnu a to na všech 507 souborů, až do zaplnění karty a vybití nekvalitních baterek jsem měl zálusk na "opravky". A tak v pátek 9.9., místo odjezdu na Slovensko, to když jsem se samotným těšením "sekl" s odjezdem o týden, nechal jsem sbalené věci doma, zato však jsem popadl krabičku jménem Acorn a dopoledne místo práce s ní pádil do lesa.

Čas jeleních lásek se blíží...

Srpen je u konce. Svými chladnými rány mne vždy dokáže naladit na tu správnou vlnu. Údolí zalitá mlhou, na polích pichlavá strniště s prorůstající čerstvou travičkou. Také ta vůně lesa a zetlelého listí.

Podzimní srpnové ráno.

Do ticha brzkého sobotního rána se pokojem rozezněl hlas mému srdci blízký. Ty-ty-ty-ty-tý-ty-tý-ty-tyty. Ledňáčkův budík v mobilu oznamoval, že je ta pravá chvíle vstát. Když tak učiním a odkopu se z teplé peřiny, mířím ihned k oknu. Nejinak tomu bylo i 20. srpna. Jasno! Zajásal jsem a věci už nabraly rychlý spád. Lehká snídaně – lupínky s mlékem, to abych měl z rána alespoň nějakou sílu, nasoukal jsem na sebe hnědý svetr, afarsky, vklouzl jsem do bot, popadl fotobatoh a už mě nikdo nezastavil.

Světla a stíny kraje pod Pradědem.

Hluboké rokle i vysoké vrcholy. To jsou Jeseníky. Dominuje jim vrchol Praděd. Podnebí je tu často nevlídné. Mlhy, deště, v zimě spí hory pod silnou sněhovou přikrývkou. Přesto v nich je příroda velmi bohatá.

Střípek zážitků ze srnčí říje 2011

Zdálo se, že nedělní ráno uprostřed srpna zalije krajinu nikoli déšť, ale paprsky slunce. A já jsem na to byl připraven. Vstal jsem ještě před svítáním, oblékl v zelený mundur, fotoaparát v batohu, pro jistotu jsem přibalil vábničku. V 5:20 jsem odjížděl městskou hromadnou dopravou, několik zastávek na konečnou do Mariánského údolí. Mám výhodu, že žiji na okraji Brna, do lesa je to tedy coby kamenem dohodil.

O vodnících z Pradědu.

Na poslední víkend v červenci, kdy by mělo léto býti v plném proudu, v tom čase, v němž měli parůžkatí srnci přiskakovat na vábničku jako opojení láskou k srnčím dámám, meteorologové předpovídali stále a pořád deště. Tak už se to táhne nějaký čas. Marně si vzpomínám, kdy se na letošní lány zlatých klasů usmálo sluníčko. Ty už přezráté smutně s hlavami skloněnými, snášejí krůpěje vody.