Střípek zážitků ze srnčí říje 2011
Zdálo se, že nedělní ráno uprostřed srpna zalije krajinu nikoli déšť, ale paprsky slunce. A já jsem na to byl připraven. Vstal jsem ještě před svítáním, oblékl v zelený mundur, fotoaparát v batohu, pro jistotu jsem přibalil vábničku. V 5:20 jsem odjížděl městskou hromadnou dopravou, několik zastávek na konečnou do Mariánského údolí. Mám výhodu, že žiji na okraji Brna, do lesa je to tedy coby kamenem dohodil.
V těchto brzkých ranních hodinách ještě nikdo nevstával a ani necestoval. Jen jeden rybář a dvě osoby vracející se ze sobotních prohýřených nocí.
Vyskočil jsem z autobusu, narozdíl od zaspivšího společensky unaveného mladíka a rychle mířil na asfaltku. Přes potok, jenž protéká celým Mariánským údolím a vlévá se daleko za Líšní v Měníně do Litavy. Cosi se ve vodě plesklo. Ale než jsem zareagoval, tvor mi zmizel dávno pod celkem kalnou divoce tekoucí Říčkou.
Měl jsem dvě možnosti na výběr. Mohl jsem se dát strání nahoru k velkému lánu pšenice, tam kde se říká "na Nových polích". Ještě minulý týden nebyla zralá plodina pokosená, mohl bych při štěstí potkat srnčí nebo černou, uvažoval jsem. Nakonec ale zvítězila druhá volba. Než se pracně škrábat strání, našlápl jsem po asfaltce, mířící kolem Zukalova mlýna do Podolí. Vede klidným údolím a ve stráni často vídávám srnčí zvěř. Tentokrát jsem ale neměl štěstí. A potom – v lese vládlo ještě šero. Po pravé straně jsem měl buření zarostlou plochu. Ani tady nekypěl zrovna život. Procházel jsem i kolem koňského výběhu, jenž si tam soukromý majitel zřídil. Než lesní úsek zabraly koně, setkal jsem se zde jednou se starým srncem. Na hlavě nosil vysoké překvapivě světlé parůžky šesteráka. Do příchodu koňaře byl skutečným srnčím pánem zdejšího lesa. Pamatuji se, jak jsem na něj bezpočetrát chodil, ale byl opatrný. Několikrát se, ještě než jsem starce spatřil, předem rozloučil s hlasitým hrubým bekáním. Onen srnčí zvyk na mne působí magicky. Podobně jako když svým troubením oznámí jelení paroháč, kdo že je vládcem harému laní.
Pak jednou Pan srnec zmizel. Přešel do jiného úseku, stal se obětí nehody na přiléhající silnici, zhasl pod myslivcovou kulí, nevím. Poslední však je nepravděpodobné, v těch místech se neloví. Je to takové nepřehledné území a ještě k tomu ta silnice a blízkost sádkového rybníku se Zukalovým mlýnem. Ale takové chování patří ke koloritu starých mazaných srnců. Prošel jsem kolem mlýna a krátce se zastavil u křížku před rozcestím pěšin. Nevybral jsem si pro šoulání krytinu, nýbrž polní cestu vedle, jež kopírovala porost planého žlutého ovoce. Po pravé ruce jsem měl lán kukuřice. Vytáhla se pěkně do výšky, ale na sklizeň ještě nenastala chvíle.
Charakter počasí se změnil. Vesnici v dolíku zalil mlžný opar. Nad hlavou mi prolétla od rybníku volavka. Typickým letem s esovitě prohnutým krkem a natáhnutými stojáky. Z ptačí říše častá navštěvovatelka vodních ploch v okolí.
Věděl jsem, že mezi dvěma lány kukuřice je nasetá jetelina a úzký pás pšenice. V části neobdělané volné plochy pak roste rákosí, je tam asi mokřina. Zvěr mohla pastvit právě zde. Pro srnčí ideální místo. Své stávaniště tam má starý šesterák. Srnce znám již třetím rokem. Pamatuji si na setkání s ním v srnčí říji 2009. Tehdy již pomalu čas jejich lásek ustával, srnci už neproháněli srny, on byl ale časně ráno 9. 8.2009 na pšeničném strništi v patách svojí vyvolené. Předváděli ve dvojici nádherné představení již se zužijícího říjištního kruhu. Srnec stále s větrníkem u země se už už dotýkal srnčiných intimních partií. Pokládání bylo na spadnutí. Společně potom zatáhli do lánu řepky, užít si svoje chvíle lásky jen sami dva, v soukromí. Svědky jejich obřadu se mohli stát jen drobní pěvci, vyzobávající semínka řepky. Již tehdy nosil vysoké parůžky na každé lodyze s třemi výsadami jejihž špice na konci přímo svítily. Švarný dospívající srnec.
Za časného rána 29. 8.2010 jsem se stal svědkem stejného přestavení. Můj šesterák, o rok starší a jistě i bohatší o zkušenosti, krátce proháněl srnu. Společně zatáhli do krytiny na kraji pole, tam přeskočili potok a zalehli v přilehlé louce. Dál se již neodvážili, pár kroků za loukou začínala civilizace.
Tajemný srnec. Vždy setkání proběhlo v říji a časně ráno.
Doufal jsem tak v setkání s mým parůžkářem i 14. 8.2011.
Napjatý jak struna jsem opatrně vykoukl na políčko jeteliny a již zklizené pšenice. Po ní tam zbyly balíky sena. Zpočátku se zdálo, že tentokrát je místo osiřelé. Již za okamžik jsem ale zaznamenal jakýsi pohyb v rákosí. Záhy se objevilo tmavě červené srnčí tělo. Patřilo srncovi. Lomcoval s vysokým rákosím. Typický projev srnce v říji. Značil si svoje teritorium. Objektivem jsem namířil na majitele území. Nemohl jim být žádný jiný, nýbrž ten "můj". Za ním se rýsovalo druhé červené tělo. Jeho srna, zajásal jsem. Skutečně, na strniště vyšla srncova družka. Ten si jí všiml a opět se scéna z roku 2009 opakovala. Můj fešák ji honil s větrníkem u nosu v malých říjných kruzích. Sem tam mu vyvolená ladně uskočila a takto se před mými zraky nějaký čas vodili. Krásný pocit sledovat srnčí říji. Opět se zdálo, že se dočkám pokládání. Nestalo se tak. Ač časně ráno, cvakal jsem spouští ve snaze zachytit srnčí pár. Srna se zastavila na strništi, jistila ke mně. Srnec vyšel z rákosin a vyhlížel na partnerku. Několikrát cvakla závěrka fotolovce kryjícího se částečně za balíkem sena. Dech se tajil, vzrušení stoupalo. Srnec krátce zajistil směrem ke zvláštním zvukům a nevím, zda se mu zdály jako pískání srny, či jen tak ze zvědavosti, počal se najednou klusem přibližovat. Dostavila se lovecká horečka. Ruce se začaly třást, tep se zvýšil. Krásné na těchto stavech je, že i když se setkáte se zvěří po tisící, horečka se dostaví. V každém z nás je lovec.
V nastálém vzrušení jsem ani nezaznamenal chování srny. Vnímal jsem jen stále se přibližujícího, v těle mohutného srnce a fotil jej.
Byl jsem v špatné pozici, když zašel za balík. Přesunul jsem se krkolomně a Pan srnec již stál jen několik metrů od balíku. Postavil se na ostro a sledoval mne svými černými světly. Vskutku vyjímečný výjev. Byl tak blízko, že se mi na 300mm vešel na výšku do hledáčku jen tak tak. Stisknout spoušť jsem však v ten moment již nestihl. Přečetl mne a bleskově vysokými skoky pádil po strništi, odkud přišel. Se srnou pak našel spásu ve vysoké kukuřici.
Krátce před šestou hodinou raní pole opět osiřelo. Jen já jsem, stále ještě omámen, přehrával v hlavě společné setkání s dospělým srnčím fešákem. Každý okamžik vzácného schledání s mým tajemným srncem. Náš vztah trvá již tři roky. Těším se na příští léto, jistě se v těchto místech, za časného rána odehraje další příběh srnce, jeho vyvolené a mladého fotolovce...