Světla a stíny kraje pod Pradědem

Světla a stíny kraje pod Pradědem.

Hluboké rokle i vysoké vrcholy. To jsou Jeseníky. Dominuje jim vrchol Praděd. Podnebí je tu často nevlídné. Mlhy, deště, v zimě spí hory pod silnou sněhovou přikrývkou. Přesto v nich je příroda velmi bohatá. Mají i svůj ledovcový kotel. Nese název Velký. Každou zimu se v těch místech sesune nejedna lavina. Až v květnu sníh roztaje, rozkvetou enklávy horských luk a život se rozzáří i v Kotli. Endemitickými, tj. jinde nevyskytujícími se organismy. Jedním z nich je Jitrocel tmavý sudetský. Jak je přírodní rovnováha křehká. Lavina, jež přináší zdánlivou zkázu, udržuje kotel bez zalesnění, díky čemuž tam může přežívat endemitický jitrocel. Nad kotelní krajnou létá pěvuška podhorní či linduška horská. Prolétne i vzácný dravec sokol stěhovavý. Vidět jej a sledovat sokolův let na vlastní oči se rovná velkému štěstí. Přálo mi již jednou a na ten zážitek nikdy nezapomenu.

Hřebeny Jeseníků čelí mnohokrát přírodním silám větrů deště či sněhu. Alpínské louky v těchto místech prolínají ostrůvky kosodřeviny. V těch místech je nepůvodní, uměle vysazená krkonošská. Nikomu nevadí. Jako svůj denní úkryt ji využívá ferina lišák a na příhodných místech i vysoká zvěř. Pohybuje se v ní s obdivuhodnou ladností.

Hluboké Jesenické hory jsou domovem kamzíků horských. Do tmavých hvozdů už patří. Zvykli si na nástrahy a vyvádějí každoročně novou mladou generaci horských čertů. Promiňte za ten sentiment, ale jímají mne slzy při prohlížení snímků kamaráda Martina, jemuž se poštěstilo fotografovat kamzičí tlupu s malými kůzlaty. Ta si hrála, skotačila. Bezstarostně. Kdyby tak tušila, že je chce člověk z jejich hor vystrnadit.

Kamzík, jenž byl dlouho znakem Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, tu byl vysazen bezmála před sto lety. První kusy okusily Jesenickou půdu roku 1913. Dařilo se mu dobře, rychle se rozšířil. Nyní se ale posledních odhadovaných 150 až 200 kusů ocitlo na horké půdě. Původní domovinou z Alp, u nás jim vyčítají okusování vzácných bylin a erozi, jež způsobují jejich kopýtka. Zvláštní. Výmluva se vždycky najde. Chtějí je pryč taky pro jejich nepůvod do Jeseníků. Však už se dá po uričtém věku, jakého tu dosáhli považovat za původní zvěř.

Jak říká dobrý člověk, spisovatel Ota Bouzek; "Brambory jsou taky nepůvodní druh, a přesto je všichni máme rádi.

"

Snad se ale lidé na těch správných místech zamyslí a nenechají Jeseníky bez krásných a ladných tvorů s hákovitými růžky. Byl by to nerozum a věčná škoda.

Nehezký osud stíhá též horské krále, jeleny. Dávno jsou pryč doby, kdy se severomoravské hory chlubily nejsilnějšími trofejemi v republice. Dokládalo to svědomitou práci lesníků a vyhlášení oblasti chovu jelení zvěře. Jen v takové oblasti se dá s vysokou zvěří dobře hospodařit. Dnes jsou ale lesy v Jeseníkách rozkouskovány na "nudle" soukromými nájemci. V těchto podmínkách se, přikloním-li se k cestám jelenů, nemůže s nimi chovatelsky hospodařit. V jedné honitbě jej nechají žít, přejde do druhé a tam jej uloví host z NDR, jenž zaplatí tučnou částku. Ale z něčeho musí žít nájemci, moderní myslivci.

Pryč jsou časy, kdy na Jesenických loukách brala paši vysoká, nebyl problém jí tam potkat. Lesníkům ničí mladé smrky a tak se musel jejich počet zredukovat. Ten zbytek, jenž zůstal, je na tom bídně. Zamysleme se, proč vlastně jelení zvěř okusuje a loupe smrky? Má svoje zvyky. Pastevní cykly. Nerušena bere ráno paši, načež odpočívá a večer opět na paši. Původně přes noc odpočívala. Jenže vliv člověka z jelení zvěře udělal zvěř s převážně noční aktivitou. Má tak převrácené cykly a díky tlaku myslivců a návštěvníků hor uchyluje se do nejtemnějších smrčin, kde právě působí škody.

Už jen díky vynikajícímu spisovateli Jaromíru Javůrkovi se můžeme dočíst, jaký ráj pro jeleny skýtaly Jeseníky.

Přesto každoročně v září rád jezdím v lůni hor s vládcem Pradědem, státi se svědkem obřadu lásky jelenů. Jejich mocné troubení mně znovu a znovu naplňuje pocitem blaha. A dodává naději v lepší zítřek. Dává mi naději, že nad jeleny z Pradědu nevisí tmavý soumrak.

Jeseníky miluji i pro avifaunu. Kos horský každé ráno rozespívá svojí písničku na vrcholku starého smrku, na nejtenčích větvičkách poskakuje čile králiček, další specialistka vyzobává semínka šišek. Je jí rezavá křivka. Domovinu zde našla i sýkora parukářka či hýl rudý. Nad vším bdí oko dravce – sokola stěhovavého a na nedohledaných kusech zvěře se živí inteligentní krkavci. Setkat se tu s jeřábkem, lesním kurem je o velkém štěstí. Nicméně ještě v hustém podrostu vábí svým pískáním na jaře samičku, aby spolu založili rodinu.

To štěstí už nemá tetřev hlušec, jež z Jeseníků vymyzel. Pokusy o jeho introdukci se minuly účinkem, ptáci ze zajetí neznali nástrahy horského světa a predátoři je vylovili.

Jak toužím po zážitku sledovat okázalý tetřeví tok na starých smrcích v lesích pod Pradědem. Zatím je to pouze sen.

Chraňme čarokrásnou přírodu Jeseníků jako naše bohatství, střežme ji před závistivci, špatnými lidmi. Ještě není pozdě! Zabraňme jejímu ničení a drancování. Vždyť ji chceme takovou a ještě lepší ukazovat našim synům a vnukům. Zamezme tomu, aby nezůstala dalším generacím jen v zápiscích knih. Nechť žijí dál v kamenitých stráních kamzíci a na lukách nechť se paství dobří jeleni. Nechť žije příroda Jeseníků.

Z celého srdce ji miluji.