O vodnících z Pradědu

O vodnících z Pradědu.

Na poslední víkend v červenci, kdy by mělo léto býti v plném proudu, v tom čase, v němž měli parůžkatí srnci přiskakovat na vábničku jako opojení láskou k srnčím dámám, meteorologové předpovídali stále a pořád deště. Tak už se to táhne nějaký čas. Marně si vzpomínám, kdy se na letošní lány zlatých klasů usmálo sluníčko. Ty už přezráté smutně s hlavami skloněnými, snášejí krůpěje vody.

Nedbaje výstrah, odjížděl jsem s krosnou na zádech v poslední červencovou sobotu ráno autokarem ku Vsetínu. Nic nenasvědčovalo dešti. Nechal jsem za sebou polojasné Brno a postupně, jak autobus mířil blíž k Valašskému království, zatahovalo se. Ve městě někdejších hokejových mistrů ligy mě přivítal Honza. Pravý kamarád do deště. Ač ne rodilý Vsetíňan, projel se mnou záhy okraje sídla pod Vsetínskými vrchy. Tu chodí srny v zimě až k bytovkám, ukazoval na schody, sestupující z lesa. Věřil jsem tomu, vždyť srnčí zvěř si už zvykla na měnící se prostředí, jež jí, nutno napsat, ubývá každým coulem. Přichází o svůj životní prostor vinou rozrůstajících se satelitních městeček. Vsetínští srnci určitě v čase zimním, kdy je vše zahalené pod sněhem, nacházejí u bytovek dobroty, jež jim příjdou vhod. Snad i zde na zimu zřizují obětaví lidé malé jesle s čerstvým, v létě nasušeným senem.

O tom, že si srnčí opravdu zvykla, svědčí jedna zajímavost. Kamarád mi ukazoval, kterak vedle paneláku na rumišti, sousedícím s keři, hned vedle frekventované silnice chodí na paši hezký srnec. Honzův bratr, jenž propadl též kouzlu fotografie, má tu možnost pozorovat parůžkáře a fotit přímo z kuchyně.    

Do třetice všeho zajímavého mi Honza hlásil, že v předvečer soboty zastihl dvě malá srnčata, pasoucí se takříkajíc v příkopě u silnice. Tím místem jsme projížděli, srnčata se ale v prohlubni nenacházela. Snad vše dobře dopadlo a malé puntíkované dušičky se jen zabavovaly o samotě, když máma zrovna randila. Však záhy je našla a odvedla do bezpečí.

Pokračovali jsme úzkou silničkou až k bytovkám na kraji lesa. Tady svůj peugeot Honza zaparkoval a pozval mě "k sobě dál". Jen škoda, že času mnoho nezbývalo na delší procházku revírem. I tak jsme se ale, jak se patří, vyvětrali a i při pochůzce i leccos zažili.

Okolní lesy jsou kouzelné.

Už se nedivím kamarádovi a tolika úžasným snímkům srnčí zvěře, když tu má tato více než rajské podmínky. Spolu s četnými pasekami, nad kterými jistě v jarních měsících přeletí nejedna dlouhozobka sluka, tu má i srnčí a nejen ona svatý klid. Nad hlavami nám kroužila rodinka kání. Svobodně se vznášeli oblohou, žadoníce ještě typickým "mňoukáním" mladí myšilovi. Průvodce mne zavedl i k místu, kde se setkal s vzácným mlokem skvrnitým. Nežehral jsem na fakt, že se tu nenacházel, však zurčící potůček pramenící někde vysoko v příkrém kopci k iluzi překrásna postačil. Mloka v tomto prostředí si navíc lze velmi dobře představit.

Ušli jsme jen pár kroků dále po cestě a v protistráni jsme zaznamenali pohyb. Ač na velkou dálku, teleobjektiv odhalil dva kusy srnčí zvěře. První běžela srna, za ní srnec. Ztratili se mi až v pasece, sousedící se strání. Srnčí říje v plném proudu, napadlo mne. Honza odbočil do kopce po úzké stezce zvěře. Otiskl zde v blátě svoji dráhu šlépějí jelen. Povzdbudil v nás, však více v Honzovi, setkání s korunovaným králem lesa. Svěřil se mi, ačkoliv chodí v zdejších končinách často, s jelenem se ještě nesetkal. Musí tu chodit pod rouškou tmy, shodli jsme se.  Nejdřív kamarád šoulačku za srnčím párem vyloučil, ale vždyť volená stezka přímo nad paseku, jež snad ukrývala srnčí těla, mířila. Obezřetně jsme šoulali bukovým lesem. Všímal jsem si vývratů, jež klidně pomoci výrům k bytové krizi. Les žil. Nad námi bubnoval některý ze šplhavců. Identitu však nechtěl prozradit. 

Stejně tak zpočátku srnčí kus, jež jsem dík pozornému propátrání paseky objevil pod námi. Honza nahmátl v kapse vábničku. Zkusil několikrát krátce zapískat hlas roztoužené srny. Kus se opatrně pohnul, ale okolní buřeň nám nedovolovala pohled na hlavu kusu. Na to se blízko zvedla druhá zvěř. Srnec. A dvojice se dala do sprintu. Hnáni odvěkými pudy, sváděli pod námi, nyní již podstatně níže, svou hru lásky. Až jsem žasl nad jejich ladnými skoky a obdivoval jsem náhlé úskoky před vývraty a pařezy. Hřejivý pocit u srdce vyvolávalo ve mne tohle představení. Vždy jsem totiž toužil pozorovat srnčí říji odehrávající se v lesních koutech.

Fotoaparáty dvou lovců živé krásy cvakaly. Na výstavu snímek nevyšel, ale přec jsem zářil štěstím. Při zvětšení fotografie se ukázala srncova raritní trofej. Na jedné straně slabší šesterák, na druhé vylomená pučnice se zvláštně rostoucím pahýlem. Takový úraz se musel stát při silném nárazu.

Ve víře v setkání s raritním srncem a jeho vyvolenou jsme rychle spěchali přes paseku do lesa. Tam v přítmí jsme se s dvojicí setkali naposledy. Srna hnána srncem hlasitě chrčela. Později jsme našli jejich zápory na pěšině, ukazující na stálé pronásledování nápadníkem. Nic vyjímečného v říji půvabné srnčí zvěře.

Nechtělo se mi opouštět tyto kouzelné lesy, ale museli jsme sházet po pěšině dolů k cestě. Nejvyšší čas pokračovat dále. Vysoko nad hlavami se loučila i rodinka myšilovů.

Autem jsme projížděli kolem Honzovy rodné vesničky Jablůnky, znal snad všechny louky kolem, též lesnaté břehy Bečvy s volavkami a vzácnými čápy černými. Zastavili jsme nedaleko Vsetínské Bečvy, aby mi kamarád ukázal místo, kde prvně fotil blýskavé klenoty, ledňáčky říční. Nyní již ledňáčci v strhlém břehu nehnízdili, kolem potoka se mi po jejich blýskavém tělíčku trochu stýskalo. Jen konipasi horští oznamovali obsazení říčního revíru. V jemném blátě na břehu jsem objevil šlépěje a trus. Domněnka padla na zavlečenou šelmičku, norka amerického. Není zdaleka nevinná, dokáže se vyšplhat po stěně, využít při tom výstupků v sthlém břehu a pokud při tom narazí na ledňáččí noru, nezná slitování.

Honza mně chtěl přesvědčit o kráse zdejšího okolí, zavedl mne kolem kaliště, u nejž s úspěchem natočil fotopastí černé štětináče, lesní cestou až k rozlehlé louce kopcovitého charakteru. Nad loukou malý lesík s bohatým podrostem. To byl idální biotop srnčí zvěře. Kamarád vábničkou napodobil hlas srny. S touhou že příjde omámený parůžkář, usedli jsme na kraji lesa a čekali. Já se kochal překrásnou valašskou krajinou. Žádný srnec nepřišel. Ale to nevadilo. I tak jsem vděčil Honzovi za návštěvu těch míst.

Ale přišla zrada. Zjištění, že čas není natahovací.

Cesta do Jeseníků, která nás čekala, byla ještě dlouhá.

Honza zavolal kamarádovi Martinovi, že se asi o chvilku zpozdíme. Ten z novinky nebyl šťastný. Od Hvězdy chtěl stihnout výjezd na Ovčárnu ve dvě hodiny odpoledne. A pověděl, že se s námi chystá toulat i další přítel zvěře, fotograf Honza Moučka.

Dveře Honzova vyladěného pežotku zabouchly, hodiny právě ukazovaly pár minut po poledni. Zdálo se, že do dvou hodin nemůžeme stihnout cestu z Jablůnky do Malé Morávky, k rozcestí na Hvězdu.

Klíčkem oživil jeho agilní benzinový motor a pak už jen za námi zůstal prach z polní cesty. Sedět jako spolujezdec v autě s Honzou je silným emocionálním zážitkem. Minul se jistě povoláním nástojáře, vždyť by tento stále nadějný hoch mohl sklízet ceny za první místa v soutěžích rallye.

Díky výbornému šoférovi jsme na Hvězdě stanuli v 13:54. Cítil jsem v cíli jen smrad pneumatik.      

A to už nás vyhlíželi další dva kamarádi. Martin Žatka a Honza Moučka, jež byli připravení nastartovat druhé auto. Malou formalitou pak bylo vyřízení povolení k vjezdu. Ve dvě hodiny odpoledne se otevřela závora a už se naše automobily škrábaly do kopce po silnici, jako had se vinoucí nad údolím Bílé Opavy. Ten pohled do velké hloubky, v níž někde dole dravým proudem teče bystřina, podle které celé údolí dostalo název, je vždy úchvatný. Toho dne však se nám nepoštěstilo. V údolí se válela vlha. Čím výš jsme stoupali, měnil se i charakter počasí. Zatímco na Hvězdě bylo ještě přijatelně, zataženo, teplota kolem 16 stupňů celsia, pod Pradědem panovala jen "jedenáctka". Spolu s drobným, ale vytrvalým deštěm a mlhou to celé utvářelo dojem nehostiného prostředí Mlžných hor, jak jsem si Jeseníky pro jejich velmi časté počasí přejmenoval.

Obdivovali jsme otužilé cyklisty, jak v lehkých větrovkách sjížděli asfaltkou z nejvyššího vrcholu Moravy. I turistů, jež chtěli zdolat vrchol po svých, v "psím počasí" šlapalo několik. Naše čtverka byla ráda, když rychle přeběhla z aut do tepla útulné chaty Barborky.

K všeobecnému štěstí recepce nebyla opuštěná, vstíc nám vyšel pan vedoucí, ubytoval nás v pokoji 202 s výhledem na Petrovy kameny.

Zdejší cimřičky nejsou vybavané, jako v hotelu Pupp, přesto měly vše, co jsme potřebovali. Čtyři postele, skříň, stolek, umyvadlo, topení, okno. Víc snad ani není třeba.

Tradičně jsme zahájili náš pobyt v místní hospůdce. Každý jsme si dali po dvou zlatavých mocích a nálada i přes stále přetrvávající mlhavé a deštivé počasí se zvedla. Bavil nás zejména Honza Moučka svými zážitky s osobitým vyprávěčským stylem, Martin se zas pochlubil posledními úlovky zachycenými na kartě fotoaparátu.

Pomalu jsme dopíjeli a Martin takříkajíc vytáhl z rukávu list papíru s nákresem plánu podvečerní šoulačky. Šlo na něm o schéma rozdělení po dvou párech. Ve čtyřech se přecijen šoulá hůř. Utvořili jsme tedy dvojice. Já s Honzou Ovesným, alias Pšenkou, Martin si vzal pod křídla Honzu Moučku, alias Mouku.            

Než jsme ale vyrazili, zdržel jsem nás nastavováním nové fotopasti.

O půl paté za deště a mlhy čtveřice kamarádů, jež spojuje láska k přírodě, opouštěla útulnou chatu a mašírovala asfaltkou k vrcholu Pradědu.

Po chvíli jsme odbočili v naše známá místech a šoulali po úzké pěšince. Chůze byla díky vlhku tichá. Ovšem místy vysoká tráva nám dělala problémy. Boty a kalhoty hned zvlhly. Nejlépe na tom byl Honza Ovesný, jenž byl proti mokru vybaven ještě gumovými nohavicemi. Příkladně se oblékl i Honza Moučka, nepromokavé pončo jej ochránilo před vodou. My dva s Martinem jsme vypadali... jako dva vodníci.

Na rozcestí pěšin jsme se s druhou dvojicí rozloučili a s Honzou Ovesným postupovali obezřetně zachmuřeným lesem sami. Ticho vládlo zdejšími končinami. Jen parukářky, jak se horským sýkorám pro jejich chocholku říká, povykovaly ve větvoví starých smrků. Těm zdejším rostou větve již od země. Aby měly lepší stabilitu v zdejších krutých zimách, při velké sněhové pokrývce.

Bystrému Honzovi neunikl nepatrný pohyb kusu zvěře mezi stromy, jež asi dostal náš vítr. Podle výpovědi očitého svědka to odskočil kamzík.

Cáry mlhy proplouvaly lesem, jak si s nimi vítr pohrával.

Po další chvíli šoulání se před námi z mlhy vyjevil pohled. Tlupa holé zvěře, sestávající se z kolouchů a laní, snad zaskočena nenadálostí, tak jako my před ní, zastavila se a zírala na nás svými tmavými světly. Nejvíce se mi do paměti vryl obraz vedoucí laně. Stála před námi na třicet metrů, mohutná, jako almara. Nehybně, avšak v těle napjatá. Čekala na sebemenší podnět, jenž by jí osvětlil, že tu stojí tváří v tvář predátorovi – člověku. Statečně přečkala sérii snímků Honzova fotoaparátu. Mezitím se k ní přidal kolouch. Ti dva a ještě další kusy v povzdálí stále nehybné a jistily naším směrem. Snad se jí znelíbilo sklo objektivu, či slabý závan větru do jejího větrníku přinesl lidský pach, tlupa se na povel nejzkušenější laně otočila a dala se na útěk.          

Les opět osaměl. Zbyly nám jen vzpomínky na toto nevšední setkání. Naše srdce potěší každé setkání s královskou zvěří. Škoda jen, že v zdejších krajích hospodaří myslivci s jelení zvěří tak, jak hospodaří. Jeseničtí jeleni dosahovali na chovatelských přehlídkách výborných výsledků a byli chloubou tehdejšího mysliveckého svazu. Ty časy však dávno spláchl déšť. Dnes byste jen stěží narazili na přehlídce trofejí jelena s věkem nad 5 let. Ale věřím v lepší časy a spytování svědomí odpovědných... 

Naladěni zážitkem jsme šoulali dále stezkou. Zvěř jsme nepotkali. V místě, kde se opět dva chodníky spojovaly, počkali jsme na dva kamarády s duší lovců. S mokrou náladou se blížili k nám. Honza se pochlubil snímky, dozvěděli jsme se, kterak se taky druhá dvojice setkala se zvěří. Laň dřív než ji stačili vyfotografovat, odběhla.

Společně, v houfu jako housata, jsme se po stezce vydali na další část pochůzky. Zvěř se ale neukázala. Mlha houstla a déšť stále nepolevoval, tím spíš se zdálo, že provazy vody sílí. Přesto jsme postupovali dále. V mých pohorkách už čvachtala voda, nevhodně zvolené diftínové kalhoty až po stehna promokly. Větrovka jako jediná snášela nejlépe molekuly vody, jak jsem byl rád, že jsem si jí přibalil v pátek večer na poslední chvíli do batohu.

Společně jsme došoulali až k příkré stráni. Ta se stávala oblíbeným stanovištěm kamzíků horských. Toužili jsme se s nimi setkat, tím víc, když se Martin pochlubil pěknými snímky našich oblíbených rohatých sudokopytníků právě z jejich stanoviště ve svahu. Kráčel těmi místy o týden dříve.   

Aby byl větší úspěch na setkání se zvěří, opět jsme se rozdělili na dvě skupiny. Martin s Honzou Moučkou se vydali nalevo. Šanci při setkání se zvěří jim dávalo nedaleké kaliště. Já s Honzou Ovesným doprava, splnit důležitý úkol. Pod starým smrkem mám na horší časy schovanou láhev slivovice. Ještě než na ní došlo, prozkoumávali jsme pečlivě zrakem svah pod námi, zda-li mezi stromy nezahlédneme kamzičí tělo. Po kamzících ale jako by se zem slehla.

Na místě určeném jsem malý poklad – láhev jelínkovy slivovice našel a vyzvedl. Ne, ještě ne, usměrňoval jsem Honzu, jenž si chtěl "cvaknout". Dáme si, až se všichni setkáme. Láhev teď našla své místo v mém starém batohu a vydali jsme se strání dolů, potom po ochozu zvěře nazpět a celou strání traverzem ke skalám, kde na nás měli čekat kluci. Terén byl náročný a za mokra to klouzalo. Však jsem se jednou svezl po zádech. Tudy procházeli kamzíci. Zanechali zde stopy, četli jsme na ochozu. Ale na živo jsme ani jednoho nespatřili, ani žádný kus neodbíhal zrazen. Na šoulačce vládla zádumčivá atmosféra. Přispívalo k ní mlhavo a deštivo a nepřítomnost toužebně očekávaných kamzíků. Alespoň doufám, že mají něco kluci, přál jsem si. Ti dva nás chvíli pozorovali, zatím co my o "šmírujícím" Martinovi s Honzou vůbec nevěděli. Možná nás i kamzíci takto sledovali a vytratili se bez hlesu, nechali nás v slepotě nepřehlednosti. Až cvakání fotoaparátu, to když jsme procházeli těsně nad nimi, prozradilo polohu přírodních paparaziů. Vyškrábali jsme se za kamarády a společně hodnotili průběžné výsledky. Nic, ani chlup, hlásil zklamaně Martin. Honza mu přitakal.

Radost napravila až láhev slivovice. Všichni jsme si připili po kalíšku na zdraví.

Ostrý mok promočeným postavám pomohl.

Dál nemělo smysl jít a tak jsme se po chvíli ve čtyřech vraceli na chatu. Prošli jsme kolem kaliště, okolo nejž se nacházaly stopy vysoké. Tak tedy je navštěvované často, uvažovali jsme. Nejpíš pro sůl, jenž myslivci umisťovali vtipně do otvoru v kmenu suchého stromu. Místo k nainstalování fotopasti svádělo, ale to bych jí nesměl nechávat najatou sledováním několik měsíců. Právě tak jsem to měl v plánu.

Zato na lesní louce, poblíž které jsme před dvěma lety setkali tváří v tvář s jesenickým jelenem, vypadalo místo jako ideální pro umístění malé krabičky, jež snímá pohyb. Na kraji louky se nalézá malé kaliště, jež využívá zvěř k zchlazení těla a čištění od parazitů.

Hledali jsme vhodné místo na umístění. Nakonec s nápadem přišel Honza Ovesný, jež sám má zkušnosti s fungováním fotopastí. Poněkud níže pod kalištěm s výhledem na světlinku jsme umístili do výšky jednoho metru na kmínek mladého smrčku záznamové zařízení. Od té chvíle mělo zaznamenat každý pohyb a to i v noci. Spokojeně, s tím, že fotopast na místě nechám snímat do září, jsme navázali na pěšinu a již přímo kvapně na chatu. Jejího sucha a tepla jsme dosáhli před osmou večerní. Hlavně vše pořádně do rána vysušit, neboť jsme byli promočení na nitku.

Náš pokoj vypadal vskutku jako stánek s oděvy. Sušily se zavěšeny nad okno troje kalhoty, troje páry bot, trika a další svržky. Převlékli jsme se do suchého a rázem bylo lépe. A aby bylo ještě lépe, zašli jsme si na něco dobrého do hospody. Chtěl jsem teplé jídlo, ale číšník v civilu sedící za půllitrem, mi sdělil, že už nevaří. No, nevadí, tak si dám teplý čaj, zaúkoloval jsem číšníka. Kamarádi si objednali po různu. Vsetíňana Honzu potěšily postupně dva zlatavé moky, Martina zahřál grog a Honza M. vsadil na víno a pak turka.

Dopili jsme, zaplatili, slušně poděkovali a nedalo nám navštívit místnost, kde svádíme každoročně pingpongové turnaje. Naši představu o správně fungujícím stole přerušil první pohled. Na hrací ploše se povalovaly špinavé hadry, dřevěná podélná sedačka posloužila jako odkládací místo pro nářadí a vrcholem všeho se stala plechovka od piva. Prázdná. Dělníci tu před nedávnem kutili něco s bojlerem. Tak tady si asi nezahrajeme, rezignovaně jsme opustili prostoru a vrátili na pokoj. Touha zahrát si s pálkami a bílým míčkem byla ale větší. Rozhodli jsme se pro návrat a celkový úklid. Podařil se nám a tak se mohlo začít hrát. No, dopadl jsem jako obvykle, přiznávám, Martin mě porazil. Avšak jako obvykle dostal ode mne nakládačku Honza Ovesný. Ale bojoval statečně. Stejně jako já s Martinem. Ale samozřejmně vše bereme s nadhledem a nenávist tu nemá místo. Vzkaz Martinovi: Však počkej v září na odvetu!

Hráli jsme až do pozdních nočních hodin. Honza Ovesný už byl natolik společensky unavený, že předčasně opustil hernu, zatím co jsem bez ztráty sil bojoval s Martinem a druhým Honzou, taktéž dobrým hráčem pingpongu.

Martin ještě před spaním vyklouzl ven před chatu na povinnou cigaretku, po návratu oznámil to, co jsme už všichni předpokládali, totiž stálý déšť. Shodli jsme se na tom, že ráno posvícení nebude.

A taky nebylo.

Ráno vidno mlhu, kapky deště vytrvale skrápěly Jeseníky. Počasí se nijak nezměnilo. Zatím co kluci zašli na kávu, zmocňovala se mě touha po pochůzce, jenž mněla vést k fotopasti. Nahlodávala mě otázka, co když fotopast zachytila přes noc zvěř? Nechtělo se mi z kraje pod Pradědem odjíždět bez kontroly záznamového zařízení. A tak jsem si půjčil návlek na fotoaparát a gumáky Honzy od Vsetína. Maskovaný návlek se zdál pro techniku jako výborná pomůcka, která mi tak dala šanci zkusit fotografii v dešti.

Vklouzl jsem do ještě napolo mokrých kalhot, na svetr jsem přihodil větrovku. Nebohý Honza musel v tom dešti se mnou do auta, kde mi předal gumáky. Já jsem je jen tak tak nasoukal na nohy. Ale chodit v nich šlo, tak jsem se tedy o půl osmé ráno vydal na obchůzku spojenou s kontrolou fotopasti.

Při kraji asfaltky v travinách sbírali semena hýlové. Spolu s linduškami a kolohřivci jsou to častí obyvatelé hor a chat, u nichž vždy najdou něco k snědku. K plachým ptákům se mi nepodařilo dostat dostatečně blízko. Zbyla jen vzpomínka na pohled jak slepice mokré hýly. Pokračoval jsem dále, na lesní pěšinu. Vysoká tráva se otírala o nohavice, studělo to až běda. Až za dalšími metry se vysoká tráva zklidnila, kráčel jsem mezi borůvčím. Sem tam se již z porostu modraly sladké plody. Les, skrápěn kapkami deště a spoután mlhou, tajemně mlčel. Zato příjemně voněl. Byla to zvláští atmosféra.

Našlapoval jsem v tichosti do měkké trávy, s touhou spatřit zvěř. Zatím co ta nejspíš přečkávala nepříjemný čas zalehlá v nejzapadlejších koutech Jeseníků. A tak zavděk přišly motivy s lesní tématikou. Ve fotoapatátu se mi sešel snímek Choroše na smrku, či suchý, bizarně vzhlížející strom. Času nebylo na rozdávání. Zbývalo už jen zkontrolovat fotopast. Při příchodu na místo nastražení jsem si ulevil. Nacházela se přesně tam, jako v sobotní večer. Následná kontrola prozradila, co už jsem dříve při takovém charakteru počasí tušil. Fotopast spustila nahrávky jen při našem odchodu a mém příchodu. Alespoň jsem se přesvědčil, že krabička funguje tak, jak má. Pojednou jsem sejmul maskovanou pomůcku zjišťování pohybu v revíru a jal se hledat jiné místo na snímání prostoru. Vrátil jsem se k nedalekému kališti, u něhož jsem objevil pobytové stopy vysoké. Deset metrů od bahnité lázně jsem na smrček umístil fotopast. Několikrát jsem vyzkoušel na své osobě nahrávání – zašel jsem až ke kališti. Vše fungovalo a tak jsem už jen krabičku zamaskoval smrkovými větvičkami a dal se na odchod. S tím, že se do těch míst podívám až začátkem září. Snad do té doby vydrží baterky.

Při návratu mně ještě v trávě u cesty učarovaly zvonky, jimž na světlemodrých květech ulpěly kapky deště. Objektiv jsem namířil též na rostlinu s růžovými květy, využil jsem tmavého pozadí, jež tvořil smrk a umělecky jsem na snímku ztvárnil provazy vody.

Pak už rychle návrat do sucha na Barborku.

Následovalo pobalení všech, včetně mokrých věcí, díky nimž batoh notně ztěžkl. V deset hodin dopoledne mohla čtveřice opustit pokoj 202. Dali jsme si zavazadla do aut a na chvíli ještě poseděli v hale před recepcí. Honzu zaujala mapa Jeseníků, Martina zas pokojový psík s hustou bílou srstí, jenž na něj dělal půvabné obličeje. Možná to tedy nakonec bylo vzájemné.

Na závěr pobytu se s námi před Barborkou rozloučily křivky. Ptáci, jež dostali jméno podle překříženého zobáku. Ale příroda jim nikterak neuškodila. Jsou to odborníci ve vyzobávání semínek šišek. Zvláštností je pak i jejich hnízdění, houževnatí opeřenci začínají se zakládáním rodiny již v březnu, kdy na horách stále vládne mráz a sníh. Jejich hnízda jsou extrémně tlustá a je v nich tak potřebné teplo.   

Křivky rády zobají zední omítku. Přesně takto jsme je přistihli u Barborky. Vklidu si ozobávaly v dešti zdroj vápníku u vchodu do chaty. Mít fotoaparát, mohly vzniknout zajímavé záběry. Jenže ten už spočíval hluboko v batohu...

A tak končí moje povídání O vodnících z Pradědu.

Rozloučili jsme se společně až v Hudební hale v Karlově Studánce, kde jsme poslední červencový den odninstalovávali fotografickou výstavu. 

Jeseníky okouzlí citlivého návšěvníka v každém ročním období. Náš společný pobyt i přes nepřízeň počasí hodnotím kladně a již nyní se těším na další shledání party kamarádů pod horou Praděd.

Na shledanou, Jeseníky!