Povídání o jelení říji, svatováclavském ránu a jelenu Pepovi.

V čase, kdy ještě vládla za okny venku i v pokoji černočerná tma, zazvonil nevybíravě budík. Co naplat. Každý špás něco stojí. My, co fotografujeme zvěř v přírodě, nějaké pozdní vstávání neprovozujeme.

Hodiny ukazovaly půl paté ráno. Postupně jsme se všichni tři probudili. Zdálo se ale, že přecejen půl paté nebude to ono. Že je ještě čas. Možná by jsme se shodli v dalším spánku, kdybych se nepřinutil vstát, otevřít okno a jako doma po zvyku před lovem v revíru zkontroloval oblohu. Okna byla zamlžená. Už ve mě hrklo, že je stejná situace venku. Kdo zná Jeseníky a zdejší počasí, nenadálá mlha ho nepřekvapí. Nervozita opadla poté když jsem uviděl světla hotelu na Ovčárně. Druhým pohledem jsem uviděl hvězdu a pak už s radostí otevřít okno.

Jasná obloha s tisíci blikotajícími hvězdami slibovala pěkné ráno.

Jedno nedělní ráno protnul ticho mého pokoje zvuk budíku. Vše spalo, jen já, zanícený fotograf přírody musel vstáti z vyhřátého lůžka. Musel? Nemusel jsem. Já přímo chtěl. Den před tím jsem si vzal do hlavy, že se do Jeseníků v neděli podívám. A vůbec mi nevadí, že jen na jeden den.

Povídání z časů srnčí lásky.

Den, kdy k nám před více než tisíc sto lety přišli Cyril s Medodějem, Slovanští věrozvěstové, ještě ani pořádně nezačal a mým pokojem se rozezvonil mobilní budík. Psalo se sice pondělí, kdy obvykle již vstávám do práce, ale státní svátek jsme dostali volno.

V půl čtvrté ráno byla ještě ulice ponořena do tmy. A já jsem již jako obvykle před každou pochůzkou kontroloval z okna počasí.

Po večeru ve znamení zatažené oblohy a intenzivního studování radarových snímků s předpovědí počasí bych nečekal krásně jasnou oblohu. Hvězdy se blyštily jedna radost. První věc tedy vyšla.

V pravou chvíli.

Po vydatném knedlíkovém obědě na horské chatě Barborce, skýtající nám ubytování a azyl v nepříznivých podmínkách jsme si naplánovali s Honzou menší odpolední fotolov.

Počasí jako tradičně v nejvyšších partiích Jeseníků nevycházelo vstříc. Avšak Honza, když padla mlha, byl očividně ve svém živlu.

Konečně jsme tedy vyšli.

V.I.P. fotografování.

Ten den začal jako obvykle.

Mobilní budík řinčel do nedělního rána jako zběsilý. Notný čas předtím, já nevnímal. Po pracovní sobotě jsem byl unaven. Plánoval jsem probuzení na pátou ranní. Tak, abych do přírody vyrazil ještě za šera, před svítáním.

Probudil jsem se do krásného májového dne. Paprsky vycházejícího slunce mne lákaly z postele. A já uposlechl. Nemusel jsem do práce. Byla totiž sobota.

Krásy zimních nočních pochůzek.

Nový rok psal teprve pátý den z pomyslného ročního života.

Bylo pondělní ráno.

Po opětovném nabrání sil o svátcích Vánočních a střídmých oslavách Nového roku jsem byl opět nucen nastoupit v zaměstnání.

Jako naschvál jsem se, po půstu kdy nebylo po sněhu ani památky, to ráno probudil do bílé krásy.

Celé svátky meteorologové předpovídali příchod té mrazivé bílé nadílky.

Zimní den.

Ten den se prostě povedl. Bylo skoré pondělní ráno a já z inverzí mlhavého městečka ještě za tmy odjížděl autobusem do nedalekých Heřmanovic, kam jsem měl naplánován výlet.