Fotolovec | V pravou chvíli

V pravou chvíli.

Po vydatném knedlíkovém obědě na horské chatě Barborce, skýtající nám ubytování a azyl v nepříznivých podmínkách jsme si naplánovali s Honzou menší odpolední fotolov.

Počasí jako tradičně v nejvyšších partiích Jeseníků nevycházelo vstříc. Avšak Honza, když padla mlha, byl očividně ve svém živlu.

Konečně jsme tedy vyšli.

Měli jsme namířeno na kamzíky. Náš kolega Martin byl předchozího dne úspěšný. Podařilo se mu na krátkou vzdálenost dostat k staré kamzici s neposednými malými kamzíčaty.

Kamzíci v Jeseníkách jsou kapitola sama o sobě. Tatranský kamzík je zvyklý na turisty, nikdo mu tam neubližuje. V Jeseníkách se situace změnila. Kamzík je zvěří lovci pronásledovanou a tak jsou tito velmi opatrní.

Hned za  Kurzovní chatou jsem zaznamenal v lese pohyb.

"Honzo, šeptl jsem, liška, tam na pěšině.

Tajemné zvíře se mezitím vzdálilo z dohledu. Opatrně jsme se snažili dostat k místu kde se nám stratilo. Jaké bylo však naše překvapení, když se oči naše v borůvčí nedaleko od nás střetly s modrými očky kočičími. Rezavá barva kočičí srsti a fantazie která běžěla na lovu ve vysokých obrátkách způsobila ten omyl. I tak to byl zajímavý začátek.

Šoulali jsme úzkou stezkou, v zimě sloužící jako běžkařská trasa. Atmosféra v lese byla vskutku působivá.

Krajinou se valily cáry mlhy, pofukoval mírný vítr, chvílemi zesilující. Ale pro nás příznivý. To dávalo jistou naději.

Les byl v tuto chvíli tichý. Který živočich v tak drsných podmínkách může vegetovat.

Vyjímkou byl kos horský, obyvatel Jeseníků. Od kosa běžného černého, obyvatele teplejších krajin se liší viditelnou bílou skvrnou na prsou. Přezdívá se mu Kolohřivec. Tomu bylo jedno jestli se větve stromů zmítají ve větru nebo je zahalí bílá mlha, stále si prozpěvoval tu svojí kosí písničku. Tím nám zpestřoval pobyt v této krajině. Na chvíli jsme se stali součástí přírody.

Opatrně jsme prohlédli každou světlinu, před tím než jsme jí prošli, mohl se nám naskytnout pohled na vysokou zvěř. Ale v takovém počasí se této královské zvěři ven nechce, je zalehlá v krytu a bezpečí.

Co chvíli jsme ztrnuli v pohybu a zamířili do ztmavlého lesa své fotoaparáty. Zdálo se nám že vidíme vysokou zvěř. V drtivé většině zahrála svoji roli fantazie a svoji pravou tvář ukázal pahýl stromu nebo vyvrácený pařez. To nás udržovalo v bdělém stavu.

Najednou se Honza s nastraženým slechem zarazil.

"Radime, neslyšel si něco?" "Nic Honzo."

Po těchto slovech se před námi na vzdálenost padesáti metrů v lese postavila tmavá silueta silnějšího kusu s růžky.

"Kamzík!" Ani jsme nestačili namířit fotoaparáty. Kamzík na nic nečekal. Ukázal se ještě na pěšině, ale byl rychlejší.

"Já jsem věděl že něco slyším. Ten kozel chvíli před tím zamečel." Jsi dobrej!", obdivoval jsem Honzův sluch.

K této příhodě napomohlo i to že před naší chatou se ten den pásly dvě kúzlata. Albíni kamzíka horského, vtípkoval Martin. Co chvíli si do světa zamečely. A v tom mi to došlo, vždyť takový rozdíl mezi kamzíkem a kozou domácí není.

Měli jsme ale šanci ještě na dalším místě zastihnout tyto divoké horské kozy.  

Obezřetně jsme se dostali za velkou paseku až na místo, kde strmá stráň mizí někde v hlubokém Divokém dolu. Dal se zaslechnout i potok, valící se po tání posledního sněhu dravě Divokým dolem. Vydali jsme se po ochozu zvěře vlevo podél stráně. Kontrolovali jsme co chvíli situaci. To bylo totiž oblíbené stávaniště kamzíků. Důkazem byly stopy zanechané v blátě a čerstvý trus. Dokonce jsem jednou zacítil jejich pach.

"Honzo, počkej, musím si odskočit. Nikam nechoď, zůstaň na místě, nebo se mi stratíš.", vtípkoval jsem. "Foťák si asi beru s sebou, co kdyby náhodou zrovna při tom se něco objevilo..", a povídal jsem příhodu s podobným koncem, asi na takové mám štěstí.

Sešel jsem tedy kousek dolů. Našel si vhodné místo, foťák jsem si odložil metr od sebe na vyslečenou fleecovou bundu a zasedů jsem. Už už jsem chtěl vykonat tu potřebu, ale v tom se mi naskytl neuvěřitelný obrázek. Na třicet kroků ode mne přešel ochoz kamzík. Mířil do Divokého dolu. Co teď.

Jsem fotograf, tak jsem se přemístil pro foťák a zamířil. Kamzík se mezitím přesunul na místo, kde ho nebylo skoro vidět. Jen běhy prozrazovaly jeho přítomnost a bystrým očím neunikly. Ale fotit jsem musel, chtě nechtě, ať snímek dopadne jak chce. Potřeboval jsem důkaz. To se mi podařilo. Na snímku jsem zachytil jeho běhy a kolem jen stromy a vegetaci.

Sledoval jsem polosedíc co se bude dít. Už se zdálo že se snad milý kamzík vidá ochozem směrem ke mě. Závan větru ale způsobil, že se zvíře otočilo jako na obrtlíku a svah nesvah zmizelo z dohledu.

Já jen nevěřícně koukal a ještě kontroloval výsledný snímek.

Bylo po všem, teď jsem si konečně mohl ulevit.

Trochu jsem se příhodou zdržel. Bál jsem se co bude s Honzou.

Ale stále čekal na místě.

Seděl na zemi v borůvčí. Málem jsem ho přehlédl pro jeho výbornou maskovací bundu přehlédl.

"Tak co Honzo, viděl jsi něco?", optal jsem se. "Ne, nic, a Ty? Dobrý?" Se smíchem jsem odpověděl. "Mám kamzíka, přišel mi zrovna v ten posvátný čas." "To si děláš srandu ne?", nevěřícně kroutil hlavou. "A máš ho na fotce?" "Tady.", ukazoval jsem na displeji foťáku běhy a hruď, jediné co bylo vidět mezi stromy.

"Co mi tady říkáš, tohle že je kamzík?" nedůvěřivě se díval na výsledný snímek. Až po chvíli povolil. "No to snad není možné!" "Ale ano, je, Honzo. Ale asi mě navětřil. Škoda."

Chvíli jsme si sedli a prohlíželi ještě jednou nafotografované snímky.

Už jsme se chtěli zvednout a najít mého kamzíka.

Zůstali jsme ale ve strnulé poloze sedět.

Necelých padesát metrů před námi se mezi stromy vynořil srnec. Záhy se dal ochozem směrem k nám. Pokusili jsme se opatrně přesunout k nedalekému padlému stromu a zpoza něj sledovali to přírodní divadlo. Mladý šesteráček se pomalu přibližoval k nám. Přitom si značkoval stromy svým pachem.  

Chvílemi jsme srnce ztráceli z dohledu, pro překážky, za kterými se ukrýval. Ale stále se přibližoval na náš dostřel. To už jsme jej měli v hledáčcích fotoaparátů a ve vhodných okamžicích cvakaly spoušťě. Srnec na cvakání nějak zvlášť nereagoval. Na parůžkáři jsem si všiml že má ještě z části zimní srst. Jeho kolegové z jihu moravy už mají dávno přebarveno. Je to vysokohorský srnec, příroda se v červnu teprve probouzí. Ve Velkém kotli kvetly Petrklíče, které jsem jinak fotografoval v teplých dubnových dnech. To ještě v kotli panovala tuhá zima a padaly laviny.. 

Vraťme se ale k srncovi.

Milý návštěvník byl od nás už jen pár metrů. To už se ale zarazil a zkoumavě si prohlížel záhadné hromádky. Možná poznal svůj odraz ve skle objektivu. Náhle otočil hlavu doprava a na vteřinu takto zůstal. Tělesné svaly napnuté, připravoval se na úprk. Ještě pár okamžiků a v běhu za stálého bekání se nám vzdaloval. Honza ještě stačil zachytit jeho rozběh, bohužel však pro větve před srncem, neostrého.

I tak to byl pěkný zážitek a byli jsme rádi že jsme měli příležitost pozorovat z blízkosti takového horského srnce.

Nebýt mé úlevy a setkání s kamzíkem, asi by jsme se s ním minuli...