V.I.P. fotografování.
Ten den začal jako obvykle.
Mobilní budík řinčel do nedělního rána jako zběsilý. Notný čas předtím, já nevnímal. Po pracovní sobotě jsem byl unaven. Plánoval jsem probuzení na pátou ranní. Tak, abych do přírody vyrazil ještě za šera, před svítáním.
Probudily mne až první sluneční paprsky. S hrůzou jsem zjistil že je o hodinu později. Proto jsem neváhal ani minutu, oblékl se a vyrazil vstříc zážitkům.
Štěstí že mám revír blízko. Netrvalo ani půl hodiny a já již kráčel cestou k starému sadu. Cíl byl jasný. Fotografovat ptačí svět.
Osvětlená, vítala slunce ráno na vrcholku mladého stromu jedna z pěnic. Její zpěv nešlo přeslechnout. Zkoušel jsem se dostat blíže tomuto ptáčkovi. Leč neúspěšně, že se jí moje přítomnost nelíbila, dala jasně najevo odletem. Avšak nedaleko a za malý okamžik šlo slyšet její pění opět. V sadu zakodrcal bažant.
Procházel jsem kolem starých jabloní a hledal dutiny vhodné k hnízdění. Pár takových jsem objevil a zapamatoval, brzy v jedné z nich bude štěbetat ptačí omladina sýkoří, žluní či krutihlaví.
V sadu se pohledy střetly se srnčí zvěří. Tři kusy se vyrušeně zvedly ze svých zálehů a odběhly. Nato se posléze objevily a já si je tak mohl vyfotografovat. Tiskl jsem spoušť Nikonu právě ve chvíli kdy mladá čiplenka okusovala rašící lístky keře. Komicky se při tom natahovala, jen aby na ně dosáhla.
Čas velil jít dál.
Procházel jsem kolem zahrádek. Zatím jsem toho nafoceno moc neměl. Po krátkém rozmyšlení jsem si ještě obešel lán pole.
Mladá pšenice už raší, ale ještě je moc nízká na lehký postup za zvěří. Pole je totiž dost kamenité.
Musel jsem ale absolvovat lekci plazení. Za horizontem jsem si všiml trčících srnčích parůžků.
Napřed jsem jim nevěnoval přílišnou pozornost fotografovu. Jen jsem zaregistroval. Počítal jsem s tím že se k srnci uprostřed pole nedostanu na dobrou fotku.
Ale líbily se mi jeho ještě zcela nevytlučené ozdoby.
Začal fotolov.
Velkou brašnu jsem odložil za sebe, abych byl líp mobilní. Ach jak to tlačilo. Ještě že jsem si vzal ráno rolák s dlouhým rukávem, ostré kamení bodalo.
Já se však hnán touhou plazil dál. V srncovi jsem s radostí poznal mého starého zmámého, říkám mu Čert. Je to krásný pocit, když svého oblíbence potkáváte třetí rok. Loni mi nechal jeden parůžek. Sleduji na něm vyvíjení parůžků. S jejich sílou, jak se po myslivecku říká – jde dolů. Je lovný... Letos se s ním asi rozloučím...
Čert celou dobu mého plazení pospával, to mi nahrávalo blízké setkání. A povedlo se.
Když jsem od něj byl vzdálen na 15m, náhle se probudil, téměř kamarádsky se na mne podíval, čímž mi dal šanci na dva snímky, zvedl se a s bekáním odběhl.
Byl jsem ale rád že byl ve foťáku. Pohled do jeho světel stál za to.
Mé vycházky ještě nebylo učiněno za dost.
Mířil jsem do lesa. Jaro je v něm nejkrásnější. Namířeno jsem měl i za prasaty, doufal jsem že potkám bachyni s malými, kteří se rodí ponejvíce v březnu. Nestalo se tak, možná k mému štěstí.
Zato jsem se setkal s krásnou mladší srnou, která mým objektivem sledována, avšak přirozená, okusovala mladé doubí. Úspěšně jsem jí spravil několik snímků. Zárěrka jí ale neladila, nakonec odskočila do lesa. Já tak mohl pokračovat pomalu k domovu. Sešel jsem strání do oblíbeného Mariánského údolí. Soustava rybníků s bytrou říčkou, plnou života. I klenot našich řek Lednáček řícní nechybí. O tom ale někdy příště.
Procházel jsem pěšinou kolem tekoucího potoka. Těmi místy šoulala moje noha prvně. Na podzim jsem v těch místech zahlédl ledňáčka, tak jsem se chtěl podívat po nějakých vhodných místech kde by mohl hnízdit. Místo něj jsem ovšem objevil mrštného ptáčka létajícího nízko nad zčeřenou hladinou, Skorce vodního.
Svůj název si zaslouží, vždyť se dovede s klidem potápět, či dokonce chodit pod hladinou. Tam nalézá svou potravu, různý drobný hmiz, larvy a malé rybičky.
Nikdy předtím se mi ho nepodařilo pro jeho rychlost a plachost vyfotografovat tak abych měl ze snímku radost.
Skorce jsem spatřil jak vylétá z hliněného břehu.
No páni. Tak jsem chtěl najít jeho hnízdo. Teď jsem mu byl na blízku.
Chvíli jsem vyčkal. Tiše se posadil a pozoroval okolí. Naneštěstí prošli lesem nad říčkou dva rybáří a potom paní s vlčákem, která svého psíka nechala vykoupat kousek ode mne. To tedy bylo překvapení, čekání jsem vzdal. Jen jsem ale popošel dál, ještě jsem se naposledy podíval k místům u břehu, kde odletěl milý skorec. A již byl znova tam. Usadil se na kameni těsně pod hladinou. Teleobjektivem jsem zjistil, že má plný zobáček drobných rybek. Začala se potvrzovat pomalu ale jistě domněnka hnízdiště. Ještě naposledy jsem se snažil k němu dostat blíže. Podařilo se, avšak na pěkný snímek to, pro absenci světla, nebylo. Už jsem byl utahaný, skorce jsem opustil a honem nejbližší cestou domů.
Jen co jsem si trochu odpočinul a najedl se, začal jsem promýšlet odpolední lov.
Ten čipera mne nenechal chladným.
Sbalil jsem si tedy síť, fotoaparát a spěchal po druhé odpolední k skorcům.
Po příchodu na místo jsem je opět našel na stejném místě. Oba ptáky. Když odletěli, rychle jsem si našel místo u kamenitého břehu hned vedle pěšiny, přehodil jsem přes sebe maskovací síť a čekal. Vedro panovalo pod sítí, já však čekal. A vyplatilo se. Netrvalo dlouho a přiletěl skorec. Sedl si přesně tam, kam jsem tušil. První přijatelné obrázky byly na světě. Co víc, prozradil mi místo jeho bydliště. Dopoledne bez sítě se bál zaletět tam, ale že jsem byl kryt sítí, choval se přirozeně. Napřed přeletěl na svoje obvyklé místo, chvíli postál, podíval se nahoru mezi kořeny a jako střela tam zmizel. Jen na vteřinku, posléze zase vyletěl. Letěl lovit. Vracel se pravidelně v krátkých intervalech. Létali oba ptáci. Bylo moc milé je takto sledovat. Společnost mi zpestřil i konipas horský, přiletěl pár metrů od sítě. Nepozorován jsem mohl exponovat několik záběrů. Doma jsem zjistil že na jednom je zachycený konipas i letící muška, na kterou se trasořitka chystá vystartovat.
Vzdálenost na dobrý snímek skorce na oblíbeném místě pod hnízdem se mi zdála velká a tak jsem se postupně po dvakráte se sítí přemístil. Již mě vzdálenost vyhovovala. A skorcům blízkost nikterak nevadila. Stále neúnavně nosili potravu mladým. Jedenkrát jsem zaslechl z pod kořenů jejich žadonění, když byl na hnízdě rodič.
Mé fotografování ukončilo světlo, které už oblíbené místo neosvětlovalo a také naneštěstí rodina, která prošla kolem mne, aniž by si mne všimla.
Byl jsem ale rád, že jsem mohl prožít více jak hodinu fotografováním tohoto mnoha očím skrytého ptáčka, který byl zvolen Ptákem roku 2009.
Skorec vodní, Cincilus cincilus.
Mariánské údolí, 19.4. 2009, (c) Radim Kalivoda