Nový rok psal teprve pátý den z pomyslného ročního života.
Bylo pondělní ráno.
Po opětovném nabrání sil o svátcích Vánočních a střídmých oslavách Nového roku jsem byl opět nucen nastoupit v zaměstnání.
Jako naschvál jsem se, po půstu kdy nebylo po sněhu ani památky, to ráno probudil do bílé krásy.
Celé svátky meteorologové předpovídali příchod té mrazivé bílé nadílky.
Mám sníh rád. Už jako malý klučina obdivoval jsem tenkrát před jedním ze sousedních panelových domů v naší ulici ledového muže, úhledně vymodelovaného z tehdy ještě každoroční bohaté sněhové nadílky. Jakoby z oka vypadl hrdinovi z Ruské pohádky, slavnému dědovi Mrazíkovi.
Dnes mne sníh zajímá a dělá radost ve zcela jiné věci.
Dušička plesá, když může sněhem pokrytou krajinou za svitu měsíčního vystrčit paty z bytu a vyrazit do zimního lesa.
Tento svůj sněhový sen jsem snil celé svátky. Ale zimní král co bílé vločky sype z nebe si dal přes dovolenou šlofíka. Koneckonců i on si musí odpočinout, proč mu to mít za zlé. I tak ale mnohý kdo mně zná nemohl se divit, když jsem se o svatoštěpánské mrazivé a jasné noci vydal vstříc zážitkům.
Podstupoval jsem a podstupuji nebezpečí prochladnutí ba i nájezd arogantních pytláků prahnoucích po zvěřině a to pro tajemnou, legendami mnoha lovců opředenou zvěř černou. Přísloveční rytíři našich lesů mi nedávají klidu.
S fotoaparátem chodím ve dne, s nadějí že se mi nějaký ten pruhovaný markazín v patách s pěknou mámou bachyní objeví v hledáčku.
Jednou jsem to štěstí měl.
Černá je ale zvěří noční. A tak jsem si naivně myslel že na pochůzce noční krajinou to bude procházka růžovým sadem. Oželím při tom i oko fotografovo. V noci se přirozeně kvůli nedostatku světla dobrý snímek nepodaří.
Byla jasná noc. Plná tisíců blištivých hvězd. Srdce milovníka nočních krás poplesalo při pádu jednou žluté, jindy krásně oranžové dráhy padající hvězdy přes půl oblohy. Snad to bylo z tradice vycházející z vyslovení přání při tomto úkazu, i já jsem si přál tu noc se setkat s černými rytíři. Alespoň je slyšet.
Jako němý z úžasu seděl jsem zrovna při následném sledování na posedu. Nademnou situaci kontroloval půlměsíc. Těžká sněhová mračna valící se od západu každou chvíli bojovala o nadvládu oblohy, ale lovcův přítel měsíc vyhrával.
Začala se ozývat zima. Někde v doubí zahoukal hrozivě Puštík. Na rozlehlém lánu pole předemnou se nic nedělo a tak jsem se odhodlal slézt a dále noční krajinou šoulat. Pro tuto aktivitu jsem zvolil cestu vynoucí se jako had podél kraje lesa a kopírující posléze zeď bývalého areálu vojska. Na poli byla zasetá řepka, za loňské sklizně zde stroje sbíraly boby. Nabízela se šance že právě sem vyjde z lesního ticha jen občas pročeřeného šustěním starého listí ve větvých dubů černý divočák.
Cestou se šoulalo příjemně. I přes zmrazky, které se nad ránem začaly tvořit dokázal jsem si najít tu nějtišší stopu. Měsíc krajinu osvětloval vydatně a tak baterka mi sloužila jen k příležitostnému ohlášení polohy v místech, kde jsem čekal lovce s puškou. Tam kde les sousedí s bývalým vojenským areálem a kudy do tmy lesní vede stezník, zaznělo do ticha dvakrát jakoby slabé zachrochtání. Pomněrně blízko. Ne víc než dvacet kroků ode mne. V tu chvíli krve by se ve mně nedořezal. Snad zaúřadovala ona tužba spojená s nedávným pádem hvězdy a také moje fantazie. Po pozdějším zjištění byl původce zvuku, tolik v tu noc připomínajícího spokojené zachrochtání černé, suchý vysoký modřín, který do ticha zimou naříkal.
A jakoby té noci nebylo překvapení dosti, po mých několika nastávajících uklidňujících krocích jsem v lese zaznamenal jemné zapraskání větvičky. To asi srnec spokojeně zalehlý v lesní hrabance byl nucen vstát na všechny čtyři běhy a pátrat svými slechy po původci jeho vyrušení. Záhy na to svého potenciálního narušitele objevil a důrazně mě po srnčím upozornil, kdo je tu pánem. Až ve mně opět hrklo. Ne že bych se stále všecho bál, koneckonců staré pořekadlo nám praví "kdo se bojí, nesmí do lesa.", ale v tu chvíli, ještě vytřepán ze svého předchozího fantastického setkání bylo mi úzko.
Pak situace nabrala rychlý spád. Lesní ticho protnula série srncova bekání. V dálavách mizel s jeho nadáváním a ještě dlouho jsem se dalo zaslechnout jeho podrážděné Bô Bô. Musel svým představením zradit celý les.
Což se také potvrdilo, když opeřenci v tmavém fraku, kosovi, nedalo takhle po tmě varovat ostatní obyvatele lesních koutů. Tu výpravu jsem již černé rytíře neviděl. Jen sledoval s úžasem scenérii, jakou může vymyslet jen ten nejlepší přírodní scénárista. Svatý Hubert, patron myslivců mi připravil pohled na který se jen tak nezapomíná.
Srnčí tlupka tvořená čtyřmi kusy táhnoucí po horizontu pole, osvětlováni přímo nad nimi bdícím přítelem měsícem.
Měl jsem to štěstí, že další noc byla opět jasná. Díky tomu ale chladná. Nedalo mi to a opět jsem se místo pyžama do postele oblékal ven. Před půlnocí jsem vyrazil s nadějí že se tentokrát s černými rytíři našich lesů setkám.
Mráz, ten kouzelník v zimním hávu zkrášlil vše jinovatkou.
Bylo po půl jedné a já jsem již šoulal svoji oblíbenou cestou podél lesa a lánu pole. V místech včerejšího setkání s "modřínovým divočákem" a tajuplným pánem lokality srncem, jsem ho očekával, ale tentokrát les mlčel. Buď se starý pán nechal chytře přejít anebo se v kousku lesa, v tamnějším ostružiní zrovna nenacházel.
Plánoval jsem na příhodném místě zasednout.
V úvahu přicházela malá sedačka při plotu rozdělujícího zeď a pěšinku, po které se ještě v nedávné době procházeli strážní.
Vystavěna snad pro svůj dobrý výhled do kraje dělala čest svému účelu. Z toho místa bylo vidět pěkně do svažujícího se pole v jakýsi dolík, kterým procházela polní cesta s uprostřed vystavěnou kazatelnou a mladým smrčovým remízkem, ve kterém měly noru lišky.
Zasedl jsem. Za zády mi hned v úvodu čekané skolila rezavá kmotra. Z dolíku u kazatelny se jí ozvala další. Naslouchal jsem jejím námluvám a bylo mi krásně. Hvězdy vysoko nademnou jiskřily na postříbřené obloze do tmy. Za dohledu přítele měsíce. To vše s jinovatkou odrážející se v s tom svitu dávalo dobrou vyditelnost.
Seděl jsem a v tichosti naslouchal dění noční přírody. V dáli krátce zabekal srnec. Cosi ho vyrušilo. Možná černý rytíř, v tu chvíli hlasitě v tom místě rozrývající půdu, hledajíc něco k večeři.
V nedaleké vsi zrovna kostel odbíjel jednu hodinu po půlnoci, když jsem napravo nad sebou zaregistroval pohyb. Blížící se netopýr, zdálo se. Ale k mé radosti si to ke mě nemířil v historkách vymyšlený upír, nýbrž naprosto tichým letem plachtila sova s milým výrazem ve tváři, noční postrach hrabošů Puštík obecný. Protože jsem seděl bez hnutí, lovec nízko nad zemí prolétl takřka kolem mne. Chtěl usednout na svou vyhlídku, betonový sloupek, ale v posledním okamžiku si to rozmyslel. Na nepatrný čas se přímo předemnou zastavil a zadíval se svým milým pohledem sovy do tváře toho nenadálého návštěvníka zabírajícího jeho, dle bílých stříkanců, jistě velmi využívanou pozorovatelnu. Poté pokračoval svým tichým letem a ztratil se mi ve tmě. Usedl asi na jiný sloupek. Děkoval jsem za tento zážitek Dianě. Jen málu zasvědceným se takové setkání může stát. Ještě chvíli jsem s úžasem a úvahou o jeho nehlučném letu a jakže to v přírodě vlastně vše krásně funguje seděl němý a šťastný. Po čase mrazivého čekání a když už se pod hvězdami nic nedělo jsem se zvedl a pokračoval putováním za prasaty dále. Tu noc jsem se opět s černou zvěří nesetkal.
Ale vraťme se na začátek vyprávění.
Páté lednové ráno jsem si to do práce šlapal v malé vrstvičce sněhu. Ač fyzicky ve městě, myšlenkami jsem byl mnohdy v přírodě.
V práci to bylo k nevydržení. Zvláště když se před dopolední jedenáctou začaly z šedavé oblohy snášet sněhové vločky. Napřed drobné, postupně ale sněžení nabíralo na význačnosti. Nejdříve jsem tomu nepřikládal důležitost, myslel jsem si že stejně sněžit přestane a bílá pokrývka zase hned sleze. Ale meteorologové se zase jednou trefili do černého.
Cítil jsem se jako v ráji, když jsem se mohl po druhé hodině, za stálého chumelení brodit sněhem a šlapat k domovu. To už jsem věděl, že sníh musí vydržet. Plánoval jsem návštěvu revíru pod rouškou tmy. Doma jsem se nemohl dočkat, až vládu dni přebere noc.
Čas letí jako voda. Toho dne se mi ovšem odpoledne zdálo jako věčnost. Konečně se začalo smrákat. Já jsem ožíval a mírně mi nervozita dráždila podbřišek.
Bylo po večerních zprávách, které nemohly neodvysílat nenadálou nadílku sněhu a s ním spojené problémy na silnicích. Z nízkých mračen stále k zemi snášely bílé vločky.
Kdy asi tak přestane, spekuloval jsem, a pokud nepřestane, pak jestli se vůbec do revíru vyplatí vyrazit. Už to ale nemohlo být dlouho. Ještě projít internetovou diskuzí s kamarády podobně postiženými a když i ta byla minulostí, mohl jsem si dopřát dvě hodiny spánku. Budík jsem si nařídil na půl dvanáctou. S tím že pokud sněžit do té doby nepřestane, vrátím se zpět do lože a zaberu dál.
Dvě hodinky uběhly ve spánku rychle. Budíček byl neúprosný a do jinak klidné a tiché pondělní noci zvonil svoji melodii. Probudil jsem se, ale v hlavě mě hlodal brouček nerozhodnosti. Jít či nejít? Nakonec ale zvítězila touha. Vstal jsem tedy z teple vyhřáté postele a první kroky téměř instinktivně mířily k oknu. Ještě jsem ani pořádně protřené oči neměl a už jsem mžoural do noční ulice. K mé spokojenosti se vločky snášely jen sporadicky, až přestalo sněžit úplně.
Ideální stav.
Následovalo snad nejrychlejší obléknutí, že i hasiči kdyby mne viděli z fleku by mě k nim vzali.
Teplé spodní prádlo, Afarsky, nátělník, triko, dva svetry, bunda, šála a rukavice. To mě mělo zahřát. Plácačku nenosím, alkoholu neholduji.
Místo lihoviny ze švestek sbalil jsem si raději termosku s čajem. Ve vybavení dále nechyběla baterka.
S vyfasovanou průpovídkou hlavy rodiny - zda jsem normální a mám to v hlavě v pořádku -, nad kterou jsem se pro sebe jen pousmál, jsem deset minut před půlnocí opouštěl byt. Noční jízdu autobusem, svážejícím do městských částí z centra povětšinou podroušené a prohýřenou nocí postižené osoby jsem přežil bez konfliktu a tak jsem mohl přesně o půlnoci vystoupit na konečné autobusu v Mariánském údolí, kde začíná můj revír.
První co na mne dolehlo byla zima na ruce. To ale vyřešily rukavice. Mohl jsem začít.
Z lehka jsem se vydal pěšinou do zasněžené stráně. S překvapením jsem zjistil, že baterka nebude třeba. I přes zataženou oblohu díky sněhové pokrývce svítící v lesním prostředí bylo pěkně vidět. Šlo se mi v té čerstvě nasněžené peřince tiše. Což napovídalo úspěchu.
Trocha strachu neuškodí. Od začátku se mi na obnově zjevovala čerstvá stopa člověka, kráčejícího v zimním lese stejnou cestou. Přemýšlel jsem kdo tak pozdě v noci mimo mně se tu může producírovat. Co chvíli jsem se zastavoval a přecijen baterkou propátrával terén předemnou. A slechy se snažil v tajemném tichu zachytit známku přítomnosti zvěře. Skolení lišky nebo zachrochtání černého rytíře. Prvně zmiňované Bystroušky jsem se záhy dočkal. To když jsem vyšel z lesa na velký pole lán k místu kde stojí na dubu jednoduchý posed. Hostil mne při nedávné jasné noci. Dnes jsem ale s čekání nepočítal. Vyditelnost byla víc než dobrá. Měl jsem výhled až k vzdálenému horizontu. Za ním v dálce na kraji mokerského lesního celku táhnoucímu se až k Vyškovu, tyčely se komíny vápenky, produkující nepřetržitě hustý dým.
Pátral jsem po stopách života zvěře na poli. Nic se nedělo. Přírodní jeviště zůstalo prázdné. Nedaleko skolila ovšem liška. Věděl jsem dobře o kterou ferinu že jde. Znal jsem i osobně.
Jedno listopadové ráno vyšla jakoby nic z biokoridoru, tvořeném mladými stromky. Hustý podrost skýtá v polních lánech krytové podmínky mnohé drobné zvěři. Liška ta loupežnice šla po stopě zajíce. Který, mou přítomností předtím vyděšen, zmizel v dáli. Já šoulal po cestě kolem biokoridoru a vyšla na brokový dostřel. Ihned jsem zaklekl. Liška se v chůzi zastavila, jakoby ucítila hlodavce a chtěla zamyškovat. Pak zvedla hlavu mým směrem a na vteřinu zajistila. Nato se otočila jako na obrtlíku a stejnou cestou klusala zpět do biokoridoru. Ještě jsem stačil přeběhnout pás stromků a na druhé straně sledoval jak mete pryč. Trochu štěstí při té smůle mi věnoval svatý Hubert. Liška se půl kilometru ode mne zastavila, ohlédla, pokrčila zadní běhy a krátce vyždímala. Tedy fena jsi, říkal jsem si tenkrát pro sebe na její adresu, Tebe musím ještě dostat před objektiv.
Chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem se ji pokusil našoulat. Podle skolení jsem odhadl místo a pomalu se kradl cestou mezi zahrádkami. Svatý Hubert mi tentokrát nedopřál štěstí, neboť na místě činu jsem objevil už jen šlépěje této šelmy. Prozradily její trasu. Pravidelný spád vedl podél biokoridoru, kam odspodu od starého sadu po cestě čárovala. Po jejích stopách jsem dále jít nechtěl, místní tu nedaleko přistavili pojízdnou kazatelnu a u ní nalíčili újeď.
Po vlastní ose jsem se vrátil k posedu načež jsem si razil cestu čerstvým sněhem zapadané mojí oblíbené cesty podél lesa. Šlo se mi pěkně. Osamocen jsem přemýšlel nad krásami zimních nočních pochůzek.
Každá chvíle v přírodě jejího milovníka potěší. Ať jsou to chvilky ranní v letních časech, kdy slunce stoupající zalévá krajinu svými paprsky z prvních a vše živé se rázem s těmito imaginárními pruhy probouzí do nového dne. Či snad v časech podzimních, kdy odpolední slunce prosvětluje listí stromů, převlékající se do žlutého hávu, aby se pak mohlo vydat na svoji první a zároveň poslední vzdušnou cestu k zemi, kde poslouží jako živiny pro mnoho života. Příroda si vskutku umí poradit a má vše do detailu vyřešené.
Zima má též svoje kouzlo. Noci plné blištících hvězd, tuhé mrazy, mnohdy při čekaných jdoucí až do morku kostí. Vše ukryje pod svoje plátno sníh, les a zvláště noční se zdá bez života. I tady si ale život najde cesty. V pozdním období tok nočních dravců, a skolení lišek.
Právě jedna z těchto šelem, kterou se pokoušejí od nepaměti přechystračit lovci skolila krátce v dolíku. Odněkud z dáli ji odpověděla další.
Měl jsem naplánováno napojit se z polní cesty na lesní silnici, která si svou cestu razí i přes jeden průsek s vedením vysokého napětí. Kousek od ní jsou v průseku dvě hromady hojně navštěvované černou. Silnice končí u hlavní brány do areálu. Od ní se rozdělují cesty na pole a opačně do lesa.
Příchod k silnici se mi nevydařil. Ačkoliv jsem se sněhem pohyboval opatrně bez větších projevů zvukových, bystré psí smysly mne prozradily. A tak rotvajler zuřivý hlídač ve snaze ochránit majetek a z jeho psího pohledu potencionálně ohrožené teritorium začal svoji písničku. Raději jsem se na silnici nenapojoval, s nadějí že mne tak neuvidí možný hlídač, kterého zburcoval z chatrného spánku jeho věrný čtyřnohý přítel. Žádné zákony jsem neporušil, ale nechtěl jsem zbytečně na sebe upozorňovat. Jediná nevýhoda nastálé situace byla ta, že pokud se v lese nacházela v klidu ryjící černá, psí štěkot ji spolehlivě zradil.
Mimo plán jsem tedy pokračoval podél lesa. Bylo k půl druhé a na zasněženém ozimu se z lože zvedl a zahopkal tvor s dlouhými slechy, všemi známý zajíc. Však v lednu začíná těmto ušákům doba páření, nazývané myslivci honcováním.
Kus před horákovskou myslivnou jsem se otočil a vydal na zpáteční cestu, ve své stopě. Pokračoval bych klidně tichou chůzí nocí dál, ale pracovní povinnosti volaly. A do práce jsem pozdě přijít nechtěl. Už kvůli sobě.
Před silnicí, kdy by byl návrat poněkud dřívější než po vlastních stopách jsem se nevydal, po předchozích zkušenostech, které sice nebyly nikterak akční, ale zbytečně jsem v serpentinách nechtěl lekat nějakého sem tam projíždějícího řidiče. Přecijen pro lidi neznalé aktivit mužů v Hubertově cechu musí osoba kráčející nocí po lesní silnici s baterkou, batohem a to celé v zeleném provedení vyvolat lehčí šok.
Vracel jsem se tedy po vlastních stopách.
Z lesa na pole pojednou přihopsal zajíc. Zastavil se na okamžik na cestě a zdálo se že sleduje nezvaného návštěvníka. Viděl jsem ho dosti zřetelně, neboť se z lesního temna objevil jen kousek přede mnou. Zasvítil jsem na něj baterkou. Pěkně mu zazářily světla, jak zíral ke zdroji světla. Pohopsal dále do pole a pomalu se k němu přiblížil druhý. Oba mne posléze, za občasného panáčkování, jak hlídali situaci, oběhli. Pokračovali v té svojí noční vycházce spolu až se ztratili z dohledu za horizontem ve směru odkud jsem se vracel. A já mohl nerušeně jít dále.
Míjel jsem hojně z lesa vycházející lišky, alespoň podle zanechaných stop, mířily si svoji pochůzku do dolíku. Občas jsem je zaslechl když do ticha zaskolily. V době kaňkování se lišky dobře ozývají a já si těchto hlasových projevů na mých nočních pochůzkách užil. Mých vysněných štětináčů jsem se ale nedočkal. Pravdou je sice, že jsem jedenkrát v hloubi lesa zaslechl zlostně bekat srnce, který tímto mohl reagovat na hlučně se chovající černou. Ale potvrdit tuto doměnku nemůžu. Jen svatý Hubert ví, co se v přítmí lesa odehrálo.
Již jsem procházel kolem posedu a měl jsem vejít do lesa a dále jím po pěšině pokračovat. Čas pro tuto konečnou fázi návratu by byl kratší, ale já opět změnil plán. Na místo abych tichounce po pěšině šoulal, vydal jsem se směrem ke kříži, u něhož se začíná táhnout podél polní cesty dolů biokoridor. Od kříže pak sejít ke starému sadu, obejít jej a přes Zukalův mlýn se vrátit. Jak jsem naplánoval tak se stalo. Stopy mojí lištičky, kterou jsem zaslechl u kříže před pár hodinami byly kvůli větru již zaváté. Žádná nová dráha nemířila dolů k sadu. Škoda, posteskl jsem si.
Po chvíli chůze, když už jsem byl u sadu z něj něco zamňoukalo. Napřed jsem zvuk přisuzoval nějaké toulavé kočce, které se v sadu pohybují. Zdroj zvuku jsem ale lokalizoval na stromě. Zdálo se mi to celé divné a tak jsem do těch míst zasvítil baterkou. A tehdy se záhada rozřešila. Po slabounkém zapraskání, jak letkami zavadil o okolní větve, se nad místem vznesl noční dravec. Proletěl mi nad hlavou a mířil někam do vsi. Přitom jako by na rozloučenou několikrát zamňoukal. Obohacen o nevšední setkání s všedním Puštíkem jsem s teplem u srdce pokračoval dál.
Pochůzka se chýlila ke konci. I dnes tedy divočáci zůstali nepokořeni. Trochu mně zamrzelo. Ale neztrácím naději.
Bystré oko zaregistrovalo na cestě čerstvé stopy, vycházející ze sadu. Ověřil jsem baterkou správnost své domněnky, že jen chvíli předemnou tudy čárovala liška. S baterkou v ruce jsem kopíroval její stopu a očekával každou chvíli setkání.
V posledním místě před vesnickými políčky, dělícími sad cestou se z poza jednoho keře objevila. Dvacet kroků předemnou, tmavá liščí silueta. Strnula. Vyrušil jsem ji, když se chtěla vracet. Štíhlá mladá Bystrouška s krásnou oháňkou se na mi okamžik zadívala do tváře, pak na víc nečekala a rychle zmizela kdesi v políčkách.
Byly tři hodiny ráno.
Boty jsem měl již mokré neustálým broděním se sněhem, začínala mi být zima, projevoval se spánkový deficit. Ale v těch chvílích jakoby ze mne vše spadlo. Kráčel jsem lehce k Zukalovu mlýnu, pln tepla, naplňujícího mne a jdoucí tam ze vnitř, z duše. Z duše, která prožila setkání s tou opatrnou šelmou. To byla nádherná tečka za noční pochůzkou.
Můžeme se za zvěří vydávat daleko, ale příroda se nám nakonec ve své kráse zjeví přímo za humny. Nemůžeme to ale vědět a v tom jsou právě pochůzky přírodou neopakovatelné. Jdeme - li tiše, příroda dokáže překvapovat na každém kroku. Štěstí přeje připraveným.