Povídání o jelení říji, svatováclavském ránu a jelenu Pepovi.
V čase, kdy ještě vládla za okny venku i v pokoji černočerná tma, zazvonil nevybíravě budík. Co naplat. Každý špás něco stojí. My, co fotografujeme zvěř v přírodě, nějaké pozdní vstávání neprovozujeme.
Hodiny ukazovaly půl paté ráno. Postupně jsme se všichni tři probudili. Zdálo se ale, že přecejen půl paté nebude to ono. Že je ještě čas. Možná by jsme se shodli v dalším spánku, kdybych se nepřinutil vstát, otevřít okno a jako doma po zvyku před lovem v revíru zkontroloval oblohu. Okna byla zamlžená. Už ve mě hrklo, že je stejná situace venku. Kdo zná Jeseníky a zdejší počasí, nenadálá mlha ho nepřekvapí. Nervozita opadla poté když jsem uviděl světla hotelu na Ovčárně. Druhým pohledem jsem uviděl hvězdu a pak už s radostí otevřít okno.
Jasná obloha s tisíci blikotajícími hvězdami slibovala pěkné ráno.
Nastražil jsem uši a chvíli se snažil v tichu zachytit hlas troubícího jelena. Ti ovšem tajemně mlčeli. Po včerejším halasném ránu jsem ale ještě nepropadal panice z toho že nemají paroháči zájem o sdělování svých nálad.
Mezitím čas letěl. Martin s Honzou pomalu vytáhli z postelí a začali se pomalu chystat. Vhod mi přišel čaj, těm dvěma káva. Spolu s výbornou domácí slivovicí, kterou z Vsetína přivezl Honza.
Martin jako první opouštěl v půl šesté ráno pokoj. Odcházel se slovy "Jdu to chlapci omrknout dolů, sraz před Bárou." Čekala ho povinná ranní cigaretka. My jsme se rychle dooblékali, dopili, sbalili si vše potřebné, jako například fotoaparáty nebo maskování, a pospíchali ven, aby Martin nemusel dlouho čekat.
Venku nás polechtal mírný větřík. Martin skepticky konstatoval že je pro naše účely špatný. Ale na horách se vítr pořád točí. Nebylo tak zle.
Ještě zjistit stav teploměru vedle vchodových dveří. Ukazoval devět stupňů. Relativně teplo. Jelení říje je hlasitá za mrazivých nocí. My flintu do žita ale neházeli.
Za svitu hvězd jsme se vydali od Barborky asfaltovou cestou na Praděd. Ráno byla pustá a prázdná. To se mění po osmé hodině ranní, kdy davy, mířící na nejvyšší vrchol Moravy sílí.
Měli jsme namířeno společně za jelenem, který se nám předešlého rána mohutným basem ozýval v pralese mezi Divokým a Česnekovým dolem. To jsme ale neměli s sebou hlavního trubače Martina, který by jelena pozdržel před ranním zatáhnutím do klidné doliny.
Procházkovým tempem jsme stoupali stále výše k vrcholu. Povídal jsem Martinovi o onom jelenovi, který mne a Honzu tolik uchvátil. Jestli vůbec bude dnes troubit, měli jsme pochybnosti. V zápětí jakoby na zavolanou se z dáli jelen ozval. Aoooh aoooooh oh oh oh aooooh. Poznal jsem jej a bylo mi pěkně u srdce. "Kája zatroubil Martine, tak vidíš že jsem Ti nelhal, věděl jsem že bude troubit.", povídal jsem mu. Ze srandy jsem si oblíbence pojmenoval. Náhle se mi ale sval srdeční málem zastavil. Relativně blízko pod námi se ozval druhý jelen. "A to je Pepa.", pokřtil druhého z jelenů Martin Z jeho burácení mě až mrazilo v zádech. Stál u laní a běda dalšímu, který by mu chtěl jeho majetek přebrat.
I Martin coby imaginární paroháč se nenechal zahambit. "Jen tak zamrmlej lehce Martine, ať Pepana nevystrašíš.", radil jsem mu.
Odpověděl nám.
Zážitkem byla i sova, lovící nad našimi hlavami denního opeřence. Všiml jsem si jí díky ptačímu křiku a úletu. Už jsem myslel že se blíží zvěř, když v tom se nízko nad smrky ukázala silueta nočního dravce. Kořist už dávno zmizela, ale sova ještě několikrát kolem nás obkroužila. Když jsem si už chystal fotoaparát že si pořídím její siluetu v noci zalétla za smrk a již se neukázala. Jako naschvál. Ale nesmutnil jsem. Sova, ještě v takové nadmořské výšce se nevidí tak často.
Na okamžik se zdálo, že se hory roztroubily. Z dálav i blízkých hřebenů troubili jeleni. Jednou se ozval i "jelen" od Pradědu. O něm jsme měli svoje mínění, totiž dávno před tím směřoval po asfaltce nahoru ke věži terénní automobil. A v takovém počasí si lovci nenechají ujít jejich největší myslivecký zážitek – lov jelena v říji. Bohužel dnes už notně komerční zálažitost.
Komický se nám naskytl pohled na zřejmně ranní ptáče s vrzavým kolem, který udýchaný a spěchající tlačil nahoru před sebou. Člověk spěchající s bicyklem musel být též překvapený, když uviděl na kraji postávat tři osoby v zeleném a jednu slyšel troubit jako jelen.
"Těch jelenů se nemusíte bát.", utrousil jsem až když se tlačící starší pán ztratil za zatáčkou. Opravdu to tak vypadalo že je vystrašený z troubení těch králů všude okolo a přeje si ať už je co nejrychleji nahoře na věži.
Mezitím Pepa na chvíli přestal a tak jsme směřovali dál za Karlem. Sotva jsme však ušli sto metrů Pepík se zase ozval. Co naplat, Martin zavelel dál. Ani moje připomínka že mi rve srdce když se vzdalujeme od tak dobrého jelena nepomohla. "Troubí někde nad Kurzovkou, tam se dá zajít po chodníku." "Je pozdě Radime, už to nebudeme komplikovat." Zdálo se že Kája schází dolů. Jeho troubení znělo čím dál slaběji. "Tak zkusíme Pepu Martine. Stihneme ho v Divokém při sestupu." Přesvědčil jsem ho. Z asfaltky jsme se vydali značenou modrou do Divokého dolu. To už se mezitím rozednělo a jeleni jako kdyby se propadli, přestali troubit. Stezkou jsme procházeli opatrně, krok za krokem, našlapovali jsme tiše. Prozkoumávajíc blízké i daleké světlinky mezi smrky, tam totiž byla šance vytouženého jelena spatřit. Představoval jsem si jak ho vidím mezi smrky se zakloněnou hlavou vytrubovat u harému laní. Bohužel jen představa. Nějací obyvatelé lesa tu přecijen dováděli. To kosi horští, které jsem viděl naposledy v létě a kvíčaly, rády ozobávající červené plody jesenického jeřábu se spolu postrkovali.
Někde od Loučné začala rachotit motorová pila. Martin nazlobeně reagoval, že ani na svatého Václava si nedají dřevaři pokoj. Doufal jsem, že časem na nějaké to bručení motorové pily odpoví jelen. Žádný se ale nespletl a vše mlčelo.
Rozhodli jsme se že sejdeme z modré a budeme dále šoulat ochozem zvěře k lesnímu kališti. Tam by se mohl Pepa po nočních radovánkách válet. V suchých travinách a borůvčí se šlo poměrně špatně. Ještě že jsme si sem tam zobli těch sladkých plodů. Než jsme navázali na ochoz, vše by nám uteklo. Jen naši kamarádi z předchozího večera krkavci, pátrající po nějaké kořisti nad námi všímavě proletěli a pozdravili. Tito velcí krkavcovití ptáci jsou nesmírně učenliví. V horách pátrají z oblohy po zelených mužíčcích s černými tyčemi – zbraněmi rozdávajíci smrt. Zaslechnou-li výstřel, jsou jako na trní. Posléze když úspěšný lovec vyvrhne úlovek, přenechá ho predátorům. Ti se o zmizení rychle postarají, jako první jsou u pochoutky právě krkavci.
My jsme chodili bez pušek, tedy nebyli jsme nic lukrativního pro ně. Tak náš pár letěl dál.
V horském prostředí je nejvhodnější pohybovat se po vyšlapaných stezkách a šoulácích.
Konečně jsme se napojili na ochoz. Krátká oddychová přestávka, Martinovo zabroukání jestli Pepa neodpoví, přehodili jsme přes sebe maskovací sítě, byli jsme takřka neviditelní. To je sice důležité splynout s prostředím, ale vše může být zhatěho špatným větrem. Tam na horských holinách a v pralesích se točil pořád.
Opatrně jsme postupovali po ochozu podél svažující se stráně, která končila někde hluboko dole hučícím potokem. Slunce už naplno svítilo. Kromě poletujících sýkorek babek však nebylo k vidění ani živáčka.
Když jsme se už přibližovali ke kališti, Martinovy ostříží oči zachytily na vzdálenost osmdesát kroků postavu. "Mizíme pryč, je tam lovec!" Pohyboval se směrem k nám, asi od kaliště a nevěděli jsme zda o nás taky ví. Projistotu jsme spěchali na pěšinu která vede ke Kurzovní chatě. Párkrát jsem zapraskal větví to když jsem spěchal a nedíval se pod nohy. Dramatickou mohla v případě pronásledování lovcova situace kdy se mi zapletla maskovací síť za jednu z větví suchého smrku. Dlouho mi trvalo, než jsem se vymanil z nedobrovolného lapení.
Čas ubíhal kvapem. Nějaké další šoulání nebylo možné. Museli jsme na chatu, sbalit se a uzavřít náš pobyt v Jesenických horách. Za pasekou se pěšiny rozdvojují. Jedna vede vrstevnicí rovně, druhá mírně stoupá ale obě dve se zase spojí v jednu u Kurzovní chaty. Napadlo mě vydat se po té vrchní. Byla šance tam ještě zastihnout zvěř. Martin a Honza překvapivě souhlasili. Tiše jsme tedy šoulali pěšinou mezi borůvčím. Pak nás do nosu udeřila vůně prku. Prk se říká pachu jelena v říji. Připomíná vůni kozy. Velmi výrazný a mě voní. Na místě byl jen prk, důkaz přítomnosti jelena, ten všek nikde. Martin zvedl prst a pravil: "Odtud nám troubil Pepa.". Kde je teď Martine, vznesl jsem dotaz. A sám jsem si odpověděl. "Bude už s laněmi někde v dole pod námi." "Je to jedna z možností.", odvětil zkušený lovec Martin.
Začal jsem trhat borůvky do malé petlahve, na koláč paňmámě. To byla věc, kterou jsem musel ještě před odjezdem učinit.
Naplnil jsem vrstvičku modrých kuliček v lahvičce a Martin už mě popoháněl, že není čas. Tak jsme pokračovali dál. Morálku jsme zvolnili, povídali jsme si zážitky z prožitého víkendu v horách. I přes náhlou velmi intenzivní vůni jeleního prku. Nedošlo nám, že by se tam někde mohl ještě vyskytovat. Jen mě hlavou bleskla momentka, když jsem si jej představoval.
Najednou jsme zahlédli mezi stromy na kraji prosluněné loučky pohyb. Z poklidného odpočinku na slunci se zvedly dvě laně a na okamžik větřili směrem k nám. Vítr vál opačným směrem, takže nás prozradil. Nebyly to jen samotné laně, které se vydaly dál o nás.
Za laněmi se zjevilo velké tělo jelení. Pepa! Jelen mohutný ve zvěřině, s objemnou, hustou a hnědavou hřívou, šedou světlejší srstí, parožně slabší, desaterák. Byl to obrovský zážitek. Vrcholná chvíle našeho pobytu. Spatřili jsme na okamžik starého říjného jelena s dvěmi laněmi. I když ta vrcholná chvíle trvala dvě vteřiny, mě se v ten okamžik zdála dlouhá a navždy mi zůstane před očima. Fotit se nedalo, pro kulisu stromů větví, které mi zrazovaly autofokus, takže ostřil na vše jen ne na jelena táhnoucího za stromy.
Laně s jelenem mohli přejít chodník a zatáhnout do husté mladé smrčiny, která byla ve směru dolů, mysleli jsme, že právě tímto směrem se budou ubírat. Na chodníku byla jediná možnost je zachytit fotoaparátem. Ruce se mi vzrušením třásly a beztak bych jelena neměl ostrého. Chodník však Pepa s laněmi nepřešel. Tam kde jsme je naposledy zahlédli, našoulali jsme k tomu místu. Trvalo malou chvilku a byli jsme v oněch místech, kde se nacházel před okamžikem starý říjný desaterák s dvěmi pěknými laněmi. Museli zatáhnout dál mezi husté smrky, to jsme neviděli, výhled bránily stromy.
Ještě jsme na místě chvíli zůstali, přičupení a schovaní za smrky, kdyby si to náhodou laně rozmyslely a vedly jelena přes chodník. Martin se nechal přemluvit a na svůj roh mistrně napodobil jelení zabroukání. Doufali jsme, že tím jelena vydráždíme, ten se ozve a prozradí nám tak svou polohu. Jelen ale ale ze sebe nevydal ani hlásku. Byl zrazený špatným větrem už předtím.
Co naplat, museli jsme pokračovat. Opatrně, co kdyby se náhodou ještě ukázal. U cesty níž jsme objevili malou louži, kterou jelen používal jako bahenní lázeň. Bahno bylo rozstříkané po celém okolí a místo vonělo prkem.
Když jsme spatřili střechu Kurzovní chaty, bylo k deváté ranní. Naše ranní šoulačka zkončila a s ní se chýlil ke konci i náš pobyt na horách mezi říjícími jeleny.
Utahaní ale šťastní jsme se po deváté hodině prodrali zaplněnou asfaltkou turisty všech národností, povětšinou Poláků a stanuli jsme na Barborce.
Je to štěstí, zahlédnout v těchto horách jelení zvěř. Dvojité že jsme se setkali s říjným jelenem. A trojité, že u toho společně mohli být tři kamarádi. Martin, Honza a já.
Chlapi díky, bylo fajn s vámi pobýt.
Kdo jednou magické horstvo navštíví, bude se tam pokaždé rád vracet.
Záleží jen na jeho chování, jestli mu hory otevřou náruč. Jeseníkům zdar!
Radim Kalivoda, (c) 2009