Fotolovec | Večerní divočáci

Bylo půl šesté když jsem s nepořízenou vstal.

Slunce dost hřálo, teploměr ukazoval pětadvacet stupňů.

Oblečen v krátkém rukávu a s oblíbenou vestou, ve které nechybí zapalovač ani vábnička na snrce jsem se vydal na dnešní večerní pochůzku.

Měl jsem naspěch. Obejít většinu revíru dá časově zabrat.

Ke zlosti mi ještě ujel autobus. Alespoň jsem se prošel na další zastávku. Na všem zlém je něco dobrého.

Konečně jsem vystoupil v Mariánském údolí.

Slunce zcházelo níž a níž. Spěchal jsem po asfatce, podél svižně tekoucí říčky Říčky a u Raka, jak se nazývá zdejší výletní restaurace, stoupáním k Horákovské myslivně.

Ještě se vrátím k pojmenování restaurace.

Vzpomínám si jako dítě školou povinné, při výletech do těchto míst jsem na dně Říčky v průzračné vodě pozoroval bahenní klepetáče. Po dně se pohybovalo v krunýřích několik raků.

Ale i raci vzali za své. Potřebují čistou vodu. Když postavili opodál nejmenovaný zábavní park najednou zmizeli. Jediný klepetáč na Říčce je celý červený a v nadživotní velikosti shlíží z portálu restaurace.

Možná se ještě dále na Říčce, tam kam chodím fotografovat a pozorovat skorce nebo rybaříky raci vyskytují, já je tam ale neviděl.

Stoupal jsem k Horákovské myslivně.

Lesy jsou tu nádherné. Z obou stran příkré stráně listnáčů. Na jaře mě tento les uchvání svěže zelenou prorůstající travičkou a čerstvě pučícími lístky. V letním ránu je les provoněn rosou a plný pravých hříbků. Opravdu tichý návštěvník může shlédnout srnu, která v závěsu utíká přes srncem. Zdálo by se že mizí před nebezpečím. Ve skutečnosti jsou však spolu jako zamilovaný pár.

Srnec svojí vyvolenou honí v řijných kruzích, které se postupně zkracují až se srna nechá srncem poklást. Dá tak základ novému životu.

Listí se zahalí do žlutého šatu, nezřídka i mlha na stráních hospodaří. To přišel podzim. I v této době je v zdejších lesích nádherně. Chybí snad už jen jelení troubení, které tu v dřívějších časech bylo ještě docela normální.

Odbočil jsem z asfaltky na lesní svážnici. Vedla jak jinak než nahoru. Vedla mne starou zarostlou pasekou. Její vrchní část ještě osvětlovalo slunce. Na cestě jsem se choval obezřetně. Mohlo se na večerním sluníčku opalovat lišče, které bydlelo v nedalekém rozlehlém komplexu. Dnes už jsou vsuky zarostlé kopřivami a přes kdysi fungující posed je opřený vyvrácený starý strom.

Žádné lišče jsem na cestě ani v jejím okolí však neviděl. Bez života les ale nebyl. Na vrcholku smrku volal svoji partnerku holub hřivnáč. Ta mu odpovídala opodál. Pokoušel jsem se jej vyfotografovat, ale stále ostražitý holub mne spatřil pomalým letem se vzdálil v místa kde se ozývala jeho družka. Šoulal jsem potichu po cestě. Když jsem procházel březovým lesíkem s vtroušenými smrky, zaznamenal jsem nademnou pohyb. To se honil můj známý pár. Přešel jsem průsek. Ještě byl prázdný. Večer a ráno tu za pastvou vychází srnčí. I divočáci mají nedaleko při kraji lesa několik hromad. To ale až nastane zima začínají je navštěvovat, v létě je potravy hojně v listnatém lese.

Za průsekem pokračovala cesta opět lesem. Večerní slunce osvětlovalo vysokou trávu posledními paprsky a tím mi připravilo krásnou scénu. Zatím jsem neměl na kartě žádnou zvěř, tak jsem fotografoval večerní les. Nejen zvířena lesní se totiž stává objektem mého focení.

Obezřetně jsem sledoval okolí a v duchu jsem si přál aby přes cestu prošla bachyně s malými. Nestalo se tak, možná k mému stěstí. Byl jsem ještě na začátku mé pochůzky, ale ještě jsem nepotkal žádnou zvěř, což mne trochu mrzelo. Víc toho bude na poli, řekl jsem si a přidal do kroku, abych stihl lány ještě v slunci zalité. Cestou k Horákovské myslivně jsem na vysokém smrku vyrušil veverku. Ta svým povykem a nervózním pokyvováním ocásku dávala najevo svoji nevoli. Načež střelhbytě zmizela v koruně.

U myslivny jsem potkal pár ciklistů a dal se silnicí směrem k bývalému vojenskému objektu. Za krátko nato jsem uhnul po les kopírující cestě. Kolem nedávno vystavěných Božích muk, kde jak nápis hlásal, jsem se na chvíli zastavil. Ještě zelená pšenice byla v těch místech prošlapána chodníčky. To černá zvěř tak ráda v zrajícím obilí hledá potravu. Ve větších lánech zaléhají černí rytíři ničím nerušeni i přes den.

Přestávku jsem využil k rozhledu do kraje. Vzduch byl po nedávných deštích čistý, pozoroval jsem teleobjektivem ráz zvlněné krajiny, kde se střídaly různě zasetá pole s lesíky. Za nimi pak souvislejší komplex za Mokrou. Jediné co mi neladilo do krajiny, byly komíny zdejší cementárny. Nalevo od ní kamenolom. Člověk jakoby vyrval přírodě kus srdce.

Ale musel jsem pokračovat dál. Na křižovatce jsem se oddělil polní cestou k remízku. Po levé straně jsem měl lán s jetelinou, po pravé mladou slunečnici, otočenou květy k západu. V jetelině jsem pojednou zaregistroval pohyb. To ušák vstával a vydal se na večeři. Pár skoky se dostal na cestu a poté do slunečnic. Nechal se přejít, neboť jsem ho potom už nepotkal. Nademnou kroužila poštolka, která zde v jetelišti lovila hojné hraboše. Občas usedla na dráty vyskokého napětí, vedoucím přes pole. Na jednom sloupu mají léta vyvěšenou budku. Bílé stříkance okolo napovídaly že se zde dravčíci dobře zabydleli. Šoulal jsem k malému remízku. Na jeho kraji byla vhodně postavená kazatelna. Však tam také srnčí vycházelo vždy hojně, napást se čerstvé jeteliny. Vešel jsem do pole a v koleji podél remízku jsem se potichu kradl k prasečáku. Měl jsem v plánu jednoho srnce na druhé straně jetelinového pole právě sousedícího s prasečákem, podle všeho starého vidláka. Ale zaparkovaná bílá Škodovka Felicia kombi mi šoulačku překazila. Ani jsem nepokračoval dál. Nedaleko od zaparkovaného auta totiž na kraji jeleliny stojí nový posed. Předsedovo oblíbené místo. Nechtěl jsem mu rušit čekanou.

Vrátil jsem se tedy na cestu a přemýšlel kam dál.

Slunce ještě stále svítilo. Bylo k sedmé hodině. Na obzoru v dáli se postupně objevovaly horkovzušné balony. Dobrodružství chtiví lidé si zaplatili nemalou částku a shlížejí na Brno z nebe.

Posledním nadějným koutem revíru byl biokoridor táhnoucí se jako zelený had mezi poli. Zejména mne lákal přilehlý lán s mladým ječmenem. V něm zalehává přes léto sedmiletý srnec šesterák, kterého znám již třetím rokem.

Poprvé jsem se s ním setkal začátkem května.

Každý den pravidelně vycházel na paši. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Srnec pomalu došel doprostřed pole a tam zalehl k odpolednímu odpočinku. Sledoval jsem jej kryt na vysokém posedu. Po chvíli jsem ale s opatrností slezl a pokusil se k němu přiblížit. Když to již situace nedovolovala po čtyřech, plazil jsem se po indiánsku. Čert, jak mu přezdívám, mě nechal připlazit blízko, na vzdálenost ne větší než pět metrů. Lovcovo srdce náhle začalo z prudka bít, tep se zvýšil, ruce se chvěly. Být tak blízko pěknému parůžkáři. Několikrát jsem exponoval detailní fotografie. Ještě že mám na objektivu stabilizaci obrazu. Bez ní by snímky byly rozmazané.

Srnec najednou zvedl hlavu, na okamžik natočil slechy k divnému návštěvníku jeho teritoria, přečetl v něm nebezpečí. Tento snímek srnce s nataženým krkem jsem již nestihl. V mžiku byl na všech bězích a dal se na spásný útěk. Mohutnými, ale ladnými skoky se ode mne vzdaloval. Nemohl vynechat i jeho zlostné drsné "Böau-Böau" dávajíc najevo svoji podrážděnost. Zanedlouho se zastavil a několik okamžiků větřil mým směrem. Toho jsem pohotově využil a když Čert stál na horizontu s pěknou krajinou v dáli, stiskl jsem spoušť svého Nikonu.

Minul rok a měl jsem to štěstí spatřit ho na začátku říje s družkou. Pokládání mým zrakům bylo upřeno. I zvěř chce mít svoje tajemství. Na podzim toho roku mi věnoval shoz. Patří mezi nejsilnější, s největším průměrem pečetě v mé sbírce.

Letos v dubnu vytloukl krásné paroží, opět šesteráka, ale jen chvíli si ho užil ve své kráse, nejspíš při boji s jiným teritoriálním srncem si ulomil jednu lodyhu nad přední výsadou...

Namířil jsem si to tedy polňačkou do těch míst.

Šoulal jsem opatrně a tak si mě nevšiml ani zajíc, který se objevil přímo na cestě. Vzdálen ode mne daleko, na fotografování jsem nepomyslel. Sledoval jsem ale, že mi míří naproti. Zůstal jsem tedy stát a čekal až přihopsá na dostatečnou vzdálenost.

Naproti zajícovi zatokal v poli bažantí kohout. Zajíc na okamžik jistil, ke mě však nedohospal. Ten vyník nebyl špatný vítr, nýbrž parádník s dlouhým klínem. Bažant, který se vynořil z moře ječmene na cestu poblíž našeho zajíce. Nebojácně se proti němu rozbhěl. Ušák nechtěl riskovat srážku hbitě uskočil do slunečnice.

Bažant ještě postával na cestě, ale musel jsem dál. S kodrcáním odletěl zpět do pole.

Slunce se již pomalu chystalo za obzor. V tento ještě poslední paprsky svítily nejkrásnějším světlem. Srnčí k vidění nebylo stále žádné. Obezřetně jsem co chvíli procházel zrakem lán, hledajíc červenou skrvnu srnčího těla.

Před sebou na dohled jsem měl velký remíz.

Kolem něj jsem měl projít k biokoridoru.

V jednom jeho kraji mezi polem a začínajícím biokoridorem je úzký pruh louky a pásek ječmene. Louka byla čerstvě posekaná. To mohla být příležitost pro ryšavou lišku. Šanci měla i srnčí zvěř, která na to místo hojně chodí. Svého prvního přivánebého srnce jsem fotoaparátem ulovil právě v těchto místech. Podél biokoridoru vedla polní cesta. Částečně zatravněná dávala příležitost bezhlučně došoulat na dohled k louce. Hned na začátku jsem ale zradil vyplašeného ušáka a sojku, která hned varovala svým křikem celé okolí. A tak jsem vytrácel z hlavy naději na setkání se zvěří. Dostal jsem se konečně na otevřené místo, majíc dostatečný výhled. V rohu remízu stojí stará ale ještě stále funkční kazatelna. K té jsem pohlédl nejdřív. Pod kazatelnou se oči zastavily na dvou kusech stojící srnčí zvěře. Alespoň takový byl první dojem.

Na ten druhý pod kazatelnou stály dvě divoká prasata. Nevěřil jsem vlastním očím. V okamžiku jsem zaklekl, fotoaparát přiložil k líci a zamířil na ty dva černé rytíře. Ti se mezitím dali do pohybu. Odcházeli od kazatelny podél kraje remízu. V jednom okamžiku se zdálo, že velká černá těla vyhledají cestu loukou a přes ječmen ke mně, za zády jsem totiž měl slunečnicový lán, který podle zjištěných stop též navštěvovala černá zvěř. Bylo mi v tu chvíli úzko. Pro mne v tu chvíli hororovou situaci dokreslovalo praskání a viditelné lomcování vysokou bujnou krajní vegetací, které odhalovalo přítomnost dalšího kusu. Když se chystala prasata z loučky vstoupit do pásu ječmene a vydat se mým směrem, ostražitý čich dostal vítr. Prasata se otočila a klusem přemístila ke kraji s bujnou vegetací. Přitom jsem stačil zpozorovat že mezi dospělými kusy odbíhali malí markazíni. Byla to tedy vodící bachyně.

Ještě na okamžik se černá hlava otočila na mne, v ten moment jsem stiskl spoušť. Bachyně uznala že není radno v tu chvíli se vystavovat zapadajícímu slunci, otočila se a s praskotem patřícím jí a ostatní tlupě zmizela s ní v hloubi remízu. Měli namířeno ke kališti, které se nachází v těch místech.

 A opět jsem se nacházel sám.

Bohatší ale o jeden zážitek.

Ne dlouho po tom, co páni nočních lesů odběhli jsem dostal třesavku. Tato se dostavující lovcům před nebo po vykonání lovu. Prožil jsem již hodně v přírodě, ale tak velká dávka lovecké horčeky mi nebyla dopřána. Zprávu sms kamarádovi bezprostředně po lovu jsem jen ztěží napsal. Ač se v tu chvíli třese tělo, do duše se vlévá blažený pocit. Pocit, který může pochopit jedině pravý a zanícený lovec, ať už s puškou nebo vyzbrojen fotoaparátem.

Setkání s rytířskou černou zvěří je vždy neopakovatelným zážitkem.

Radim Kalivoda, (c) 2009